Scena.cz - 1. kulturní portál

zvláštní poděkování

Patrik Lančarič: Zlín už ke mně přirostl

autor: Táňa Hojčová

Setkání s Patrikem Lančaričem, uměleckým šéfem činohry Městského divadla Zlín, nebylo náhodné. Portál Scena.cz spolupracuje s tímto divadlem od roku 2000. Vedle funkce uměleckého šéfa je Patrik Lančarič divadelní a filmový režisér a scenárista. Povídali jsme si nejen o odpovědnosti ve funkci uměleckého šéfa, ale také o režijní práci v divadle a ve filmu. Jak se mu daří v obou těchto různorodých činnostech? Jaký vztah má k divadlu po sedmi letech působení ve Zlíně?

Začátkem dubna jste představili divákům nový dramaturgický plán 2024/25. V regionálním divadle není asi jednoduché namíchat ten správný koktejl, nebo se pletu?
V podstatě už řešíme roky 2025/26 a další sezony. Pokud chceme pozvat ke spolupráci některé režiséry, tak je musíme oslovovat hodně dopředu.
Jinak v principu je to o tom, že oblastní divadlo v podstatě supluje divadelní život na více úrovních. Ve větším městě máte divadla, která se zaměřují na operu, divadlo pro děti, alternativní divadlo a další. Pokud se zajímáte o určitý žánr, tak si příslušnou scénu vyberete a zajdete si tam. Na oblasti se o to snažíte v jednom divadle. Zejména je důležité zajistit jistou pestrost, jak v rámci titulů a žánrů, ale také divadelních forem. Ve Zlíně jsme si vyprofilovaly tři základní dramaturgické linie, které se snažíme naplňovat. Jedna z výrazných linií je naše tzv. regionální dramaturgie, tedy témata, která se přímo týkají Zlínského kraje. (BAŤOVSKÁ TRILOGIE, TRNKY A HVĚZDY, ŽITKOVSKÉ BOHYNĚ, PALUBNÍ DENÍK HANZELKY A ZIKMUNDA, OSOBNÍ POPLACH ad. - pozn. red.)
Další část regionální linie je uvádění děl autorů, kteří jsou s naším krajem nebo městem spojení – Antonín Bajaja, Tom Stoppard, Zdeněk Zapletal, Hana Androniková, František Pavlíček, Josef Holcman, Hugo Vavrečka (dědeček Václava Havla, napsal několik zajímavých literárních povídek – pozn. red.) ad. Městské divadlo Zlín se regionálním námětům věnuje programově už mnoho let.

Pojďme k Tomu Stoppardovi, právě máte po první premiéře projektu EGBDF (KDO SE NALADÍ NA SPRÁVNOU NOTU), že?
Jedná se o mimořádný projekt Městského divadla Zlín a Filharmonie Bohuslava Martinů. Máme za sebou první dvě představení v Kongresovém centru, kde sídlí zlínská filharmonie a čekají nás ještě dvě uvedení u nás v Městském divadle. Tom Stoppard se hrou EGBDF poprvé přihlásil ke svým československým kořenům, kde jinde v České republice by se tato hra měla odehrát poprvé, jako v jeho rodném Zlíně.
Stoppard ji napsal jako poctu sovětským disidentům Viktoru Fajnbergovi a Vladimíru Bukovskému. Fajnberg, který zorganizoval 25. srpna 1968 v Moskvě na Rudém náměstí demonstraci proti okupaci Československa, byl spolu s ostatními demonstrujícími zatčen a odveden k výslechu. Po několika dnech ve vazbě byl převezen na psychiatrickou kliniku. Vladimír Bukovský otevřeně pojmenovával zneužívání psychiatrických ústavů sovětskou mocí. V kontextu okupační války na Ukrajině a množících se případů, kdy Putinovo Rusko zavírá novináře na psychiatrii, nabývá poselství hry EGBDF opět na výpovědní síle a aktuálnosti.
V hlavních rolích se představí Zdeněk Lambor a Pavel Vacek. Hudbu složil americký skladatel německého původu André Previn. Orchestr pod vedením dirigenta Jakuba Kleckera zastupuje jednající postavu. Je to opravdu neobvyklé propojení divadla a symfonického orchestru.
Na projekt velmi kladně zareagovala Česká televize, tím by toto první české uvedení mohlo zůstat zaznamenané, tak snad všechno klapne.

V této sezóně máte za sebou inscenace ŠPÍNA (česká premiéra 29. září 2023), DUB (česká premiéra 7. prosince 2023) a EGBDF (česká premiéra 24. dubna 2024). Ve vašem případě je to těžší, že kromě inscenací, které režírujete, máte odpovědnost za celý soubor. Jak vnímáte svůj podíl na tváři divadla?
Považuji za naprosto přirozené, že coby umělecký šéf a zároveň režisér se podílím na formování souboru. Navíc odpovídám za to, jaké další režiséry pozveme ke spolupráci. S tím je spojený dramaturgický plán. To vše se děje v intenzivním dialogu s dramaturgy divadla Katarínou Kašpárkovou Koišovou a Vladimírem Fekarem. Musím zmínit, že se aktivně snažíme hledat nové texty, což je druhá dramaturgická linie, kterou realizujeme. V posledních sezonách třeba L. Kirkwood: MOSKYTI, B. J.-Jenkins: GLORIE, K. Lupinec: UPOKOJENKYNĚ, Alta Vášová a Dežo Ursiny: PETR A LUCIE, M. Bartlett: ALBION, D. Jacobs a M. Netenjakob: EXTRABUŘT, nebo letos jsme dělali fokus na současné maďarské drama ŠPÍNA Bély Pintéra a REKONDIČNÍ TERAPIE PRO OPILÉ ŘIDIČE Jánose Háye.
Do toho uvádíme klasiku, ať už českou nebo světovou. To je třetí linie. Dohromady se to snažíme vyvážit žánrově. Kvalitní komedii potřebuje každé oblastní divadlo a nejen to oblastní. V každé sezoně se snažíme mít alespoň dvě inscenace – jako divácký pilíř, přeci jen máme sál s kapacitou šest set míst. No a mezi tím vším hledáme jakousi rovnováhu. Velký důraz pak kladu na to, aby se rovnoměrně rozvíjel celý herecký soubor.

Zdejší divadlo se řadí mezi jedno z největších v České republice. Neovlivňuje to příliš osobní ego režisérů? Co myslíte?
(Smích.) Jako vtip je to dobré. Upřímně vám ten hřebínek hned spadne, zejména při našich rozpočtech na inscenaci. Například, inscenátor má požadavek na podlahovou krytinu, vzhledem k velikosti jeviště zjistí náklady na metr čtvereční, tak první, co škrtne je právě podlaha. Na tom vám ego neporoste. Velkým plusem je, že máme vlastní a kvalitní dílny. A také velice kvalitní technologické vybavení sálu. Každá sezóna je v tomto ohledu velkou výzvou.

Inscenace ŠPÍNA patří pravděpodobně mezi ty výzvy, že?
Určitě ano, jednalo se o první uvedení Bély Pintera v republice. Dramatik se řadí mezi současné maďarské autory. Přináší těžké až drsné otázky. Naši diváci na ně úžasně reagují. ŠPÍNA znamená pro soubor stmelující inscenaci a ukazuje jeho současnou skvělou formu. Čistá radost z divadla.

Je něco, co vám nedá spát?
Osobně mě tu nestraší nic, ale v takovém baráku jako je divadlo se pořád něco děje. Letos jsme sezónu otevírali v krásném nově rekonstruovaném hledišti Velkého sálu. A teď máme budovu divadla oplocenou, protože spadly dva panely z pláště budovy, která má přes padesát let. Pro našeho zřizovatele (město Zlín - pozn. red.) jsou to nemalé náklady navíc. Bavíme se nyní o nutné opravě v řádu desítek milionů.

Ve zlínském divadle působíte už sedmou sezonu. Před tím jste dlouhou dobu byl na volné noze. Připadá mi, že jste vlezl pod čepec, že?
Tato etapa mého života mě hodně překvapila. Nepočítal jsem s tím, nikdy jsem se tímto směrem nedíval. Já už totiž jednu podobnou zkušenost měl, na začátku své profesionální cesty. Dva roky po škole jsem se stal v tom čase nejmladším uměleckým šéfem na Slovensku ve Státním divadle Košice (nyní Národní divadlo Košice - pozn. red.).

Trochu daleko od Bratislavy?
Máte pravdu. Vzal jsem to trochu proti proudu. (Smích.) Patřím do bratislavské subkultury, mám na mysli region, dospívání, vysokou školu, tvorbu a uměleckou komunitu. To je můj svět. Všechno má své příčiny a čas.

Předpokládám, že myslíte Hamburk?
Když jsem byl v Košicích, dostal jsem nabídku ze Slovenského národního divadla, kde jsem předtím režíroval, jít pracovat na mezinárodním projektu v Thalia Theater Hamburg. Neváhal jsem ani chvilku. Tam se u mě po stálém angažmá zrodila změna. Od té doby jsem dělal všechno proto, abych zůstal na volné noze a dařilo se mi to. Určoval jsem si rámec všeho, co budu dělat. Mohl jsem si zvolit témata, zda to bude film, divadlo, nebo rozhlas, to se odvíjelo od mé volby.
Pracoval jsem v různých divadlech, velkých i malých, téměř po celé Evropě (Německu, Anglii, Norsku, Estonsku, Portugalsku, Holandsku atd.) a samozřejmě taky doma v Divadle Astorka – KORZO 90´, Slovenském národním divadle, Studiu L+S, Komorním divadle Martin atd. Po několika letech divadelní praxe, kdy mě celá ta škála obohatila, mě najednou začalo zajímat, jaké by to bylo znova pracovat na jednom místě a kumulovat energii tam. Někdy v tom období přišel telefon od tehdejšího ředitele Petra Michálka. Do té doby jsem si vůbec nedovedl představit, že by to byl zrovna Zlín, ale Petr byl velice trpělivý.

Tehdy vám bylo čtyřicet pět let, dnes jste v klubu padesát. Lze to vnímat jako nějaký posun nebo zrání?
To je zajímavé. Dvanáct let jsem programově dělal tzv. dokumentární témata, a to jak ve filmu, tak v divadle a rozhlase. Najednou jsem si uvědomil, že tahle linie poznávání minulosti se ve mně uzavírá. Rodila se potřeba nového impulsu. Zlín mě zaskočil. Jít sem na rok nebo dva? To nedávalo smysl pro obě strany. Takových pět let, to už je výzva. Nějak jsem k tomu dospěl intuicí. Jako bych vstoupil do jakési tmy a viděl postupně světlo. Najednou se přede mnou objevila cesta. Hledáte kudy jít, aby to bylo napínavé a vzrušující. Začínám vidět, cítit a rozumět a je to naplňující. Svého rozhodnutí nelituji. I když to v jisté chvíli vypadalo, že dělám víc krizového manažera, než uměleckého šéfa. Mám na mysli dvouleté období pandemie a následného restartu. Musím se přiznat, že jsem se se zlínským jevištěm i souborem hodně sžil. Dosud jsme spolu ušli kus cesty, a to jak lidsky, tak profesně. Zlín už ke mně přirostl. Pořád se nepřestávám divit.

Dovolím si trochu na téma film, který jste osobně zmínil. Jak jste se vůbec dostal k filmu?
Omlouvám se, ale musím opět zmínit projekt v Thalia Theater Hamburg. Ocitl jsem se tam čtyři roky po vysoké škole. Supervizorem byl Armin Petras. Bylo to pro mě iniciační setkání. V akci jsem zažil opravdové osobnosti, nasával jsem všechno kolem sebe a pochopil jsem, že si musím najít svou vlastní cestu. Důležitou součástí té mé budoucí cesty byl film, dostat se k němu a dělat ho. Já do toho skočil po hlavě. Divadlo a film mě od té doby doprovází ruku v ruce. Obě média jsou pro mě důležitá. A rovněž rozhlas. Nedělám v tom zásadní rozdíly, mám je propojené. I v mojí tvorbě je nelze od sebe oddělovat. Práce ve všech těchto uměleckých disciplínách tvoří základ mé profesionální zkušenosti.

Nedávno tomu byl rok, co jste obdržel v Dolních Břežanech u Prahy cenu Trilobit 2023 za režii dokumentárního filmu DEŽO HOFFMANN – FOTOGRAF BEATLES. Fenomén The Beatles jste osobně nezažil, ale přesto jste o jejich fotografovi natočil film. Jak jste se k “Broukům” dostal?
Já patřím do postpunkové subkultury, ale moji rodiče byli Beatlesáci, na jejich hudbě jsem vyrůstal. Na kotouči se stále odvíjely jejich skladby. Dežo Hoffmann mě oslovil svým životním příběhem. Jeho „typické slovenské“ kořeny, kdy matka je Slovenka, otec Maďar, k tomu židovský původ. Smíchání všech okolností, to bylo to hlavní, objevil jsem jeho osud, který zrcadlí téměř celé dvacáté století v Evropě. A ten je daleko přitažlivější než The Beatles.

Můžete přiblížit?
Z intelektuální Prahy 20. - 30. let se Hoffmann najednou ocitl ve Španělsku v době občanské války. Jeho zkušenost vojenského reportéra, to byl hlavní magnet pro můj film. A to byl i hlavní impuls, proč se stal přelomovým fotografem celé hudební éry sixties v Londýně. Energie války a rokenrolu se v jeho příběhu prolínají tak, jako u nikoho jiného.

Před tím jste točil dokument o osobnostech jako Ladislav Chudík, Marek Brezovský nebo Miroslav Válek, každý z jiné oblasti umění. Předpokládám, že to jsou okolnosti, které obohacují nejen vás, ale následně i diváky, že?
Velice mě těší, že moje filmy jsou pozitivně přijímány jak běžnými diváky, tak odbornou veřejností a že se o nich hodně mluví. V každém z nich je důležité poselství, sdělení a práce na něm zabere opravdu několik let. Je naplňující, když to pak najde tak silnou odezvu. Musím vzpomenout Ladislava Chudíka, to byl můj první dokumentární film, já začínal hraným filmem. Moc mu vděčím za to, že to bylo právě s ním. Byl naprosto skvělý. Měl hodně rád mladé lidi. Podporoval nás. To ho učinilo mladým. V té době říkal, že už nemá potřebu hrát nějaké hry. Vždycky byl velmi otevřený. Natáčení s ním nás hodně sblížilo.
To je právě okamžik, který na té práci miluji.

Odhaduji, že na společné cestě s danou osobností, byste měli spolu souznít, nebo ne?
Mám to tak nastavené. Navzájem si vstupujeme do života. To je něco, co se nedá popsat. Snad to vyjadřují ty snímky.

Zmínil jste, jak je důležité vzájemné propojení. Jak je pro vás těžké zachovat linii, co ještě lze zveřejnit, nebo už je to soukromé?
To už má každý nastavené nějakými svými hranicemi. Cítíte a vnímáte nějakou etiku a morálku. Filmy jsem ani špetkou nikdy nedělal bulvární. Nejdůležitější je vzájemná důvěra. Jenom ta dokáže, že se vám člověk otevře a že se otevře před okem kamery. Mít tu schopnost – otevírat lidi – je nevyhnutnou podmínkou pro tuto práci. A s důvěrou pak přichází odpovědnost.

Pomalu se dostáváme obloukem k divadlu. Každé podobné setkání, které jste prožil a potom zprostředkoval divákům, je určitě obohacující. Stalo se vám, že nějaká životní zkušenost daných osobností, vám pomohla v poslání uměleckého šéfa?
Je toho mnoho, to se nedá tak lehce vyabstrahovat. Asi to nejvíc, co mi dali je, že mě poctili velkou dávkou důvěry a tím posilují mou sebedůvěru. Pořád o sobě pochybuji. Jednou mi profesor Milan Čorba, bývalý děkan a rektor VŠMU a jeden z nejinspirativnějších lidí, co sem potkal, se svým typickým nadhledem řekl toto: „Když chceš, aby tě všichni měli rádi, dělej zmrzlináře a ne šéfa.“.

A startujete s novou paní ředitelkou Irenou Pelkovou, že?
Opět je to symbol. Paní Pelková je mimořádně kladně disponovaná osobnost. Ředitelkou se stala po krátké krizi, kterou naše divadlo procházelo. Ta situace nás všechny v divadle semkla a posílila, významně nás podrželo i město. Všechno jsou to dobrá znamení. Určitě je vidět, co se tady dělá, jaká je tady atmosféra. To se nedá zrežírovat, to se nedá nařídit, ani vynutit. To se musí prožít. Krize prověří mnoho věcí a dokáže také vygenerovat silné osobnosti. Irena Pelková je jednou z nich.

Patrik Lančarič
Slovenský filmový a divadelní režisér, od roku 2017 působí jako umělecký šéf Městského divadla Zlín.
Spolupracoval s mnoha evropskými divadly v Německu (Thalia Theater Hamburg, Schauspiel Frankfurt), Norsku (Teatret Vårt), Anglii (Pilot Theatre in York Theatre Royal), Estonsku (VAT Teater Tallin), Litvě (Lithuanian National Drama Theatre), Polsku, Švýcarsku, Holandsku, Portugalsku, Lucembursku a České republice.
Na Slovensku pravidelně spolupracuje se státními i nezávislými profesionálními divadly (Slovenské národné divadlo, Divadlo Astorka Korzo 90´, Slovenské komorné divadlo Martin, Štúdio L+S, Divadlo v podpalubí a.j.).
Za jeho nejvýznamnější filmová díla jsou považovány HRANA – 4 filmy o Marekovi Brezovskom a rozsáhlý dokument VÁLEK. Za svou filmovou a rozhlasovou tvorbu získal mnoho ocenění. Dvakrát získal cenu slovenské filmové kritiky, je laureátem prestižní Ceny Nadace Tatra Banky za umění, několikanásobný držitel Tvořivé prémie Literárního fondu. Loni získal za svůj dokumentární film Dežo Hoffmann – Fotograf Beatles (film vznikl v koprodukci s Českou televizí) významné ocenění Českého filmového a televizního svazu TRILOBIT a poté taky Národní filmovou cenu Slnko v sieti.

www.divadlozlin.cz

29.4.2024 19:04:00 Josef Meszáros | rubrika - Rozhovory

TIP!