Scéna.cz 

Hamlet – křížovka bez tajenky?

Ve dvou dnech (23. a 24. srpna 2004) vystoupila na Nejvyšším purkrabství Pražského hradu společnost Czechoslovak-American Marionette Theater (CAMT). Čtyři herci (včetně režiséra Víta Hořejše v hlavní roli + Deborah Beshaw, Stephen W.Kolbert a Theresa Linnihan), velké loutky Jakuba Krejčího, „davy a armády – miniaturní loutky“ Miloše Kasala. Scéna vycházející z pouťového kolotoče, štafle. Zkrátka, tak trochu divadlo do kapsy. A Shakespearův Hamlet v originále – spíše jako záminka pro prezentaci nápadů pana režiséra. Tak trochu muzikál – neboť některé části textu jsou odzpívány (podle zahraničních kritik ve stylu L. Cohena), chvílemi to zní jako šanson, chvílemi jako odrhovačka, pop-music či blues. Živý hudební doprovod na klávesy.
Naznačené prvky signalizují, že by to snad mohlo být zajímavé… ale celkový dojem je spíše matoucí.

Snad jako hold českým loutkářům tu navíc figuruje postava Kašpárka, který pro mě nepochopitelně přebírá v různých částech hry repliky nejrůznějších postav – od Horatia, přes Polonia k Hamletovi. Člověk tak po celé představení nepřestává uvažovat, proč vlastně. Je to jakási variace na Shakespearovy klauny? Má to být průvodce dějem či vtipný glosátor? Pokud jedna z jmenovaných možností byla cílem, nepodařilo se jí realizovat (např. slavná hrobnická scéna úplně nabízela velké „sólo“ pro Kašpárka, ale pohříchu se odbyla bez něj - s dvěma miniaturními loutkami, které šveholily pár centimetrů nad úrovní scény, takže diváci v zadních řadách je vůbec nemohli vidět). Podobně zmateným dojmem působily i výstupy dalších postav. Interakce herců a loutek je samozřejmě legitimní a nikterak nový způsob stylizace – ale tady to chvílemi působilo, že v určitých situacích hercům jejich dřevění kolegové spíše překážejí…
Stejně matoucí byly střihy v textu – tomu, kdo zná text Hamleta, občas až zatrnulo… Dočkali jsme se sice všech notoricky známých replik a alespoň částí monologů (některých ve zpívaných variacích), ale celkově z této změti výstupů člověk jen velmi obtížně lovil příběh.
Nelze popřít, že režisér má bezesporu plnou hlavu nápadů – nicméně, možná by bylo lépe, kdyby se alespoň některých vzdal ve prospěch sevřenější a jasnější koncepce. Na povrch až příliš vyhřezávala samoúčelná hravost a snaha o prezentaci něčeho „onačejšího“.

Pro ilustraci alespoň pár „nápadů“:

Duch Hamletova otce - kostlivec vpletený v kolo připomněl asi nejvíc představy z Máje K.H. Máchy.

Zapnutý větrák, s kterým jeden z herců honil své kolegy s loutkami po jevišti (aniž by se cokoli rozevlálo).

Laertes odlétající s kufrem – do Prahy!

Náhodné žertování s doslovným překladem (You are pulling my leg – Hamlet tahá Polonia za nohu, zatímco v přeneseném významu to znamená, že si z něj dělá legraci).

Nevysvětlená přítomnost kozy (nebo snad osla, ovce?), na které nejprve sedí Polonius, a pak s ní rozmlouvá šílená Ofélie.

Jednoloutka s dvěma tvářemi, z nichž vyskakují další dvě ďábelské tvářičky – technicky jistě vynalézavá, ale jinak zcela irelevantní podoba Guildensterna a Rosenkrantze.

Mísení stylů – od pouťově rozverně poetické podoby, přes závany Stanislavského prožívání v intimních scénách (ve scéně, kdy bychom to nečekali, se představitelé Hamleta a Ofélie začnou vášnivě líbat).

V poslední scéně hromadného masakru nad navršenými „padlými“ loutkami surrealisticky odtažitě létá Ofélie.

Takže výsledný dojem: celek působí jako jakási s velkou fantazií sestavená křížovka – ovšem bez tajenky.