ON-LINE - Detail příspěvku
Nejlepší herečka mezi houslistkami… Alexandra Vronská
autor: archiv divadla
Ročník 1980, vystudovala brněnskou Konzervatoř a poté muzikálové herectví na JAMU, zahrála si v Mětském divadle v Brně a vyzkoušela i televizní herectví (Četnické humoresky - 6. část: Směšný vrah, 2002). Ve Slováckém divadle je v angažmá od roku 2002 a jde z role do role. Ty nejoblíbenější jsou Charlotta; Debbie (T. Stoppard / To pravé), Karin (H. Ch. Andersen / Červené střevíčky), Ellen (W. Allen, D. McGrath / Výstřely na Broadwayi), Desdemona (W. Shakespeare / Othello), Bejbina (P. Šabach, P. Jarchovský, J. Hřebejk, I. Hlas / Šakalí léta), Lise (F. M. Dostojevskij / Bratři Karamazovi) a Marie (F. G. Lorca / Pláňka -Yerma) – herečka Alexandra Vronská.
U přijímaček na JAMU jsem slyšela verdikty jako – ta je mladá, nevyzrálá, má jiné starosti než herectví. Každopádně mě přijali. Otázkou je, proč jsem šla studovat muzikálové herectví? Na konzervatoři jsem skutečně nebyla zralá. Nevěděla jsem, zda chci jít hrát. Odmalička tancuji, tak mě lákal tanec. Moje babička byla baletka, ale dlouho to dělat nemohla, kvůli zdraví a tělu. A tak jsem se rozhodovala mezi tancem a herectvím – zvítězilo, že se raději naučím lépe zpívat, než abych udělala choreografii a viděla bych, že to tancuje někdo jiný a ne já. Možná sobecké, ale tak jsem to cítila. Udělala jsem přijímací zkoušky na muzikál, zkusila jsem hrát v Městském divadle, ale najednou jsem ve čtvrtém ročníku nevěděla, jak dál. Všichni jezdili po konkurzech a já pořád nic. Na JAMU mi asi chyběla dravá živočišnost – můj naturel je tanec nebo mluva. Nakonec jsem ale cestou tanečnice nešla a vsadila jsem na činoherní projev. Pak mi zavolal spolužák David Vaculík, zda bych šla do Slováckého. Tak jsem do divadla napsala, přijela a připomínala se. A vyšlo to – působila jsem tady na stipendium a nyní jsem tu rok. Hraju v činohře, muzikál se objeví jednou za rok. Ale do toho mě oslovil Radek Baláš oslovil a nabídl roli asistentky choreografa. Nejdříve při Šakalích létech a nyní už sem tam něco dodělávám v muzikálu Donaha!.
Je to stejné jako hudební paměť. Mně leze do hlavy text i pohyb. Odmala jsem byla vedena k houslím. Nikdy jsem nechtěla a neměla být herečkou, ale houslistkou. Tatínek mě jednou řekl – Ty budeš nejlepší houslistka mezi herečkami a nejlepší herečka mezi houslistkami.
Ani jako malá jsem si nechtěla zahrát princeznu. Mně se spíš líbily chudé děvčice.A jsem strašně šťastná, že jsem nebyla zaškatulkovaná do rolí naivek, protože se mi těžko hrají. Sice na ně vypadám, ale vůbec to není můj naturel. Měla jsem problém s Julií – vždycky jsem chtěla a chci Kateřinu ze Zkrocení zlé ženy. Potkaly mě spíš role charakterních žen. A potom také postavy, které tam musí být a moc neposouvají děj. Taková je například manželka hlavního hrdiny ve Výstřelech na Brodwayi.
Trochu se s tím peru, abych nehrála moc. Režiséři mě buď umírňují nebo nabádají, aby to nebylo uťáplé. Je mezi tím velmi citlivá hranice. Teď mám před sebou zajímavou roli Viky, manželka Herolda v inscenaci Donaha. Její manžel ztratí práci, ale ona je zvyklá na určité postavení a za každou cenu se snaží udržet standard. Ve filmu ho nechá být. Ale v americké verzi musí být happy end, mají se rádi a nakonec si odpustí.
Dělal to s námi Igor Stránský – nezastával polohu, že Desdemona je chudinka malá, že se do celé situace dostane náhodně a pak to odnese. A je to tak i podle mého – sama se rozhodla. Dala otci najevo rázným způsobem, že odchází za svým mužem. Myslím si, že by ho doprovázela celým životem. Nebýt jeho nešťastné žárlivosti… Snažila se Othella přivést na správnou cestu, vysvětlit, že to není, tak jak tvrdil Jago. A za pravdu podstoupila smrt. Dostala jsem tu roli jako hodně mladá, na konci mého zkušebního roku a přiznám se, že to pro mě byla zkouška ohněm. Představovala jsem si Desdemonu starší.
Myslím si, že žárlivost začíná emocionálně a čím je silnější tak se přeměňuje do fyzické. Představy jsou bujné, a maličký krůček od emocí k fyzičnu. Vše je o nedůvěře. Když druhému nedůvěřuji, tak ho začnu podezírat.
I v dnešní době to přetrvává – zejména u těch, kteří jsou v tom vychovávaní nebo v takovém prostředí žijí. Podobný příběh potkal i mě ve dvanácti letech, kdy se naši rozvedli a máma si přivedla nového přítele. I když to je jiný způsob žárlení.
Ano, parta ve Slováckém se mi pro začátek zdá skvělá.
TIP!
AKCE ONLINE - Přehled příspěvků
On-line den se Slováckým divadlem
25.3.2005 - 19:35
Hana Hložková: Přednější je řemeslo, potom instinkt
25.3.2005 - 18:30
Z pohledu inspice mám nejraději jednoduché hry, kde je málo lidí a málo rekvizit...
25.3.2005 - 17:54
Petr Blaha: Baví mě tvůrčí proces a kontakt s lidmi…
25.3.2005 - 15:49
Jana Mikulíková: Nemám čas ani stárnout…
25.3.2005 - 14:46
Jiří Hejcman: Jsem trochu nervózní, ale jinak v pohodě…
25.3.2005 - 13:12
Iva Šulajová: Dostavníkem až k povolání dramaturgyně
25.3.2005 - 12:36
Eva Jiříkovská: Dělám to, co jsem chtěla …
25.3.2005 - 11:49
Yveta Heinzlová a Jitka Galušková: Většinou všechno ničíme
25.3.2005 - 11:21
Marie Kynclová: Žijeme divadlem i doma …
25.3.2005 - 10:17
Baví mě domalovávat…
25.3.2005 - 10:08
Jožo Kubánik: Není nic staršího, než včerejší noviny
25.3.2005 - 09:34
V království látek a nití…
25.3.2005 - 08:42
Nejlepší herečka mezi houslistkami… Alexandra Vronská
25.3.2005 - 07:58
Tandem, který se může na sebe spolehnout… M.S. a M.S.
25.3.2005 - 06:15
Marie Filípková: „Dobrý den, páni herci.“
25.3.2005 - 00:10
Na scéně ve Slováckém divadle klid, ale ve „Scéně“?
20.3.2005 - 12:32
„Když děláte jen pana řídícího, tak je to nuda,“ říká Igor Stránský
14.3.2005 - 00:50
Pohledy do zákulisí na Velký pátek 25. března 2005
Fotogalerie akce
reklama