Scéna.cz 

Brodskij/Baryšnikov na Pražských křižovatkách

Letošní ročník projektu pražského Národního divadla představil rozmanité typy politicky angažovaného divadla. Každé z nich bylo jedinečné jak formou, tak obsahem. I když je diskutabilní, nakolik se ještě jedná o divadlo. Ať už jde o living-theatre Gavrilo Princip nizozemského souboru De Warme Winkel, Nizozemí), one-man show korejského performera Jaha Koo s třemi rýžovými hrnci pod názve Cuckoo, „nahou“ folklorně laděnou taneční show rakouského mužského souboru pod vedením Simona Mayera Sons of Sissy, projekt propojující televizní zpravodajství s „falešnou“ živou animací If a Window Would Open portugalského souboru Teatro Nacional D. Maria II / Tiago Rodrigues, či takřka cimrmanovské pojednání argentinské dvojice performerů Las Ideas smazávající hranice mezi fikcí a skutečností.

Exkluzivním bonbonkem Pražských křižovatek ovšem bylo závěrečné představení Brodskij/Baryšnikov, uvedené ve Stavovském divadle. Vzniklo jako společný projekt Nového divadla v Rize, v jehož čele stojí jeho režisér Alvis Hermenis, a nezávislé společnosti Baryshnikov Productions. Inscenace měla premiéru v Rize v roce 2015.
Na scéně omšelá stavba se zaprášenými okny, snad nádražní hala v nějakém odlehlém městě, kam už ani vlak nejezdí, snad prázdná předsíň či veranda dávno opuštěného domu, kulisa jak z Tarkovského filmu. Sem se vrací muž, záda lehce skloněná stářím, s kufrem, v němž nese své vzpomínky a vše, co je pro něj důležité. Usedá na lavičku před vchod a z kufru vytahuje budík. Má snad odměřovat čas, který mu ještě zbývá? Na vedlejší lavičce je prastarý magnetofon, který se sám od sebe spouští. Vedle vstupních dveří ční dráty elektrického vedení, které občas zajiskří. Obraz dohasínání, opuštěnosti, marnosti, zapomnění.
Muž vezme knihu, nasadí si brýle a začíná číst. Nastává moment setkání – slavný básník a slavný tanečník - Josif Brodskij (1940 - 1996) a Michal Baryšnikov se spolu noří do vnitřních hlubin, do zákoutí stejně zapomenutých jako starý dům. Brodského básně, které předčítá a recituje Michal Baryšnikov, by mohl napsat on sám, kdyby byl poetou. A Brodskij by je mohl přednášet, jak to skutečně dělal s těmi svými. Může tu být jistá podobnost naladění – přátelé, oba původem z Ruska. A navíc - nostalgické pocity, osamělost, stárnutí a zmar, kterými jsou básně přesyceny, se nemusí vyhnout ani té nejzářivější hvězdě, když se ocitne za zenitem. Možná i proto se zdá být bývalý světoznámý tanečník ve své herecké roli tak pevně usazen. Jeho zvučný hlas vyslovuje Brodského drásavé vize a hořké životní pravdy v podobném neměnném rytmu jako samotný básník, jehož autentický projev lze zaslechnout z magnetofonu. Ten měl ve zvyku „vyzpěvovat“ své verše jako židovský kantor (pocházel ze židovské rodiny). Baryšnikov přispívá svou fyzikalitou tanečníka a dodává poezii plasticitu - prokládá ji a „ilustruje“ mikrochoreografiemi. Jako by v nich zastavil čas, nestárnoucí tělo se napřimuje, a i kdyby byla duše sebevíce znavená vzpomínáním, musí se podřídit. Pár pohybů pažemi, balanc při otočkách stačí, aby zpřítomnily tanečního génia. Dokonalou koordinací a fyzickou náročností se vyznačuje syrová pohybová kompozice na židli ve stylu contemporary. Ekvilibristika s těžištěm, propínání nohou a paží, křečovité záchvěvy a ataky vůči vlastnímu tělu, všechny prvky sice vycházejí z textu, jsou jeho materializací ale mohly by se stát i svébytnou formou. Hypnotizující proud slov je rytmizován jak „tanečními“ vstupy, tak „běžnými úkony“, většinou ve vztahu k veršům– zapalováním cigarety, popíjením z láhve, odkládáním částí oděvu, stíráním skla v oknech nebo výpady elektřiny a jiskřením pojistek. Naplnění času oznamuje zvonění budíku. Muž ukládá věci zpět do kufru. Jako by jiskra dohasla, dopadá na něj opět tíha věku, mírně skloněná záda, pozvolným krokem odchází pryč. Odnáší sebou magický svět slov a gest, jemuž se dalo na chvíli propadnout.