Scena.cz - 1. kulturní portál

zvláštní poděkování

ON-LINE - Detail příspěvku

Pár faktů z historie DAMU a divadla DISK

autor: archiv divadla

Snaha o vysokoškolskou úroveň vzdělávání divadelních umělců vznikla a teoreticky se tříbila už před koncem nacistické okupace, a to díky některým významným umělcům, mimořádně zaujatým pedagogickou činností na dramatickém oddělení Státní konzervatoře. (herec Jiří Plachý, režisér Jiří Frejka, scénograf František Tröster a ředitel Konzervatoře Miroslav Haller).

Po skončení války se jejich naděje na nové podmínky divadelní tvorby i jejího studia splnily vydáním dekretu prezidenta Beneše o založení Akademie múzických umění z října 1945. Spolu s Františkem Tröstrem a se studenty, vedenými režisérem Jaromírem Pleskotem, se Haller zasloužil i o založení školního divadla DISK. Když ale v učebním roce 1946-1947 zahájila Divadelní fakulta AMU svou činnost, byl Miroslav Haller z jejího dalšího budování vyřazen - vzhledem ke své politické orientaci.

V pohnuté době po únoru 1948 brzy skončila i pedagogická činnost Jiřího Frejky a Jiřího Plachého. Oba spáchali v roce 1952 sebevraždu a ze jmenované čtveřice tak zůstal jen František Tröster. Ten založil a dlouhá léta vedl katedru scénografie, jejíž působení sehrálo zásadně důležitou roli v mimořádném a mezinárodně uznaném rozmachu tohoto oboru v poválečném Československu.

Obor herectví byl v prvních dvou letech existence fakulty koncipován pouze jako nástavbové studium pro absolventy Státní konzervatoře. Po zrušení jejího dramatického oddělení v září 1949 se DAMU na čas stala jediným učilištěm herectví v Praze. Náplní jejího působení bylo v prvním období především hledání způsobu, jak uplatňovat vysoké obecné i speciální nároky na hereckou profesi, spojované s metodou Stanislavského. Negativní roli přitom sehrával politický tlak na její ideologicky motivovanou dogmatickou redukci (ta měla některé své zastánce i uvnitř fakulty).

Nicméně, setkání české herecké výuky se Stanislavským se neminulo úplně smyslem, a to zásluhou takových pedagogů – herců jako Miloš Nedbal a Vlasta Fabianová či Vítězslav Vejražka a režisérů Leo Spáčila a Karla Palouše.

Působení Otomara Krejči (v té době především herce) bylo výrazně kratší; na padesátá léta bylo omezeno i působení herce Burianova D Františka Vnoučka. Radovan Lukavský, který patřil za okupace ke studentům konzervatoře a který začal na DAMU učit od jejího založení, byl donucen ukončit svou pedagogickou aktivitu na DAMU rovněž předčasně - paradoxně na začátku šedesátých let, na jejichž konci se tu mohl krátce uplatnit např. i Václav Voska.

Zakladatelskou osobností výuky hlasového a mluvního projevu, pro studium herectví tak důležité, se na Divadelní fakultě stala Emma Fierlingová; stejnou úlohu při výuce jevištního pohybu měla Jarmila Kröschlová (a pohybová připravenost se od počátku stala významnou předností absolventů fakulty). Obě našly své pokračovatelky především v Jiřině Hůrkové a Evě Kröschlové.

Založením katedry divadelní vědy a dramaturgie získala na nové divadelní fakultě důstojnější místo i teatrologie. Její vývoj v 50. letech byl ovšem osudově poznamenán neblahým ideologickým tlakem. Proto se návrat teatrologie na Filosofickou fakultu Univerzity Karlovy od roku 1960 nejevil jako nenahraditelná ztráta - zvlášť když pojetí dramaturgie, jak ji pěstoval František Götz už ve spolupráci s K.H.Hilarem se při její výuce na divadelní fakultě dále uplatňovalo. Rozvíjeli ji Götzovi žáci Jaroslav Vostrý a Jan Císař. Ti se spolu s režisérem Františkem Štěpánkem také ujali budování společného základu oborů režie a dramaturgie. Toto úsilí bylo za tehdejších podmínek různě přerušováno, zvlášť vzhledem k nástupu tzv politické normalizace v 70.letech, která se stala i vrcholem působení problematické osobnosti režiséra Antonína Dvořáka. Nejlepší tradice výuky režie se v období Husákova reálného socialismu léta snažil vedle kontroverzního Evžena Sokolovského udržovat zejména Ladislav Vymětal.

V původně vytyčeném směru bylo možné soustavněji pokračovat už od druhé poloviny 80.let, hlavně však v polistopadovém období, kdy se na hledání nového směřování a systémů studia začali podílet noví pedagogové - v oboru herectví např. Jana Hlaváčová, Věra Galatíková, Boris Rösner, Eva Salzmannová, Svatopluk Skopal a další umělci. Bohužel jen poměrně krátce (totiž v posledním období svých životů) zde působily i mimořádnými pedagogickými schopnostmi vybavené herecké osobnosti Jiří Adamíra a Petr Čepek. V oborech dramaturgie a režie a činohry je výuka těchto let na katedře činohry především spojována se jmény Daria Ullrichová, Jana Kudláčková, Jaroslava Šiktancová, Jan Burian, Miloš Horanský, Jakub Korčák aj. Podobu výuky scénografie v posledních dvou desetiletích nejvýrazněji ovlivňují Tröstrovi žáci Albert Pražák a Jan Dušek - vedle nich pak např.Jana Zbořilová.

Vedle činohry se na DAMU od počátku studovalo i loutkové divadlo, a to na úrovni, od jaké mohli začít odvíjet jeho výuku takové osobnosti, jakými byli Josef Skupa, Jan Malík, Erik Kolár, později Jan Dvořák.

Změny, které na Divadelní fakultě nastaly po roce 1990, se projevily i vytyčením nových cílů příslušných výukových oborů, odvozených nejenom z nejlepších dlouhodobých tradic českého loutkového divadla, ale i novějších vývojových trendů. Ty byly vyjádřeny i v názvu katedra alternativního a loutkového divadla. V jejím čele stanul režisér Josef Krofta a z tvůrců nedávné významné éry loutkových divadel se zde začali pedagogicky uplatňovat např. režisérka a herečka Markéta Schartová, dramaturg Miloslav Klíma a scénografové Petr Matásek a Pavel Kalfus. Současně s nimi zde zahájili svou pedagogickou činnost i režiséři tzv. studiových divadel Jan Schmid, Miroslav Krobot, Jan Borna a další.

Zkušeností ze svých alternativních aktivit mohl v polistopadovém období na DAMU začít se svými spolupracovníky využívat konečně také Ivan Vyskočil, na jehož katedře mohou posluchači studovat a v jeho výzkumném ústavu poznávat některé specifické aspekty herectví. Tak se uplatňování jistých alternativních trendů minulých let stalo po roce 1990 neodmyslitelnou součástí hledání nejplodnějších způsobů studia různých divadelních oborů.

K nim přistoupil i perspektivně se rozvíjející obor produkce, kvalitu jehož výuky zajišťují významní odborníci v oboru (Jiří Srstka, Jindřich Gregorini, Jan Dvořák, aj.) pod vedením Barbary Tůmové.

Svůj prostor na fakultě našly i různé formy oboru výchovná dramatika. Po Evě Machkové a Josefu Valentovi se vedení katedry ujal Jaroslav Provazník.

Stále významnější místo zaujímá doktorské studium teorie divadelní tvorby, které se realizuje v úzké součinnosti s Ústavem teorie a dějin divadelní tvorby, vedeným Jaroslavem Vostrým .

Koncepce a trendy výuky na divadelní fakultě AMU prošly od jejího založení až podnes složitým vývojem, do nějž se zvláště výrazně promítaly společenské proměny. V současnosti pokračuje započaté hledání, otevřené všem plodným domácím i mezinárodním podnětům. Je vedeno snahou o využití a rozvinutí toho nejlepšího, čeho dosáhlo a dosahuje české divadlo v konfrontaci s mezinárodní divadelní scénou a na čem se tak výraznou měrou podíleli a podílejí absolventi DAMU. Z nich se většinou rekrutují i pedagogové z mladší a mladé generace, jejichž angažováním si fakulta zajišťuje svou budoucnost.

6.4.2006 00:01:00 JoMe

TIP!