Scéna.cz 

prof. Jan Dušek, vedoucí katedry scénografie

Motto:
Hlavní součást talentu je to, že toho člověka nemusíte do ničeho honit, honí se sám. Jakmile musíte studenty vydírat, hrozit, žádat, aby něco udělali, nejedná se o talent.

Katedra scénografie je v nejvyšším patře fakulty, z oken je nádherný – inspirativní pohled na staroměstské střechy a věže. V jednotlivých kójích to vypadá trochu jako na smeťáku, ale mnohdy jako „tříděný odpad“. Jednotliví tvůrci totiž používají rozdílné druhy materiálů. Kancelář vedoucího katedry doc.Jana Duška je ozdobena scénickými návrhy Františka Tröstera. Ten byl velmi důležitou osobností nejen v životě fakulty a této katedry, ale i v životě scénografa Duška.

Katedra scénografie vlastně byla první, která v rámci fakulty vznikla., protože jedním ze zakladatelů DAMU byl právě profesor Tröster. V každém případě to byla první scénografická škola, která vznikla při dramatické škole. Do té doby scénografie existovala jako součást dekorativního či užitého umění, jako fine arts, ale tady se poprvé stala součástí dramatických umění. Já jsem absolvoval u Tröstera v roce 1967, a byl jsem jedním z jeho posledních žáků. Tröster byl nejen skvělý scénograf, ale také geniální učitel. Ne že by měl nějakou zvláštní metodu, ale geniální byl v tom, že rozhodně neučil „sám sebe“. Po konzultacích s ním měl člověk pocit, že je mu všechno jasné, jenom honem k papíru a začít to dělat... To bylo samozřejmě klamné, když měl před sebou člověk prázdný papír, tak byl zase v koncích.. Ale ty impulsy- to je podle mě základ pedagogického působení – byly velmi silné. Někdy to bylo i prostřednictvím provokace, hádky, scény. Například - já jsem v prvním ročníku dělal Carmen. Přišel jsem do ateliéru, Tröster už tam byl, a velmi tvrdě mi začal říkat, že si myslel, že beru tu věc vážně,. Ale zmýlil jsem se, potkal jsem tě včera s fádní blondýnou... Kdybys šel se třema cikánkama, chápal bych, že to bereš vážně. ale ty děláš Carmen a chodíš s blondýnou, to přece nejde! „ Nebyl to z jeho strany vtip, bylo to myšleno docela vážně. Pak měl Tröster takovou skvělou vlastnost, že poznal,. co člověk potřebuje. Občas ti studenti, když mají nějaký úkol, který už kdysi před nimi dělal jejich pedagog, tak si to vyhledají a pokoušejí se o variaci na stejné téma. A je pak trapné říkat, že mi to není příjemné, že mě to dokonce uráží...Tröster měl ten dar, když viděl, že v něčem lítám, řekl mi, podívej se na Františka Zelenku. Já jsem byl tehdy nevzdělaný, našel jsem si Terezínské divadlo a scénografické práce Zelenky v něm. A najednou jsme měl jasný svůj program...

Kdy jste začal působit jako pedagog na DAMU?
Začal jsem asi v roce 1976 jako externista, postupně jsem byl v polovičním úvazku. V roce 1990 jsem se dokonce stal děkanem, zvoleným proti všem pravidlům. Tomu předcházela moje účast na 17. listopadu na Národní. Po tom „zmlácení“ jsme šli do Slavie, a tam padlo rozhodnutí, že by škola měla stávkovat. Po domluvě s jedním studentem jsem šel do Národního divadla, na Novou scénu a on zase Na zábradlí, abychom informovali o tom, co se děje. Ten den byl pátek, a druhý den bylo na katedře konzultační středisko pro nové uchazeče. Škola kromě scénografie byla zavřená, a tak právě na naší katedře byly napsány první požadavky, které s e pak předčítaly v Realistickém divadle. Kromě toho měla být v sobotu večer premiéra, ale to už se nehrálo. Když se tehdejší děkanka studentů ptala, proč nehrajou, tak jí odpověděli, že to Dušek zakázal... A v pondělí začala okupační stávka...

Takže jste se stal lidovým hrdinou...
Máte představu o tom, jací lidé se na Vaši katedru hlásí- jsou to laikové nebo absolventi uměleckých škol?
Je to nejrůznější. Hlásí se podstatně víc lidí, než se hlásilo dříve, ale daleko méně lidí je kompetentních ve znalosti, co tahle škola vůbec obnáší. Většinou jsou to lidi, kteří neuspějí na jiných výtvarných školách a zkoušejí to tady, aniž by věděli o konkrétních požadavcích. Někteří jsou samozřejmě fundovanější. A pak i jsou lidi, kteří nemají vůbec žádné výtvarné vzdělání, přijdou z gymnázií, jsou tedy vzdělanější, což se časem ukazuje jako velké plus. A pokud je někdo tzv. nevykreslený, ale má svou představu, tak se nakonec naučí sdělit ji prostřednictvím kresby. Takže, dle mého není tak důležité předchozí výtvarné vzdělání, ale spíš ta vize.
Před rokem 1990 se hlásilo 15-20 lidí a přitom byla úroveň lepší. Myslím, že to bylo v tom, že těch možností pro uplatnění kreativních lidí bylo velmi málo – byly to především umělecké školy, kam jde každý sám za sebe, nedá se za nic schovat, ať to byla FAMU, DAMU, UMPRUM. Takže se hlásili lidé, kteří byli schopni brát za sebe a za svou práci odpovědnost, a to bylo jejich hnacím motorem. Dnes je těch možností pro uplatnění tolik, že je těžké si zvolit – navíc, cítím-li se člověkem plným síly a kreativity, proč dělat zrovna divadlo, které nefiguruje v povědomí lidí jako příliš lukrativní obor. Dříve sice taky nebyl lukrativní, ale nehrálo to takovou roli, protože touha po sebeuplatnění byla silnější.
Dnes tu motivaci vidíme nejlépe v porovnání s cizinci, kteří sem přijdou studovat – zahraniční studenti jsou daleko motivovanější než většina Čechů.
A pak je tu při studiu jedna zrádná věc - že není žádná pauza mezi bakalářským a magisterským studiem, a tak ti lidé, když kontinuálně studují od maturity nemají vlastně živý kontakt s oborem, žijí v umělém světě školství. Když sem přijdou lidi, kteří mají něco za sebou, znají řemeslo z praxe v různých divadlech, je jejich práce vědomější, představy jsou méně naivní.

Kolik se bere na tento obor studentů?
Neexistuje žádný limit, jde spíše o limity prostorové, protože tento obor je třeba učit individuálně. Takže se většinou vezme více lidí do prvního ročníku a pak se to prosívá. Jsou samozřejmě talentové zkoušky, ale opravdový talent se pozná až v průběhu studia. Hlavní součástí talentu je totiž to, že toho člověka nemusíte do ničeho honit, honí se sám. Jakmile musíte studenty vydírat, hrozit, žádat, aby něco udělali, nejedná se o talent. A navíc, je to komplikované v tom, že většina studentů se musí něčím živit, přivydělávat si na studia jako povozníci, číšníci apod.

Co by se měli během studia naučit?
Struktura je taková , že bakalářské studium nemá specializaci. Všichni se učí scénografii, kostým, masku, ve třetím ročníku mají i filmovou scénografii. Je to orientované na realizaci, technologii, podmínky vzniku uměleckého díla, měli by se stát erudovanými realizátory. V magisterském studiu se člověk musí uvést vlastním projektem, vyhraněnější specializací oborů, například kombinace film televizi, kostým-maska, scénografii atd. jejich vize jsou pak korigovány pedagogy. Člověk musí nalézt jejich řeč, v tom, co dělají. Nejde do toho implantovat, svoje vidění, ale vycházet z nich – tím se to stává autentickým a získává to nějaký smysl.
Neučí se žánrově, vychází se ze čtení dramatické situace, studenti mají vymyslet koncept, který by obsahoval vše, co ta hra potřebuje. To vše vychází ze znalosti toho, co je moderní scénografie. Jsou to určité panely, které mají v hlavě – je to jako když se z panelů staví panelák, tady stavím scénografii jako celek. Vzniká v dialogu s režisérem, a dalšími nejdůležitější pro všechny lidi, kteří spolupracují na představení, je schopnost navazovat.
Něco udělám já, režisér na to naváže ve své režijní koncepci, a nebo obráceně. A ten konečný výsledek by měl být lepší než jsou schopnosti těch jednotlivých lidí..

Jak konkrétně probíhá výuka?
Je to různé v prvních semestrech a dál. Na začátku dostávají program na celý semestr, vědí, co musí splnit, co je toho smyslem, co se tím sleduje. Úkol se explikuje, vysvětlí se všechny okolnosti kolem toho a poté, ten jeden úkol probíhá formou konzultací. Nejen v tom smyslu, co je dobře a co špatně, ale jde tu také o ovlivňování studentů v tom smyslu, že jim pedagogové říkají o hlubších souvislostech těch věcí, protože základ je ty věci poznávat, jak spolu souvisejí. To je pak ten osobnostní vliv pedagoga.

U pedagoga tedy považujete za nejdůležitější to, aby dokázal nějak toho člověka motivovat nikoli aby z něj vyráběl kopii sebe sama?
Učit vlastní grify a vlastní postupy, to je otázka maximálně jednoho semestru. ale dál musí probíhat dialog se studentem. To samozřejmě nefunguje od prvních semestrů. Na jedné straně j etedy jistá szkušenost pedagoga a na druhé straně neznalost studenta, ale zároveň snaha o vlastní vidění, vlastní se vypořádání se světem. Ve vzájemném dialogu pak může něco zajímavého vzniknout. Je důležité, aby ten pedagog rozeznal, co je autentické a to rozvíjel. Je to někdy těžké, ale o to víc zábavné. Rozhodně nedělám odlitky, protože nic není člověku odpornějšího než vlastní odlitek... Zajímá mě, vést ty studenty, najít, co je v nich autentické, opravdové. Člověk si doma vymyslí, co jim na tom ateliéru řekne, co je strašně důležité. U toho stolu to vypadá skvěle, ale když přijdete do ateliéru, tam sedí těch pár lidí, a vy jim něco začnete povídat, najednou cítíte, jak ta slova zůstávají viset ve vzduchu, a padají na zem. To není dialog, a nebo je to velmi zvláštní dialog v té rezonanci. A tak je člověk nucen vymýšlet věci na místě, a přijdete na to, na co byste u stolu nikdy nepřišla. A to je vyčerpávající- po hodině takové výuky má člověk chuť se jít ožrat nebo spár, ale je to to nejlepší. a to nejpůvabnější. Jinak je to rozčilování.

Dělají studenti jen návrhy nebo se podílejí i na jejich realizaci?
Udělají návrh a musejí vést dílny. Mají velmi krutý předmět scénická technologie, někteří z tím mají velké problémy, jiní to naopak zvládají velmi dobře. A tak díky tomu od nás vycházejí lidí, kteří jsou schopni technicky zvládat i ty největší produkce.

Jaké je uplatnění absolventů?
Mnozí z nich tady učí. Většina z těch, kdo tu vystudovali, je velmi úspěšná v divadlech po celé republice. Ale není podmínkou,a by se ti lidi uplatňovali jen v divadle, řada z nich tím, že něco zvládá na určité urovná, dává šanci dalším oborům , dalšímu směřování. Dělají výstavy, reklamy, filmovou výpravu, ale většina z nich přesto u divadla zůstává.

Profesor Jan Dušek
Roku 1967 absolvoval obor scénografie u prof. Tröstera na DAMU. V letech 1967-73 byl v angažmá Divadla Petra Bezruče v Ostravě, poté svobodné povolání, od 1976 pedagogem na DAMU a v letech 1990-91 děkanem téže školy, od 1991 vedoucím katedry scénografie. V roce 1994 jmenován profesorem. Spolupracuje s většinou českých divadel, dále s divadly v Německu, Polsku, na Slovensku a v USA. Absolvoval pedagogické stáže v Anglii, Holandsku, USA, Španělsku. Získal ceny Trienále Novi Sad, 1974, Radokovu cenu 1996.