Scena.cz - 1. kulturní portál

zvláštní poděkování

Dušan Sitek a jeho životní role

autor: archiv divadla

Setkali jsme se před pár lety na Jiráskově Hronově, kam Dušan Sitek přijel jako režisér amatérského souboru z Hvozdné – s Maryšou. Teď jsme se setkali znovu v Praze, soubor přijel pohostinsky zahrát na prkna Divadla Pod Palmovkou Maryšu... A tak bylo logické, kam se při našem povídání stočí řeč.

Zdá se mi, že je pro vás Maryša osudovým titulem. Kolikrát jste se s ní vlastně setkal?
Poprvé jsem se s ní setkal v Opavě, kde jsem hrál Francka. Když jsem přišel do Zlína, pan režisér Hajda zrovna připravoval Maryšu, já mu dělal asistenta režie a hrál sluhu. Pak jsem Maryšu připravil se souborem ochotníků ve Hvozdné, kde letos působím už 25 let (a oslavujeme 100. výročí souboru!). A teď mě potkala role Lízala v režii skvělého Martina Františáka. Františák je nejen zajímavý jako autor, ale jak dokazuje, i jako režisér. Letos na Thaliích se ve finále ocitly dvě jeho inscenace a ještě dvě další se objevily v širším výběru. A myslím si, že venkovská tematika je mu hodně blízká. On vyrůstal na kotárech u Vsetína, z Ostravy tam stále dojíždí na chalupu, lidem z Karolínky (se kterými dělá amatérské divadlo), výtečně rozumí. Myslím, že tahle jeho Maryša je přesně taková, jakou by si bratři Mrštíkové představovali.

Nedělal vám problémy jazyk, nářečí?
Já si myslím, že je výhoda, že hrajeme Maryšu tak, jak ji opravdu Mrštíkové napsali. My jsme nevzali žádnou úpravu žádného divadla, protože právě přepisováním vzniká spousta chyb. To jsem si uvědomil, když jsme teď dělali Rok na vsi, že se úpravami dá text dost poničit. A tak si ten krásný jazyk doslova užíváme.

Čím podle vás Maryša a vůbec tahle venkovská dramatika stále láká?
Myslím, že jsou tam nádherné role. Je to o životě, musí se to hrát srdcem, naplno. My máme velké zkušenosti s tím, že to hrajeme dopoledne pro školy, pro gymnasia a jsme udiveni, jak to mladí vnímají. Jsou fantastičtí! Zatímco při jiných představeních zlobí, povídají si, tady ne. Maryša zasáhne každého, často si lidi po představení vyžádají besedu a říkají, jak jsou rádi, že žijí v době, kdy si partnera můžou vybrat a nejsou ovlivňováni rodičovskými zákazy a příkazy.

Vy jste zažil Maryšu „zepředu i zezadu“, tedy jako herec i režisér. Neměl jste tendenci v té poslední spolurežírovat?
Já myslím, že ne. Moji Maryšu z Hvozdné viděl jak Martin Františák, tak i Zdeněk Pitínský předtím, než ji dělal v Národním. Vědí tedy, že jsem režisér, a když se zeptají se na názor, na reflexi, tak odpovím. Ale jinak se jim do práce nesnažím zasahovat. Když hraju, nemám tendence být režisérem. Při spolupráci s amatéry mě to baví, protože u nich načerpám energii do své profesionální práce.

Sehrál jste na jevišti přes 120 rolí. Na které rád vzpomínáte? Nebo – které považujete za své životní role?
Myslím, že obrovský úspěch měl Šumař na střeše, mnoho lidí mi tehdy řeklo, že můj Tovje byl dobrý. Lituju, že si výběrová komise Thalie tenkrát nevšimla, že se ve Zlíně dělá dobré hudební divadlo... A tam ty „životní role“ začaly. Pak přišel Pelop z Hippodamie, který byl taky označen za mou životní roli a následoval Král Lear. No, a teď označují za mou další životní rolí Lízala z Maryši. Ale já mám pocit, když se řekne role životní, tak to znamená role poslední , a jestli mi snad nenaznačují, že bych měl už od divadla odejít... (smích) Já mám radost, že dramatici mysleli také na staré herce, a že tedy existuje spousta pěkných rolí, které bych si možná ještě mohl zahrát. Přiznám se, že ani na DAMU, kde byli mými spolužáky například Bohuš Klepl, Dana Batulková, Jirka Hromada, Dáša Čárová Tonda Navrátil, jsem nehrál nikdy milovníky. Už v Disku jsem hrál jejich tatínky. Když jsem přišel k divadlu, tak jsem si sem tam zahrál prince v pohádce, ale když mě děti viděly zblízka, nedokázaly skrýt zklamání, říkaly „taký starý...“ Těm milovnickým rolím jsem se v podstatě vyhnul, a už ve čtyřiceti mi režisér Karel Semerád svěřil v Topolových Hlasech ptáků roli sedmdesátiletého herce. To bylo takové moje první setkání s charakterními rolemi, a od té doby jich byla spousta. Nemůžu si stěžovat...

Prozradil jste, že teď je zaděláno na další „životní roli“, budete hrát Merlina a jeho nejrůznější proměny v nejnovější premiéře zlínského divadla...
Člověk samozřejmě nemůže od začátku zkoušení přistupovat k roli tak, že to bude jeho životní výkon. Nicméně od prvních zkoušek se do toho snažím dávat maximum, text je strašně rozsáhlý a určitě se hodně zapotím. Věřím, že režisér Dodo Gombár mě v tom nenechá, snaží se mě navádět na různé cesty. Zatím máme nakročeno dobře, tak uvidíme, jaký bude výsledek.

Pokud si pamatuju, je to hodně dlouhá hra. Vydrží diváci?
Jsou to tři díly, původní verzi hráli v Zadekově režii osm hodin. Náš Rok na vsi trvá 3 hodiny 40 minut a mám strach, že Merlin bude ještě o něco delší. Ale je to kvalitní zajímavý text, tak doufám, že nebudou mít diváci potřebu odcházet.

Máte své diváky asi dobře vychované...
Vedení divadla se snaží, aby byl repertoár vstřícný divákům. Takže se náročné a lehčí kusy střídají. Abychom mohli hrát Vieweghovy Andělé všedního dne, musíme pak nasadit retromuzikál Eva tropí hlouposti, který se setkává s obrovskou odezvou. A po Merlinovi nasazujeme Švejka, takže se to tak vyrovnává.

Prozraďte něco z rodinného zázemí – věnuje se některá z vašich dcer herectví?
Máme dvě dcery, Kateřina je právnička, která mě teď v květnu udělá dědečkem (to bude další moje životní role). Mladší dcera Kristina se potatila, dělá teď 2. ročník Vyšší odborné školy herecké v Praze, a právě byla přijata na DAMU. Takže bude od podzimu studovat v prostorách, kde jsem já strávil čtyři roky pod vedením Miloše Nedbala a Jarmily Krulišové. Tak doufám, že naváže na rodinnou tradici a bude se jí dařit.

Už jste si s dcerou zahrál?
Setkali jsme se na scéně v Šumaři na střeše, kde hrála jednu z mých dcer. A právě teď jsme začali natáčet se studenty zlínské filmové školy film, věnovaný problematice drog. Vybrali si moji dceru, aby hrála hlavní hrdinku, která propadne drogám, a já hraju jejího otce. Včera jsme měli první natáčecí den, a hned jsem ji musel fackovat. Tak se všichni hned ptali, jestli je to u nás doma taky tak... Já musím říct, že rozhodně ne – máme krásný vztah. A věřím, že není tak problematická, jako hrdinka filmu.

27.4.2009 23:04:41 Jana Soprová | rubrika - Rozhovory

TIP!