zvláštní poděkování
Volný.cz

Něco za něco v Divadle Pod Palmovkou

Něco za něco

autor: archiv divadla   

zvětšit obrázek

Divadlo Pod Palmovkou navázalo na spolupráci s polskými tvůrci v rámci Festivalu PALM OFF, a přizvalo ke spolupráci režiséra a do nedávna ředitele Starého divadla v Krakově Jana Klatu. Tento režisér si vysloužil nálepku „rebel“, „kontroverzní“ apod. A tak pochopitelně jeho zdejší inscenace byla už předem očekávána jako jeden z vrcholů sezóny. Pro svůj pražský debut si režisér vybral problémovou Shakespearovu hru Něco za něco, a dal témata alžbětinského světa do souvislosti se světem dnešním. Ke spolupráci si do tvůrčího týmu přizval polské spolupracovníky, svou ženu scénografku Justynu Łagowskou (která zároveň pracovala s light designem) a choreografa Maćko Prusaka, ale také českou dramaturgyni Ivu Klestilovou.

Pokud jde o herecký tým, vhodné typy našel v souboru, s jedinou výjimkou – postava knížete Vincentia hraje Jan Vlasák (stejně jako v inscenaci stejné hry ve Švandově divadle 2004 v režii Michala Langa). Vznikla zajímavá, i když – alespoň z mého pohledu – nikoliv šokující inscenace.
Mohlo by se zdát, že Shakespearova hra Measure for Measure se hraje méně než jiné hry slavného Alžbětince, ale není to docela tak. Českých a moravských inscenací je několik desítek, nicméně, v průběhu let získávala hra v překladu rozmanité názvy – Veta za vetu, Oko za oko, Půjčka za oplátku a nejnověji v překladu
Martina Hilského NĚCO ZA NĚCO. Když si ale hodíte ono sousloví do google překladače, vyjde vám překlad: Opatření pro opatření. Chápu, nezní to tak atraktivně, ale určité aspekty hry to docela dobře charakterizuje. Vévoda, jemuž se přílišnou demokracií a bezbřehou tolerancí vůči čemukoli rozpadá řád státu na kousky, se rozhodne na čas stáhnout do inkognita (a odjet do Polska!), a na své místo dosadit mladého, čistého a nesmlouvavého Angela. Kdoví, zda věří, že tento ambiciózní mladík uspěje v tom, aby dal zemi do pořádku, nebo jej od začátku zajímá, jak se zachová mladý a nadějný politik, který vstupuje do politiky s ideály a nezkažeností mocí. Každopádně vévoda zůstává v pozadí v převleku za mnicha a jako šedá eminence podle libosti zasahuje do děje. Angelo, který chce uvést do pořádku dodržování zákonů, ovšem nezačne zrovna šťastně, když odsoudí k smrti Claudia, který (dosud s ní neženat) přivedl do jiného stavu Julii. Škodolibý osud mu do cesty přivede Claudiovu sestru, jeptišku Isabelu, která jde za bratra prosit. V jiných souvislostech by si možná názorově rozuměli, tady ovšem Shakespeare nastavuje situaci, kdy stojí proti sobě, jako mocný a bezmocná (Klata se tak dotknul i velmi současného tématu souvisejícího s kampaní MeToo). Angelo v chtíči po panenské ženě nabídne osvobození bratra za její tělo. Díky Shakespearovým zápletkám, potažmo intrikám různých postav dopadne nakonec „dobře“, ale z dnešního hlediska ambivalentně – u postav i diváků jako by zůstávala hořkost na jazyku.

Jan Klata ve své koncepci nevynechal žádný z důležitých motivů hry, nicméně domyslel je dle dnešní doby do důsledků, které v dnešní politice a společnosti působí autenticky, ale rozhodně nejsou pro diváky příjemnou podívanou. Ať už je to dotažení vévodova příběhu, kdy sice vše dobře skončí – vévoda se vrací a nabídne Isabele sňatek, ale zároveň jí velmi explicitně dá najevo své sexuální zájmy, či o jednotlivě modelované postavy, z nichž vlastně žádná není divákovi sympatická a nemá chuť se s kteroukoliv ztotožnit. Klatova režie útočí na divákovi smysly ve všech rovinách: od samého počátku iritující předimenzovanou hlasitostí zvuků, podivně prázdnou scénou, kde jsou umístěny dvě houpající se oprátky a skládací pranýře, do nichž se lidé nedobrovolně, ale někdy i dobrovolně uzavírají, záměrně chaotickou choreografií postav a jejich chováním - jako by postavy diváka přímo nutily k polemice. Nejen politici – tedy Angelo Jana Teplého a Vincentio Jana Vlasáka jsou výrazně narcistní (v náznaku psychopatické osobnosti), se zálibou v převlékání kostýmů, a se skrytě arogantním chováním, které u Vincentia nabírá rysů škodolibosti, u Angela pak podivné zarputilosti, kombinované s pragmatismem (a to nakonec i u vytouženého sexu, u něhož není ani vidu po vášni). Jinou stránku narcisismu nabízí playboy Lucentio Ondřeje Veselého, solárkově opálený drzý hejsek v oblečený ála Pobřežní hlídka, či kuplířka Tomáše Dianišky, dámička ověšená flitry ve 20-centimetrových podpatcích, tvor na pomezí mezi mužem a ženou, stejně provokativní a zároveň rozplývavá jako dnešní postmoderní svět. Ten je z pohledu Klaty – projevující se ve využití množství symbolů a pop-kulturních odkazů - přeplněn nejrůznějším harampádím jak fyzickým (viz plakát k inscenaci), tak duchovním. Přemíra svobody zde ukazuje sovu odvrácenou tvář, všechny rozkládá, a místo, aby toužili po sebezlepšování, nechávají se stahovat k tomu nejhoršímu. Ovšem ani myšlenkově čistá jeptiška Isabela Terezy Dočkalové není jednoduchou postavou. Při její první scéně ji vidíme zmítat se po zemi v jakési (vášnivé?) křeči, a v průběhu děje pak se chová – podobně jako další – nekonzistentně. Jako by se i její osobnost rozpadala do několika různých podob. Právě to měl - z mého pohledu - Klata na mysli, a herci dokážou tyto skoky v chování postav zdárně zvládat, i když pro ně představení, jak po fyzické, tak psychické stránce musí být značně náročné. Už při premiéře mnozí diváci poukazovali na to, že Klata mnohdy volí až neúnosnou délku jednotlivých scén, dovádí to, co chce ukázat, do až ilustrativních důsledků, které chvílemi mohou působit nadbytečně. Mnohé diváky asi také udiví volnost, s jakou se zde zachází s textem, ale i to má logické zdůvodnění. Veršované části (byť ve zkrácené formě) znějí v Hilského překladu, ale v částech prozaických – které dle Klaty byly ve své době hodně improvizované – se popouští uzda fantazii herců, a do představení tak proniká současná, mnohdy dosti drsná mluva.
Jako celek představení pro diváky, kteří jsou zvyklí například na inscenace Jana Nebeského, není zas až tak šokující (domnívám se, že i proto, že čeští diváci nevnímají například narážky na víru a její konfrontací s mocí, a rozdíly v teorii a praxi věřících tak výrazně jako Poláci).
V portfoliu Divadla Pod Palmovkou inscenace Něco za něco bezpochyby patří k událostem. Nakolik bude atraktivní pro běžné diváky, ukáže čas.

www.divadlopodpalmovkou.cz

5.2.2018 18:02:29 Jana Soprová | rubrika - Recenze

Časopis 21 - rubriky

Archiv čísel

reklama

OLDstars

Články v rubrice - Recenze

Zbyhoň – a to je ta krásná země…

Z inscenace Zbyhoň!

Nejnovější inscenací, kterou představil soubor činohry Národního divadla v Praze na Nové scéně, je ZBYHOŇ. Aut ...celý článek



Časopis 21 - sekce

HUDBA

Hudební pořad Kombo 22. týden

Pražská skupina Chaozz

Kombo: Chaozz
Hudební pořad, který mapuje koncerty současných českých kapel a nahlíží i do muzikantského zá celý článek

další články...

OPERA/ TANEC

Věčná naděje: Gustav Mahler a terezínští skladatelé 2018

Klavírista Martin Kasík

V letošním roce se uskuteční první ročník mezinárodního hudebního festivalu VĚČNÁ NADĚJE: Gustav Mahler a tere celý článek

další články...

LITERATURA/ UMĚNÍ

LANDSCAPE FESTIVAL PRAHA 2018 zahájí J.A.R. eskalací dobra na Vítkově

Skupina J.A.R.

Praha se v letních měsících stane dějištěm šestého ročníku mezinárodního krajinářského festivalu, který vnese celý článek

další články...