Scéna.cz 

Muzikálový podzim I.

Prázdninová stagiona Bídníků Claude-Michela Schönberga (ve Vinohradském divadle) v roce 1992 odstartovala mohutnou vlnu pražského soukromého muzikálové podnikání. Letos v září se Bídníci vrátili, čímž je po delší době v Praze k vidění velká produkce světoznámého muzikálu – díla, které zas jednou vneslo do místních poměrů (kde se záhy objevovaly hlavně domácí opusy) patřičně vysoká měřítka. Licence, a tedy i ruce inscenátorů, byly tentokráte volnější. Tím překvapivější je, že jevištní podoba názorově odkazuje daleko do minulosti: Mihail Tchernaev obestavěl jeviště realisticky vyvedenými domečky a v klíčové scéně nechal na jeviště dokonce spustit objemnou barikádu. Popisný je i režisér Petr Novotný, co hůř: „herecký“ projev mnohých vzbuzuje podezření, že hlavně povrchně aranžoval. Nicméně i tak má inscenace mnoho silných míst, kde jaksi mimoděk vítězí emotivní gesto.

Podobu herectví u takovýchto produkcí předurčuje už praxe vybírat především z pop-zpěváků (logická potud, že zvyšuje atraktivitu). Pražské muzikálové dění je od počátku těsně provázáno s médii, z muzikálu vede cesta do zábavných televizních pořadů a naopak, věnují mu logicky pozornost společenské i kulturní stránky v tisku (nejen bulvárním). Produkce stojí na stálicích showbyznysu a vytvářejí se hvězdy nové (Lucii Bílou „zrodili“ právě Bídníci, Daniela Hůlku Dracula). Ani v Bídnících nechybějí populární zpěváci: Helena Vondráčková, Daniel Hůlka, Pavel Vítek, Leona Machálková i Jiří Korn. K Valjeanovi se dostali Jan Ježek a David Uličník asi mimo jiné proto, že tato role přesahuje možnosti známých tváří – a dodejme: Ježkův vnitřní bohatý Valjean je jedním z trumfů inscenace a o Uliníčkovi ještě uslyšíme (byť na Valjeana je příliš mladý). Kapitola sama pro sebe je pro mě neutuchající popularita Karla Gotta i Heleny Vondráčkové (při vší úctě k nim) a především masivní (a až neomalený) návrat představitelů pop-music osmdesátých let. Největšího úspěchu dosáhly muzikály Karla Svobody, vlastní produkce mají Janek Ledecký a Michal David. I ty Bídníky nyní produkuje agentura Gott – Janeček.

Herecké mantinely Kamila Střihavky, Viléma Čoka a dalších se podle mě snad nejvíce podepsaly na nejnovějším opusu – muzikálu Excalibur Michala Pavlíčka (hudba), Karla Steigerwalda (scénář), Vlastimila Třešňáka a Jana Sahary Hedla (textaři). Na díle, které se účelným zacházením s hudebními styly vymyká ze středního proudu (vládnoucímu muzikálu u nás) a které počítá s vícevrstevnatým rozehráním obrazů (podpořeno texty, které nejsou prázdnými či rádoby hlubokomyslnými rýmovánkami). Pěvecké manýry a sebestředné pózování zpěváků příliš zastřely, co je na díle pozoruhodné (vyjímám Lucii Bílou, která v roli Ginervy smysl slov a situace řadí nad pěveckou exhibici), od prvoplánového hraní nepomohl ani režisér Vladimír Morávek, tentokráte výtvarně střízlivý a celkově méně nápadný (což vlastně nakonec bylo na škodu).

Třetí podzimní premiéru spoluprodukoval Michal David, do Rebelů navíc při(o)psal něco hudby, především Hymnu českých udavačů. Autor Poupat a přepis Renčova filmu týkajícího se událostí roku 1968 – hezké spojení. Odhlédnuto od takovýchto kontextů, nutno uznat, že Rebelové dostali v Divadle Broadway (jednom z prostorů přímo vzniklých pro muzikálové podnikání) podobu show v nejlepším slova smyslu, především díky scénografii Daniela Dvořáka (systém plošin a promítacích ploch) a všem, kteří se podíleli na filmových dotáčkách. Předloha si vyžádala trochu jinou obsazovací taktiku: pro desítku maturantů se našly neokoukané tváře. Na premiéře všichni mladí (v čele se Zdenkou Trvalcovou) báječně tančili a zpívali (prostoru pro hraní jim pásmo písniček příliš nedává) – ovšem myslím si, že Rebelové z nich hvězdy neudělají: chybí jim totiž interpretační osobitost, všichni víceméně napodobují původní interprety písniček (eventuálně své filmové předobrazy).