Scéna.cz 

Pražský Hrad: Romeo a Julie 2004

Je pár dní po slunovratu, takže v půl deváté ještě svítí sluníčko – diváci se sem tam s obavou dívají po nebi, jestli se neobjeví mráček, ze kterého by mohlo pršet (a dost často se to i stane)…
První dojem z jeviště na Nejvyšším purkrabství (scéna Jozef Ciller): bujná zeleň, břečťanem obrostlý balkón, vzrostlé solitéry v obrovských květináčích. Zkrátka letní pohoda – doslova kavárenská. Stolečky a židličky na jevišti se postupně zaplňují, všichni jsou v civilu, jen vévoda působí se svými širokými rukávy „velkolepěji“. Někdo jen tak sleduje, někdo popíjí, další nenuceně konverzují, a támhleti mladíci předvádějí stoj na rukou… Hozená plechovka od piva, jedna rána, druhá, a už jsou všichni v sobě, povalené židle a stolky, a pak dokonce dělobuch – kouřovka.
Najednou jsme ve hře – jsme ve Veroně, kde horká taliánská krev, furiantství (možná spíše než opravdová nenávist) nutí znovu a znovu příslušníky a spřízněnce dvou rodů, aby vedli nesmyslné půtky. Z původního civilu se někteří přímo na scéně proměňují jednoduchým převlekem v postavy (rafinovaně jednoduché kostýmy Milana Čorby). Vše spolu s minimalistickou hudbou Petra Maláska.

Inscenace Martina Huby je sofistikovanou kombinací půvabně stavěných obrazů, jižanského temperamentu, rychlých situačních střihů a tance. Ale nemysleme tady na tanec jen v základním slova smyslu – i když i ten se objeví - ale spíše na jakousi stylizaci celého příběhu, v níž velkou roli hraje různý „životní“ rytmus jednotlivých postav, ale i situací - především bojových scén v netradiční pojetí (neuvidíme tu šermířské souboje, ale „trapné“ a neefektní zabití nožem).
Fascinující je právě ona nevyzpytatelnost postav, které ve svých reakcích kolísají podle momentální nálady – z bohorovného přátelského Kapuleta se v mžiku stává nevysvětlitelně arogantní usurpátor, když mu Julie vzdoruje, mladá paní Kapuletová je chvíli flirtující „skoroslečnou“ a vzápětí skeptickou manželkou, která blahovolně snáší nálady svého obstarožního manžela, lehkovážný šprýmař Merkucio se proměňuje v exaltovaného šílence. .. Jako bychom ve všech těch postavách spatřovali otisk Itálie s její oslňující krásou, ale zároveň hrozivostí v nevyzpytatelnosti lidských reakcí, způsobených cholerickou náturou a nekrocenou spontaneitou.
Vzhledem k množství alternací se inscenace jemně proměňuje v aranžmá, a zároveň v nuancích vzájemných vztahů vedlejších osob děje. Je zajímavé sledovat podrobnosti gest a náznaků vedlejších vztahů, ale diváci přišli především kvůli Romeovi a Julii.

Dvě Julie, dva Romeové. Dvojnásobná práce pro režiséra, dvě různá pojetí postav. Čtyři mladí lidé – dva s určitou „kamenně-divadelní“ zkušeností, dva debutanti, studenti herectví. Ladislav Hampl a Zuzana Vejvodová působí o něco dospěleji, a řemeslně jistěji, Kateřina Čapková a Jiří Hájek však v sobě mají nezaměnitelné kouzlo prvních krůčků ať na jevišti, tak v životě, a jsou tedy (alespoň pro mne) o poznání autentičnější. Nezanedbatelně tu působí i fyziognomie – první pár je drobnější, a tedy jaksi „zemitější“, Romeo a Julie v druhém páru jsou vysocí, chvílemi až neskutečně štíhlí a tak už i vizuálně se odlišují od ostatních postav, které je obklopují. Jejich vzájemný kontakt, i když nepostrádá puberťáckou neohrabanost, má v sobě ladné pohyby labutí. A tak potěší sledovat např. Kateřinu Čapkovou, jak se proměňuje z dvorem vycepované slečinky v holčičku, která si v rozpacích zakrývá ústa a oči dlaní tak, jak to dělají dívky ve věku Julie asi v každé době…
Z hereckých výkonů rozhodně nemůžeme vynechat Emílii Vášáryovou v roli chůvy, stylizovanou do „drůbeží“ podoby. Způsob chůze, kdákavý hlásek, načepýřenost a zároveň kvočnovská náruč jistoty, budou pro mnohé diváky, obdivující kvality této herečky, překvapením. A slovenčina – jako vždy – vnáší do hry další zajímavý konfrontační prvek, stimulující české herecké kolegy.

Setmělo se, diváci nabalení v bundách a přikrytí dekami s napětím sledují příběh, jehož konec dobře znají…Zvony odbíjejí. Vracíme se na začátek - roznáší se káva. Tragédie poznamenala životy všech, ale život jde dál. Smíření obou šlechticů je vynucené, a tak se aspoň triumfují, kdo z nich postaví větší zlatý pomník…

P.S. Co dodat? Stokrát omleté téma rozhodně není v této inscenaci banální. Je dnešní, ale má v sobě i renesanční vznešenost, a zároveň letní náladu. Jistě by šlo rozebírat jednotlivé herecké výkony, vrcholy i úlety konkrétních představitelů – ale komu by se chtělo rýpat se v jednotlivostech, když zvednete oči k nebi a tam září hvězdy…