Scéna.cz 

Tomáš David – vibrace mezi hudbou a divadlem

„Tomu byste nevěřili, dal se na zbojničinu. A tak pěkně hrál…,“ zaslechli jsme ve Zlíně při Klevetivé středě věnované nové premiéře zbojnického muzikálu Malované na skle. S hercem Tomášem Davidem, představitelem hlavní role Jánošíka, jsme se setkali v klubu po repríze Baťa Tomáš, živý. Dopoledne pózoval coby Jánošík na nedalekém hradě Lukov. Přiznal, že jeho zamyšlený pohled na plakátu k inscenaci je výsledkem sychravého až lezavého únorového počasí.

Herecké ostruhy sbíral u Oxany Smilkové, v Divadle Husa na Provázku a v divadle Tramtárie v Olomouci. V několika inscenacích hraje také na kytaru (např. Baťa Tomáš, živý, Malované na skle). Dělá i scénickou hudbu do představení. (Cesta do pravěku, Tracyho tygr a Kabaret Astragal). Dokonce vystupuje v několika kapelách a hraje „jazz-pop“, jak uvedl. A nakonec se dá na scestí?

Na stolku horký čaj, kytara opřená o sofa a digitální diktafon zaznamenává nejen jeho pocity ze zabydlení v souboru Městského divadla Zlín, ale i příhody ze zákulisí nahrávání nového CD skupiny Gentle Irony Ltd. Také nám prozradil, jak se cítí jako Bílý kůň.

Všechno začalo v Šumperku, kde se Tomáš David narodil, do Brna dvě a půl hodiny cesty… „Herectví jsem před JAMU nedělal,“ konstatoval a pokračoval: „Žádný dramaťák. Především jsem chtěl dělat muziku a nebyl jsem si jistý jakým směrem se po gymnáziu vydat. Dostal jsem se na muzikologii do Olomouce. Po jednom semestru jsem ale odešel a podal si přihlášku na JAMU. Za všechno může pohádka Šíleně smutná princezna, ve které jsem se skoro omylem ocitl…“
Dovolím si vynechat jeho vyprávění o roli Vaška Neckáře. Na JAMU ho přijali. Vysvětluje si to právě díky tomu, že byl jevištní múzou nepolíbený.
„V tom jsem měl velkou výhodu. Nadšení na hereckých studiích mi vydrželo dlouho a na rozdíl od některých svých kolegů jsem nepřišel o iluze příliš brzy, naopak, byl jsem čím dál více nadšený. Školu jsem dost „žral“. Nic mi nevadilo. Elektrické šoky na uvolnění těla (myšleno třepání, skákání, běhání, komíhání, kolíbání apod. – pozn. Red.), etudy, pohybovky, akrobacie, emocionální tréninky. Byl jsem tím pohlcen. Myslím, že jsme dost dřeli a byli vycepovaní.“
To všechno díky ročníkové profesorce Oxaně Smilkové, o níž se tradují velké legendy ve výše uváděném duchu. Nakonec z devíti absolventů jich u divadla zůstalo šest.

Osudné pohádky. Pro každého mladého herce, který přijme angažmá v Městském divadle Zlín je nějaká nachystaná. V soupisu rolí Tomáše Davida je na prvém místě v seznamu – Pejsek, O pejskovi a kočičce (r. Zoja Mikotová). Své začátky v MDZ komentuje takto:
„S uměleckou šéfkou Hankou Mikuláškovou se znám opravdu dlouho. Hraje se mnou v kapele na saxofon. Protekci jsem tady ale žádnou neměl. Hanka mě viděla hrát už v Martě, dělali jsme spolu absolventské představení Černé zvíře smutek. Prošel jsem tedy tříkolovým výběrem.
Jsme tady taková mladá partička (Marek Příkazský, Vojta Johaník, Markéta Kalužíková a Marie Vančurová…) V Pejskovi a kočičce jsem hrál s Gustou Řezníčkem (Zlý pes) a následovalo první tykání. Postupně seznamování s ostatními kolegy. Ti nám pomáhají. Moc. Předávají zkušenosti. Parta je tu skutečně dobrá.“
Zavzpomínal, že po telefonu, kdy mu Hanka Mikulášková oznámila, že ho berou, nastalo minutové ticho. Prý se mu hlavou honilo, zda má nabídku opravdu přijmout. Také ho napadlo, co kapely… A jak to všechno vidí s ročním odstupem?
„Ve Zlíně jsem úplně spokojený. Musím zaklepat, mám skutečně štěstí na role. Z devíti rolí mám jen jednu company, k tomu skládám muziku, zpívám a hraji.“
Pro soubor zlínského divadla je muzikálnost charakteristická – Markéta Kalužíková hraje na cimbál, Radovan Král na trubku a klavír; Josef Koller - flétna, klarinet, fujara; Marek Příkazký - kytara, basa, fujara (výborný textař a příležitostný melodik); Petra Králová - klavír; Marie Vančurová - klavír, harmonika; Rosťa Marek - housle; Petr Lukáš - španělská kytara; ad. Dostáváme se ke scénické hudbě.
„Hudba pro divadlo je pro mne nesmírně zajímavá. Musí sloužit situacím a vytvářet atmosféru. Moje výhoda je snad to, že znám i pohled zevnitř,“ začal barvitě líčit a pokračoval: „Začali jsme zkoušet Tracyho tygra, což byl první průlom. Nabídli mi, zda k tomu nechci komponovat hudbu. Neváhal jsem ani minutu. Měl jsem pevně dané mantinely, mohl jsem použít jen xylofon, perkuse a k tomu vokál. Různě jsem smyčkoval a experimentoval… Výhodou je, že jsem zatím ve všem i účinkoval. Na jevišti jsem byl jako herec a zároveň jsem i vymýšlel muziku, takže jsem věděl, co jednotlivé situace vyžadují.“
Další muziku komponoval k inscenaci Cesta do pravěku (r. Jiří Jelínek). Nebylo to jejich první setkání. Pod jeho režií hrál v Huse na provázku v inscenaci Romeo, Julie a já.
Inscenace Tomáš Baťa, živý. Prozradil, že zkoušení s režisérem Dodem Gombárem, to prý byl takový zázrak. „Nechával mi volnou ruku do nějaké hlavní zkoušky. Bílý kůň? Prostě alter ego, anděl apod. Když člověk umře, prochází zásadními okamžiky svého života, ať jsou dobré nebo zlé. Jednak jsem průvodce, ale také Anděl. Hodně Baťu vystavuji osidlům, jsem i takový pokušitel. Jednou ho bráním, podruhé jsem v opozici. Snažím se ho vyprovokovat k emocím. Díky prožitku, by se měl očistit.“
Pozastavil se nad prací režiséra Gombára. Dodo prý jen řekne větičku, popíchnutí, a herec začne nabízet, někdy dokonce chrlit nápady.
O roli Jánošíka v Malovaném na skle (r. Hana Mikolášková) hovoří jako o zápřahu. „Docela se těším. Opět budu hrát i na kytaru.“ Rozhovor vznikal před první čtenou zkouškou. Mailem jsme se zeptali, jak se cítí po premiéře: „Jsem dojatý. Premiéra vyšla krásně, všichni jsme si ji doslova vydřeli. Diváci tleskali vestoje. My zme u nás doma, my zme tuna páni – znělo celý večer až do rána.“

V únoru dokončil nahrávání nového CD WHISPERS (ŠEPOTY) skupiny Gentle Irony Ltd. Teď je na řadě hledání vydavatelství a práce na designu CD. Když přijal angažmá ve Zlíně, někdo se ho na internetu ptal, co bude s Brnem, tedy s jeho kapelami. Působí totiž celkem ve třech uskupeních.

A jak se nechá divadlo provázat s kapelami?
Složitě. Hodně mi tady ale vycházejí vstříc. S velkou slávou jsem si udělal řidičák. Vlaky se to nedá všechno stíhat. O víkendech mám divadlo nebo koncertuji.

Kde zkoušíš na kytaru?
Doma moc ne. Buď v divadle, anebo ve zkušebně v Brně. Teď jsem se věnoval především partům do Malovaného na skle. Zpívám si ale naproti tomu pořád a všude...

Pojďme k samotnému nahrávání. Předpokládám, že CD nevzniká jen tak do zásuvky?
To určitě ne. Plánujeme velké věci, ale je potřeba vše pečlivě promyslet, aby se koncerty či turné dalo časově se vším skloubit. Máme domluvené schůzky s potenciálními vydavately, tak se uvidí. Snažíme se ale, abychom z toho měli všichni dobrý pocit a radost a nebyla to pro nás jen další dřina. Nahráváme ve studiu „V“, kde si zakládají na analogu, např. tam nahrávali Butty a Iva Bittová.

Jak to vlastně všechno probíhá?
V podstatě je to zdlouhavý proces. Záleží na tom, kdo sedí za pultem, kdo nás natáčí. Pak je důležité, jaká je ve studiu atmosféra. Důležité je, aby nás nikdo nestresoval. Když budeme vyklepaní, to k ničemu nevede. Dobrý zvukař by měl být pohodář. Skladbu nahrajeme, pak si to poslechneme. Může se to povést hned, jindy jedeme znova, zejména když tam nasekáme chyby. Zvukaři se taky často něco nezdá…

Dáš na slovo zvukaře?
Není to o tom, že by nám do všeho zasahoval. Většinou se vyjadřuje, až když ho vyzvu. Přiznám se, že většinou na něj dám. Natočil už hodně desek, má zkušenost, cit a cvičenější ucho.

Když někdo nahrává v cizině, je to podle tebe spíš póza?
Záleží na interpretovi. Nemá smysl, aby nějaká v uvozovkách vesnická kutálka jezdila do Londýna nebo New Yorku. Ten rozdíl ale je znát.
Za šest let jsme udělali pár kompromisů. Řekli jsme si, že ušetříme, domluvili jsme se s tím a tím a nahrávali v různých podmínkách… Nikdy to nedopadlo dobře. Pokud to myslíte vážně, tak nemá cenu šetřit.

Jak se říká, každý si musí natlouct…
Přesně tak. Dneska je všechno přístupnější, je to takový nešvar doby. Každý něco nahrává, natáčí nebo fotí. Na jednu stranu je fajn, že se může muzikou zabývat kdekdo, natočit si album doma, sám si vše vydat, na straně druhé je internet zahlcený tolika špatnými nahrávkami a kompromisy. Někde jsem kdysi slyšel, že jediné co se nedá odpustit je amatérismus.

Nemyslíš, že onen smog a balast je nutný proto, aby se „vyšlechtila kvalitní odrůda“?
Snad, ale je úmorné se tím vším neustále prodírat. Asi věc vkusu mimo jiné. Naše nové album nás stálo spoustu sil, ale věřím, že se nám to vrátí. Udělali jsme to podle našeho nejlepšího vědomí a možností. Takže teď už jen hurá na koncerty a festivaly.

Hrajete na festivalech? Jak je náročné se na ně prosadit?
Máme sice zkušenou produkční, ale na druhou stranu narážíme s tím, co hrajeme. Trochu je problém v tom, že nejsme dostatečně popoví, abychom hráli na mainstreemových festivalech, ani dost jazz, abychom objížděli jazzové festivaly. Říkám, že se pohybujeme na pomezí inteligentního popu až jazzu. Náš styl se jmenuje „gentle hip twist“.

Tomáš David
Narodil se roku 1987 v Šumperku. Absolvoval JAMU. V angažmá MD Zlín od sezóny 2013/14. První role – Pejsek v inscenaci O pejskovi a kočičce. Působil v Divadle Husa na provázku a v Divadle Tramtarie Olomouc. Vedle divadla se věnuje i hudbě – zpívá a hraje na kytaru v brněnské kapele Gentle Irony Ltd. Má rád divadlo, jídlo, „blbý fórky“, ping-pong, přátele a vanu. Pořadí se mění.
V Městském divadle Zlín hraje: MALOVANÉ NA SKLE, BAŤA TOMÁŠ, ŽIVÝ, CESTA DO PRAVĚKU, EVŽEN ONĚGIN, MY FAIR LADY, LABYRINT SVĚTA A RÁJ SRDCE, KABARET ASTRAGAL, TRACYHO TYGR atd.