Scena.cz - 1. kulturní portál

zvláštní poděkování

ON-LINE - Detail příspěvku

Nejlepší herečka mezi houslistkami… Alexandra Vronská

autor: archiv divadla

Ročník 1980, vystudovala brněnskou Konzervatoř a poté muzikálové herectví na JAMU, zahrála si v Mětském divadle v Brně a vyzkoušela i televizní herectví (Četnické humoresky - 6. část: Směšný vrah, 2002). Ve Slováckém divadle je v angažmá od roku 2002 a jde z role do role. Ty nejoblíbenější jsou Charlotta; Debbie (T. Stoppard / To pravé), Karin (H. Ch. Andersen / Červené střevíčky), Ellen (W. Allen, D. McGrath / Výstřely na Broadwayi), Desdemona (W. Shakespeare / Othello), Bejbina (P. Šabach, P. Jarchovský, J. Hřebejk, I. Hlas / Šakalí léta), Lise (F. M. Dostojevskij / Bratři Karamazovi) a Marie (F. G. Lorca / Pláňka -Yerma) – herečka Alexandra Vronská.

Tolik úspěchů – a to jste se prý po konzervatoři rozhodovala, zda vůbec budete hrát…
U přijímaček na JAMU jsem slyšela verdikty jako – ta je mladá, nevyzrálá, má jiné starosti než herectví. Každopádně mě přijali. Otázkou je, proč jsem šla studovat muzikálové herectví? Na konzervatoři jsem skutečně nebyla zralá. Nevěděla jsem, zda chci jít hrát. Odmalička tancuji, tak mě lákal tanec. Moje babička byla baletka, ale dlouho to dělat nemohla, kvůli zdraví a tělu. A tak jsem se rozhodovala mezi tancem a herectvím – zvítězilo, že se raději naučím lépe zpívat, než abych udělala choreografii a viděla bych, že to tancuje někdo jiný a ne já. Možná sobecké, ale tak jsem to cítila. Udělala jsem přijímací zkoušky na muzikál, zkusila jsem hrát v Městském divadle, ale najednou jsem ve čtvrtém ročníku nevěděla, jak dál. Všichni jezdili po konkurzech a já pořád nic. Na JAMU mi asi chyběla dravá živočišnost – můj naturel je tanec nebo mluva. Nakonec jsem ale cestou tanečnice nešla a vsadila jsem na činoherní projev. Pak mi zavolal spolužák David Vaculík, zda bych šla do Slováckého. Tak jsem do divadla napsala, přijela a připomínala se. A vyšlo to – působila jsem tady na stipendium a nyní jsem tu rok. Hraju v činohře, muzikál se objeví jednou za rok. Ale do toho mě oslovil Radek Baláš oslovil a nabídl roli asistentky choreografa. Nejdříve při Šakalích létech a nyní už sem tam něco dodělávám v muzikálu Donaha!.

Pro choreografii je asi hodně důležitá pohybová paměť?
Je to stejné jako hudební paměť. Mně leze do hlavy text i pohyb. Odmala jsem byla vedena k houslím. Nikdy jsem nechtěla a neměla být herečkou, ale houslistkou. Tatínek mě jednou řekl – Ty budeš nejlepší houslistka mezi herečkami a nejlepší herečka mezi houslistkami.

A jaké role má nejraději nejlepší herečka mezi houslistkami?
Ani jako malá jsem si nechtěla zahrát princeznu. Mně se spíš líbily chudé děvčice.A jsem strašně šťastná, že jsem nebyla zaškatulkovaná do rolí naivek, protože se mi těžko hrají. Sice na ně vypadám, ale vůbec to není můj naturel. Měla jsem problém s Julií – vždycky jsem chtěla a chci Kateřinu ze Zkrocení zlé ženy. Potkaly mě spíš role charakterních žen. A potom také postavy, které tam musí být a moc neposouvají děj. Taková je například manželka hlavního hrdiny ve Výstřelech na Brodwayi.

To znamená, že ji na malém prostoru musíte vytvořit tak, abyste nepřehrála hlavní postavu…
Trochu se s tím peru, abych nehrála moc. Režiséři mě buď umírňují nebo nabádají, aby to nebylo uťáplé. Je mezi tím velmi citlivá hranice. Teď mám před sebou zajímavou roli Viky, manželka Herolda v inscenaci Donaha. Její manžel ztratí práci, ale ona je zvyklá na určité postavení a za každou cenu se snaží udržet standard. Ve filmu ho nechá být. Ale v americké verzi musí být happy end, mají se rádi a nakonec si odpustí.

To je vlastně stejně jako Charlotta a Debbie ve Stoppardově hře To pravé, současná hrdinka. A jak jste se vyrovnávala s klasikou – rolí Desdemony?
Dělal to s námi Igor Stránský – nezastával polohu, že Desdemona je chudinka malá, že se do celé situace dostane náhodně a pak to odnese. A je to tak i podle mého – sama se rozhodla. Dala otci najevo rázným způsobem, že odchází za svým mužem. Myslím si, že by ho doprovázela celým životem. Nebýt jeho nešťastné žárlivosti… Snažila se Othella přivést na správnou cestu, vysvětlit, že to není, tak jak tvrdil Jago. A za pravdu podstoupila smrt. Dostala jsem tu roli jako hodně mladá, na konci mého zkušebního roku a přiznám se, že to pro mě byla zkouška ohněm. Představovala jsem si Desdemonu starší.

Jak je to podle vás se žárlivostí v dnešní době?
Myslím si, že žárlivost začíná emocionálně a čím je silnější tak se přeměňuje do fyzické. Představy jsou bujné, a maličký krůček od emocí k fyzičnu. Vše je o nedůvěře. Když druhému nedůvěřuji, tak ho začnu podezírat.
I v dnešní době to přetrvává – zejména u těch, kteří jsou v tom vychovávaní nebo v takovém prostředí žijí. Podobný příběh potkal i mě ve dvanácti letech, kdy se naši rozvedli a máma si přivedla nového přítele. I když to je jiný způsob žárlení.

Teď je před vámi Maryša, a zdáte se spokojená a veselá…
Ano, parta ve Slováckém se mi pro začátek zdá skvělá.

25.3.2005 08:42:00 Jana Soprová

TIP!