Scena.cz - 1. kulturní portál

zvláštní poděkování

ON-LINE - Detail příspěvku

„Chce to stále se rvát dál a neupadnout do deprese,“ říká Lucie Bělohradská

autor: Scena.cz

Zkušená autorka, divadelní a televizní režisérka. Nesmírně pracovitá charismatická dáma plná životního elánu preferující pestré a různorodé divadlo. Lucie Bělohradská je zastánkyní „školy života.“ Možná právě proto po maturitě odešla jako elév do chebského divadla, kde rok působila jako asistentka režie Jana Grossmana. Poté vystudovala režii a dramaturgii u profesora Jaroslava Vostrého na pražské DAMU. Tam také vzniklo absolventské představení, její vlastní dramatizace Dostojevského novely Ves Stěpaničkovo, na které ji poté „zakoupilo“ Divadlo Na Zábradlí. To se stalo její první štací. Vydržela tam sedm let…
Jelikož je Lucie Bělohradská ženou milující změnu, a má-li pocit završení jedné životní etapy, s chutí otevře novou, odešla. A stala se režisérkou „na volné noze“. Asi nejčastěji její jméno spojujeme s úspěšnými inscenacemi Divadla Pod Palmovkou (nejvýraznější Slečna Julie). Naposledy spolupracovala s Divadlem Na Vinohradech na inscenaci hry E.Albeeho Pobřeží.
Tvrdí, že čím je starší, tím raději má moderně viděné klasické divadlo. V minulé sezóně obohatila Letní Shakespearovské slavnosti na Pražském hradě, jak sama říká – „o největší, nejsložitější a nejlepší“ Shakespearovu hru, o Hamleta. Letos bude v Praze tato inscenace reprízovaná od 26. července do 21. srpna 2004.

Prostřednictvím Hamleta jste se Shakespearem střetla „pracovně“ poprvé?
Mluvíme-li o celovečerní představení, určitě. Sice jsem před osmi lety se studenty na katedře alternativního a loutkového divadla inscenovala hodinový projekt Hrůzy lásky u Shakespeara, jakousi laboratorní kompilaci Mackbetha, Romea a Julie a Othella, jenž se posléze hrál v divadle v Řeznické.

Jaké to bylo, připravovat inscenaci v tak atypickém prostředí, navíc za ne zcela standardních podmínek? Přijala byste v nadcházejících sezónách případnou nabídku?
Pravdou je, že to byla práce náročná. Většina herců měla v době zkoušení ještě řadu jiných povinností. Dlouhou dobu se tak zkoušelo bez návaznosti, pouze po úsecích. Za celou moji kariéru u divadla se mi ještě nestalo, abych čtrnáct dní před premiérou hru neviděla v kuse. Kromě toho ve mně vzbuzoval velké obavy tamní prostor. Ten je velice specifický a podle mého pro divadlo ne příliš příznivý. Neumožňuje pracovat s detailem a jemnými nuancemi, které mám tak ráda. Nutí vás ke zplošťování. Vše se musí zveličovat, musí se křičet a pracovat s velkými gesty. To není můj styl. Mě baví na divadle sdělování významů a tam je důležitá intimita. Shakespeare má ve všech svých hrách místa vroucnosti, a ta se zkrátka křikem neudělají. Práce na Hamletovi pro mě byla především výzvou. Navíc to byla nová zkušenost, v plenéru jsem pracovala poprvé. Jsem za to velice ráda, ovšem něco mi říká, že je to „zkušenost jedenkrát za život“.

O vaší inscenaci se hodně hovořilo též díky nevšednímu scénografickému pojetí. Kde se tedy ve skutečnosti nápad onoho tolik zmiňovaného skleněného hradu vlastně zrodil?
Bylo to mé přání. Pakliže se tedy mají stínat hlavy, tak prosím, nabízím svoji. Chtěla jsem, aby scéna byla jakousi spojnicí mezi nebem a hrobem, a přitom vyjadřovala naši současnost. Proto tedy třípatrová architektonicky moderní budova ve spojení s historickou zdí. Byla bych ovšem velice ráda, aby celou hru nebylo možno jednoznačně dobově zařadit. Baví mě netradiční pohledy na divadlo. Možná proto tak ráda vzpomínám na léta 1990-1997, kdy jsem měla možnost učit na DAMU, na katedře alternativního a loutkového divadla.

Proč jste odešla?
Mám pocit, že těch sedm let bylo naplněných. Nesmírně mě to bavilo, ale došla jsem k pocitu, že to, co jsem mohla, jsem těm mladým předala, a dostala chuť na změnu.

Kdybyste měla nyní po létech znovu možnost, vrátila byste se?
Asi ano. Ke studentům mám velice blízko. Zrovna na Hamletovi mám jako asistenty dva studenty, kterým jsem loni dělala na této katedře takovou supervizi. Mám je moc ráda a myslím, že jsou velice šikovní. Vlastně mě k té škole jakoby znovu přivedli.

Žijete v neustálém pohybu. Znovu a znovu odcházíte, abyste opět přišla… V osmdesátých letech jste odešla z Divadla Na zábradlí a spolu s Janem Uhrinem, Zdenkem Potužilem a Janem Bornou založila Volné spojení režisérů. Můžete našim čtenářům přiblížit, co bylo vaším záměrem?
Najímali jsme herce na jednotlivé projekty, které jsme uváděli. Měli společné cíle a vedli podobné úvahy o divadle. Přitom jsme se snažili dělat dobře svoji práci, která nás bavila, a zároveň se uživit. Do revoluce to - myslím - fungovalo dobře. Pak se to rozpadlo, ale rozhodně to byla příjemná zkušenost.

Byla jste umělec „na volné noze“. Jaké to bylo?
Pracovat „na volné noze“ rozhodně není jednoduché. Ani tenkrát, ani dnes. Má to ovšem jednu výhodu, kterou já mám nesmírně ráda. Neustále vás to nutí se namáhat. Je to neustálý stimul do života, nemůžete si dovolit usnout. Není nic horšího, než-li doživotní angažmá. Ano, jsou to dny plné úzkosti, ale stojí to za to.

Loňské léto jste trávila s Hamletem. Jak se chystáte využít letošních prázdnin?
Po dlouhé době mám konečně chvíli volna, tak bych si ráda odpočinula. Přitom musím ovšem najít nový titul pro vinohradské divadlo, s nímž budu v té další sezóně spolupracovat. Kromě toho chystám též hru o Virginii Woolfové pro divadlo Kolowrat. Doma mám asi šest knížek včetně jejího životopisu a studií od Martina Hilského. Celé prázdniny tak budu číst, číst, číst - a pokusím se nespáchat z toho sebevraždu – jako ona.

Pravidelně a úspěšně pracujete též pro televizi. Jaký je podle vás rozdíl mezi tvorbou, řekněme, filmovou a divadelní?
Zcela zásadní. Já to vnímám jako dvě naprosto odlišné profese. Podoba je zde snad pouze v práci s hercem. Tehdy se hledá smysl a důvod jeho sdělení. Jinak je to zcela jiné. Divadlo je více o Múze, zatím co film je o velice přesné řemeslné dovednosti. Mě baví obojí. Televizní tvorba o to víc, že jsem samouk. To, co teď řeknu, je možná hrozné, ale divadlo se mi zdá těžší. U filmu postupujete po malých kouscích, kdežto v divadle se pohybujete v časoprostoru oněch dvou až tří hodin. Je třeba nesmírné koncentrace. Pravda, u filmu vedete celý štáb a musíte ovládat technologii. Zkrátka, všechno má svá pro a proti a to je na tom to krásné.

Na svém kontě máte řadu televizních inscenací a filmů. Nezatoužila jste proniknout do „velkého filmového průmyslu“, natočit celovečerní film a prorazit do kin?
Ambice i touha by byly, ovšem peníze scházejí. Kupříkladu v příští sezóně bych si moc přála, aby se podařil zrealizovat televizní film podle scénáře Jiřího Bednáře inspirovaný Jeffersovou baladou z třicátých let. Je tam vše, co si můžete přát – vášeň, smrt, příroda… Vše závisí na penězích, zvýšení poplatků a situaci v České televizi vůbec.

Neměla jste někdy pocit, že by bylo lépe změnit profesi?
Třicet let, den co den, mám pocit, že jsem se zmýlila ve volbě povolání. Při každém představení si říkám: A to je konec, končím. Pokaždé mám pocit, že na to nestačím, že utrpení, které prožívám, je příliš velké. Samozřejmě to není pravda. Ta radost je mnohem větší. Vydržela jsem bez divadla jeden rok, během něhož jsem zjistila, že je to pro mě jakýsi druh opojení, bez něhož nelze žít. Chce to stále se rvát dál a neupadnout do deprese…

Pevně věřím, že ze svého „opojení“ nikdy nevystřízlivíte. Mnohokrát děkuji za rozhovor.

19.7.2004 03:18:00 Jaroslav Pokorný

TIP!