Scéna.cz 

Herec Filip Čapka - někdy stojí na ostří nože

Pokud vyslovíte na vrátnici některého českého či moravsko-slezského divadla příjmení Čapka – budou se vás ptát na jméno. Rod Čapků vládne nebo vládl v nejméně pěti divadlech. Ptát se proto Filipa Čapky, co pro něj divadlo znamená a jak se k němu dostal, je poněkud neoriginální. Na první otázku odpověděl citátem z herecké šatny: „Intriky, závist a nenávist.“. Vystudoval gymnázium a na rozdíl od svého mladšího bratra Michala neviděl jiné východisko. „Osobně jsem z mnoha důvodu šel jen za herectvím. Ani jsem nehledal jinou cestu.“
O letošních prázdninách hostuje v rámci Letních Shakespearovských slavností jako Merkucio v inscenaci Romeo a Julie. S hraním v tomto prostoru má již zkušenosti. Alternoval roli Edgara s Jiřím Langmajerem v inscenaci Král Lear. V Praze se s ním můžete rovněž setkat v Divadle bez zábradlí v inscenaci Cikáni jdou do nebe. Z dalších rolí uveďme postavu Marka ve hře Trainspotting Divadla Petra Bezruče.
S Filipem Čapkou jsme hovořili nejen o rolích, ale i o jeho vztahu k životu, o tom jak se v jeho případě prolíná do divadla. Přiznal, že má blízko k obyčejným lidem. Neskrýval, že mu sedí takové čapkovské a hrabalovské člověčenství. „Určitou část svého života jsem prožil na vesnici právě mezi těmito lidma, kteří mají, na rozdíl ode mě, prazvláštní schopnost řešit věci čistě a jednoduše, pudově – černobíle. Mám tu nevýhodu, že se v něčem příliš babrám a dumám… Někdy až moc. Tihle lidé mají zvláštní naplnění života.“

Narozen ve znamení Střelce. Vystudoval JAMU v Brně. Následovalo angažmá v Moravském divadle v Olomouci. „Nejvíce vzpomínám na hraní ve Studiu Hořící žirafy. Tam nám David Drábek psal všem hry na tělo. Hrál jsem tam spoustu bizarních a neklasických rolích, až hybridních týpků a postaviček, mám tyto lidičky s „woody alenovskými“ osudy rád. Užil jsem si.“
Od roku 2003 hraje v ostravském Divadle Petra Bezruče, kde se představil jako Marek ve hře Trainspotting. K Bezručům šel z velkého divadla na malou scénu s naprosto odlišným repertoárem. „Učil jsem se u nich jiné divadlo, jiné herectví,“ vysvětluje.
Postavu Marka považuje až za rozkoš. „Najednou jsem vlítl do Tainspotingu – jiné herectví, jiné téma… Ve hře se mluví úplně jiným jazykem. Postava Marka – na jevišti je od začátku až do konce, ale jakoby nenese tíhu představení. Jeho příběh se nemění. Fetuje a fetuje, dostane krizi a fetuje dál… Mark je ale nejchytřejší a nejvnímavější člověk. Marek je hlavně složitější.“

Již potřetí se dostal k Shakespearovi. Tentokrát k roli Merkucia ve hře Romeo a Julie, který je sice zabitý v prvé části večera, ale… Filip vnímá tuto postavu jako člověka, který má ohromnou životní energii, ale oproti ní je ohromná temnota. „Byl jsem na pochybách vůči častým výkladům, že Merkucio je homosexuál. Jak jezdím vlakem, tak jsem si pročítal text a pročítal a najednou jsem zjistil, že někde tam uvnitř to je. Nějaký jeho velký problém na poli orientace, vztahu k lásce.
Představuji si obraz, že Merkucio stojí na samém konci skály a má roztažené ruce. Je ohromná bouře. O skály se tříští vlny, které mu olizují nohy. Stojí na té skále a křičí do dálky proti té bouři. V tom je ohromná energie života, ale zároveň sebedestrukce. Bojíme se smrti, ale pohrdáme životem. Což je přesně Merkucio.“
V inscenaci ho čekají kromě ztvárnění této rozpolcenosti i choreograficky zajímavé souboje, při nichž se divákům může až zatajovat dech. Podobně „na ústa“ dostává i v muzikálu Cikáni jdou do nebe. Postavu Buči řadí právě k těm „od lesa“. Na ploše této postavy vytváří komického, srdnatého dobráka, který dokáže být věrný a oddaný i přes to, že si z něj mohou ostatní utahovat. Buča – Čapka dodává inscenaci skutečný další rozměr lidskosti. K tomu on sám: „Čistá otevřená duše se srdcem a svými mindráky, která řeší problémy přímočaře. Prostě je to tvor, který nějak pudově hledá své místo, výkřik svého jména.“

Zda by bral jméno Buča jako svou vlastní přezdívku? (Úsměv.) „Jo, docela výborná…“ Dostáváme se k prolínání divadla a života. Zdůrazňuje, že je třeba si vždy zachovat odstup, byť někdy na jevišti mluví prostřednictvím postavy sám za sebe. To je ovšem potom jeho tajemství. „Na divadle mě baví objevovat co jde proti sobě, kontrasty, plusy a mínusy. Při každém představení hledám, co to vlastně je ta míra toho pravého. Zda se za postavu schovat nebo ne. V konečném důsledku je všechno hra.“
Mezi postavou a jejím ztvárněním je vždycky kompromis, do něhož vstupuje nemalou měrou vedle techniky i charisma samotného interpreta. Po představení má různé stavy. „Někdy tak půl hodinky sedím a jsem divnej. Čím lépe to dopadlo, tak jsem divnější. Známí se mě ptají - co je s tebou? Odpovídám, že mám postkoitální stav. Na druhou stranu jsou momenty, kdy si na jevišti říkám – co tady dělám. Jaký to má význam. Proboha… V tu chvíli mám pocit, že stojím na ostří nože,“ uzavřel současný Merkucio – Filip Čapka.

Filip dále odhalil, že má velmi blízko k přírodě. Jeho velkým snem je, kdyby bylo nějaké divadlo mimo město. Prý nepotřebuje rychlost ani pohodlí. Snad se mu někdy poštěstí jezdit do práce ze samoty třeba džípem.