zvláštní poděkování
Quantcom.cz

Ondřej Pivec nejen nejen o klukovském snu

Ondřej Pivec

autor: archiv   

zvětšit obrázek

V Divadle Disk se 16. července 2009 konal unikátní koncert ORGANIC quartetu v čele s Ondřejem Pivcem a s několika významnými hosty. Prvním z nich byl speciální host z USA, se kterým Ondřej již několikrát spolupracoval: vynikající tenorsaxofonista Joel Frahm žijící v New Yorku. Ve druhé polovině koncertu vystoupil ORGANIC Quartet s Joelem Frahmem a Miroslavem Hloucalem v sextetu a následně pak vystoupil jedinečný dechový big-band BUCINATORES. Nutno dodat, že celý koncert byl natočen na sedm kamer, z nichž se pak vybere materiál na připravované DVD, které vyjde pravděpodobně počátkem roku 2010. Po skončení koncertu si Ondřej Pivec našel chvilku na rozhovor....

  • Od začátku roku jsi zpět v New Yorku. Se saxofonistou Joelem Frahmem sis zopakoval některá hraní své zatím poslední desky Overseason, znovu zřejmě docházíš na hodiny k varhaníkovi Samu Yahelovi. Pokud bys to měl zatím shrnout, jak tenhle výlet po dvou a půl měsících vnímáš a co Ti dal?
    Letos je to trochu jiné než vloni. Snažím se tu nějak žít, mám svůj byt, řeším trochu víc existenční záležitosti, ale snažím se zároveň také co nejvíc hrát, učím a tak dále. Je to takové víc opravdové, takže mi to také víc dává. K Samu Yahelovi chodím každý týden, což je hodně intenzivní. Navíc mám ještě jednoho učitele, jmenuje se Pat Bianchi, výborný varhaník. Ten je o něco víc tradiční než Sam Yahel.


  • Proč ses do Ameriky ostatně vrátil? Byl to z větší míry klukovský sen anebo jsi přesvědčený o tom, že právě v USA může cizinec ještě dnes udělat štěstí - zvlášť, hraje-li na varhany?
    Hlavní důvod je určitě muzika, navíc se tu můžu učit na varhany od těch nejlepších, protože tu žijí. Klukovský sen to určitě trochu je, pokud ovšem člověk počítá s tím, že se dřív nebo později probudí a přijde realita. Realita je však to, co mě sem táhne asi nejvíc - tady člověk velmi rychle zjistí, jak na tom je. Jako muzikant, jako osoba, prostě si po všech stránkách uvědomí pravdu. To je taky jeden z důvodů, proč tu nikdo moc nepomlouvá. Pokud někdo například nehraje moc dobře, není potřeba na to nijak zvlášť upozorňovat, neboť je to zaprvé slyšet a zadruhé takový muzikant nebude nikdy příliš konkurovat těm lepším, co se týče počtu a "exkluzivity" hraní. Není důvod na něj žárlit.
  • New York je celá desetiletí považován za místo, kterým musí projít každý, kdo chce v jazzu něco znamenat. Platí to podle Tebe ještě dnes, alespoň pro hudebníky, kteří podobně jako ty mají blízko k mainstreamu? A spolu s tím, jak roste prestiž menších evropských scén, nestává se z New Yorku jen přestupní stanice vstříc americkému jazzovému proudu?
    Těžko říct, asi se po roce 2002 hodně věcí změnilo. Ovšem pořád, i navzdory všudypřítomné krizi, je tu spoustu klubů, kam chodí hodně místních lidí na jazz. Turisti jdou tak maximálně do Blue Note nebo do Village Vanguard. Právě proto, že je tu hodně lokálních klubů pro místní, je tu ta scéna poměrně stabilní. Co se týká mainstreamu, to je takový základ, který tu má úplně každý, nehledě k tomu, co pak chce hrát. Říkají tomu "language", což poměrně dobře vystihuje podstatu věci. Ti špičková muzikanti se pak vyznačují tím, že nadto ještě mají nějakou svou vlastní vizi, jak chtějí znít. A ta z toho jazyka vychazí.
  • Pokud jsem správně vyrozuměl, v březnu jsi na piano natočil triovou desku s kontrabasistou Honzou Tenglerem, pro Cube-Metier zase budete ještě v Americe nahrávat společně se zpěvačkou Alžbětou Pažoutovou. V obou případech půjde ale o desky určené především asi českému trhu a také je tu nejspíš budete přes léto propagovat. Existuje v tuhle chvíli něco, co by Tě přimělo se posléze vrátit do Ameriky?
    Když zavolá John Scofield a zařídí mi papíry... (smích)
  • V New Yorku sis zahrál také se saxofonistou Karlem Růžičkou mladším, který se na tamní scéně zřejmě vcelku úspěšně pohybuje už zhruba deset let. Ale v Čechách se na něj až na výjimky pomalu zapomíná, jeho nahrávky tu neseženeš. Usadil by ses v zahraničí na stálo, kdyby to pro Tebe znamenalo podstoupit stejný risk? Nebo kdybyste za sebou s Organicem neměli dvě desky?
    Myslím, že Karel svého rozhodnutí rozhodně nelituje, hrává např. s Michaelem Franksem a dalšíma. To, že se na něj u nás pomalu zapomíná, je asi spíš taky jeho volba, upřímně se mu příliš nedivím. Ono z hraní v Praze nepokryjete pohužel ani letenku. Usazování zatím příliš neplánuju, a pokud někdy ano, budu se snažit zůstat v kontaktu s českou scénou, co nejvíc to půjde.
  • Záleží Ti ostatně na tom, nakolik Tě tu lidé znají, nebo bys to klidně vyměnil za zkušenost z jiné země? Narozdíl od muzikantů o deset let starších máš v tomhle asi svobodnější výběr.
    Asi mi záleží na tom, zda to, co dělám, má význam i pro někoho jiného, než pro nás co jsme v kapele; vážím si publika, ať je u nás nebo kdekoli jinde. Je pravda, že za těch pár let, co existuje Organic, se vytvořila skupina lidí, kteří si nás chodí poslechnout pravidelně. A o ty bych rozhodně nerad přišel, takže tohle bych asi neměnil.
  • Původně jsi v New Yorku plánoval studium, což i přes Tvá úspěšně přijetí nakonec nevyšlo ani na univerzitě Williama Petersona, ani na New School for Jazz and Contemporary Music. Znamená to ale, že ses nápadu na pokračování studia ještě úplně nevzdal?
    Ono z toho sešlo hlavně z finančních důvodů. Na New School mi dali osm tisíc dolarů stipendium, což by ale pokrylo přibližně jen polovinu až třetinu toho co bych potřeboval. Našlo se pár lidí, kteří mi hodně finančně pomohli, bez nich bych se do Států asi nepodíval, ale stejně je to pořád strašně moc peněz za rok studia. Tak jsem nakonec zvolil cestu soukromých hodin a tím, že chodím ke dvěma učitelům, kteří mají docela odlišný přístup, je to snad dokonce intenzivnější než škola. Zatím to měnit nechci, uvidím časem.
  • 3.8.2009 00:07:30 Redakce | rubrika - Rozhovory