Scéna.cz 

Othello v přenosu NT Live

Nová sezóna divadelních přenosů z londýnského Národního divadla a dalších britských divadel do kin po celém světě (v Praze většinou kino Aero) se tentokrát výrazně soustřeďuje na Shakespearova díla. Kromě Othella uvidíme v dalších měsících ještě Macbetha a Coriolana. Podobně jako v případě již dříve uváděné Hamleta či Timona Athénského se ukazuje, že Britové rozhodně nepovažují svého klasika za pouze povinně uctívanou modlu, ale za autora zcela současného.

Příkladem za všechny může být právě režisér Nicholas Hytner, jehož plánovaného odchodu z funkce ředitele londýnského Národního divadla už dnes všichni litují. Právě on dokazuje zcela přirozeně, že Shakespeara skutečně JE současný autor. Přitom to není Shakespeare, který by sloužil Hytnerovi k předvedení jeho režijních nápadů, ale naopak – Hytner slouží alžbětinskému bardovi, aniž by to bylo na úkor divácké atraktivnosti. Specielně v Othellovi tak pro diváka přesvědčivě odhaluje kořeny zdánlivě iracionálního chování hrdinů, jejich jednání získává v inscenaci (hrůznou) logiku, a současnému divákovi srozumitelné souvislosti. Zasazení do současných reálií není násilné, naopak nám znovu potvrzuje nadčasovost Shakespearových textů. Celá tříhodinová inscenace je tak vzrušujícím, chvílemi hororovým dobrodružstvím. I když víme, jak to skončí, sledujeme děj s napětím až do konce. Je samozřejmé, že k úspěchu vyznění celku je třeba, aby všechny elementy dokonale fungovaly a souzněly. To vše si umí Nicholas Hytner ohlídat, nic neponechává náhodě. Scénografka Vicky Mortimerová vytvořila na točně soustavu posuvných panelů, které je možno přeskupit během pár vteřin (a dotvořit atmosféru díky light designu Jona Clarka). Jednotlivá prostředí tak působí naprosto autenticky - ať už se jedná o večerní scénu před hospodou či před domem Brabantia v Benátkách, tak i sluncem rozpálená vojenská kasárna na Kypru. Stejně plynulé jsou přechody z exteriérů do interiéru. K atmosféře přispívá i to, že se hraje i o přestávce – vojáci si na plácku mezi kasárnami znuděně pinkají míčem, povalují se podél zdí baráků a pokřikují na sebe. Výraznou roli má také hudba Nicka Powella, jejíž mnohdy provokativní ostrý sound je většinou symbolickou předzvěstí následujících událostí. A abychom nezapomněli, podstatný je i podíl pohybové spolupráce Kate Watersové především na scénách rvaček. Nicméně, nejdůležitější je přece jen režie a hlavně herecké výkony. Hytner překvapivě nebere jako základní (či jediné) téma příběhu žárlivost. Ta se stává jen jednou z forem vyjádření vnitřní nejistoty jednotlivých postav, jejich celkového životního pocitu. Veškeré neštěstí, které se zde objevuje, vyplývá jednak z toho, že se lidé cítí upozaděni a zneuznaní (lidské trápení je odsunuto do pozadí vůči pracovním či státním zájmům), a to v nich probouzí skryté zlo - rasismus, závist, žárlivost a sklony k násilí. Silným motivem se tak stává pobyt ve vojenském táboře, kde ve chvílích, kdy se nejde do akce, je bezbřehá nuda. Tu jednotlivci vyplňují alkoholem, pomluvami, a mnohdy krutými naschvály vůči kolegům. Právě taková je situace na Kypru, kam dorazí jednotka poté, co válka vlastně skončila, a najednou zbývá spousta volného času. Tak se logicky vysvětluje fakt, že Jagovo kradmé rozdmýchávání potenciálního konfliktu a Othellovy žárlivosti nenadále vykvete do extrémních rozměrů. Tyto základní motivické linie zásadně určují chování ústřední dvojice. Adrian Lester (ne náhodou zaznělo srovnání s Barrackem Obamou) je Othellem kultivovaným a krátká ukázka jeho řečnického básnivého projevu před radničními pány nás přesvědčí o tom, že okouzlit Desdemonu nebylo obtížné. Tento charismatický vůdce dokáže být spontánní ve svých citech, a jako přímočarý zkušený vůdce má důvěru a oddanost svých vojáků, o níž nepochybuje (ze všeho nejméně u čestného Jaga). Je to právě přebytek času, a tím i možnost probuzení utlumených přirozených mužských instinktů, které jej vedou k zdánlivé iracionalitě jeho chování – jež si on sám dokáže naprosto logicky ospravedlnit. Jakmile získá přesvědčení, že Desdemona poskvrnila jeho čest (a necítí potřebu si to ověřovat), je veden nutností tuto křivdu na sobě potrestat, byť toho souběžně – nikoli až potom – lituje. Logickou součástí tohoto činu je i to, že využije při zabití Desdemony nacvičený rychlý zabijácký chvat. A stejně tak „čistě“ pak zabije sám sebe. V jistém slova smyslu jsou si s Jagem podobní. Rory Kinnear je typ herce, který je v civilu zcela nenápadný. Právě role (ať je to Hamlet či feťák Nick ze Hry Poslední z Haussmanů, které jsme měli možnost vidět v rámci NT Live) jej zázračně promění v naprosto uvěřitelnou postavu, která má v jakékoli podobě nesympatičnosti zároveň silné charisma. Zde se s ním setkáváme ve chvíli, kdy si před hospodou stěžuje mladému kamarádovi, jak byl přeskočen v povýšení mladším kolegou. Svou stížnost doslova vyplivuje v jednotlivých trpkých sekvencích. A hned v následující scéně, kdy navede Roderiga, aby vzbudil Brabantia zprávou o sňatku Othella a Desdemony, se nám předvede ve své nebezpečné životní strategii. Je anonymním nespatřeným našeptávačem, jakýmsi Mefistem, který se stává katalyzátorem, spouštějícím jednání druhých. Věnujeme-li mu pozornost i ve scénách, kdy není v centru dění, na první pohled působí skutečně jako skromný obětavý a oddaný služebník. Nicméně, jeho sevřené rty a pohled svědčí o jeho permanentní ukřivděnosti. Patří k nenápadným lidem, kteří (jak často slýcháváme ve zprávách) překvapí své okolí nečekaně hrůzným činem. To proto, že je díky nenápadnosti každý pokládá tzv. za neškodného, hodného, a nikdo se nestará o jeho (po)city. Jago, plný pochybností, komplexů a nejistoty, pochopitelně touží po uznání. A pokud se mu ho nedostává, alespoň se snaží instinktivně ostatním škodit, aby byli stejně nešťastní jako on. Jago vypadá zcela asexuálně, je zaměřen na své ego, a jeho zlost roste ze zneuznanosti. Nedostatek citu vůči ostatním (o tom svědčí jak jeho pohrdavé chování k vlastní ženě, tak jeho nešikovnost, když utěšuje Desdemonu, která se mu plačící vrhla do náruče), a hlavně tím i dominance racionality mu umožňuje jako jedinému jednat uvážlivě, chladně. Neodhaluje před ostatními své city, a tím je na rozdíl od ostatních nezranitelný. Tak je může nenápadně kapat jed do podvědomí ostatních, a zkoušet, co to udělá. Nakonec je sám překvapen tím, jak mocně a rychle tento jed zapůsobí. Svou radost dokáže vyjádřit pouze v naprostém soukromí, kdy si je jist, že ho nikdo nevidí. Jako by měl nějakou záklopku, clonu, která jej odděluje od ostatních. V závěrečné scéně několikanásobného masakru, který přímo či nepřímo způsobil, se tváří zcela neutrálně. Ani v tomto okamžiku nevidíme v jeho tváři záblesk triumfu či porážky, procedí jen: Od této chvíle neřeknu už ani slovo. V kontrastu s ním vyznívají ostatní postavy naivně a bláhově, vzhledem k tomu, že neskrývají své city na veřejnosti, a odkrývají tak svá slabá místa. To je jak případ nadšeneckého upřímného mladíka Cassia (Jonathan Bailey), tak především obou žen – spontánní blonďaté Desdemony Olivie Vinallové, která to dost dobře s mužskými umí, nicméně výrazně odděluje lásku od sympatií (pod ochranu mužů se uchyluje spontánně, ale bez erotických podtextů). Jistá koketérie je přirozenou součástí jejího projevu, a nepřikládá jí výraznou roli ve vztazích. Emílie (Lyndsey Marshalová), zde vojanda v munduru, zvyklá na hrubší zacházení ze strany svých mužských kolegů, je poctivá ženská, která má už leccos za sebou. Jagovo hrubé chování toleruje, odpouští mu, je mu věrná, ale už dávno ji k němu neváže láska. I když z ní mluví trpká zkušenost s ním, do poslední chvíle nevěří, že by byl skutečně tak špatný. Když pomineme dokonalou formu inscenace, která je v tom nejlepším slova smyslu realistická, dovedená do nejmenších podrobností, jsou to právě herecké výkony, které stejně výrazně dotahují vyznění jednotlivých situací ( i na úkor jisté zdlouhavosti – nejvýraznější právě v závěrečné části postupného umírání Desdemony a poté i Othella), a dodávají představení zvláštní autenticity. Té lze dosáhnout právě drobnými, téměř neviditelnými, spíše tušenými detaily.