Scéna.cz 

Petra DOMŽALOVÁ: Přijde mi smutná pomíjivost a neuchopitelnost divadla

Pochází z Opavy, ale se Zlínem je spjatá už od dob studií. Po absolvování Zlínské soukromé vyšší odborné školy umění nastoupila angažmá v Městském divadle Zlín. Vedle toho hostovala nejen v rodné Opavě, ale také v Ostravě a Pardubicích. Herečka Petra Domžalová má za sebou velké množství rolí, ale divadlo je pro ní smutné svou pomíjivostí a neuchopitelností. „Žijete v euforii nějakého představení a těšíte se na ně každý večer, kdy ho hrajete, a najednou přijde derniéra, třeba za rok. A další rok už se o tom představení vůbec neví....“ Po mateřské dovolené se pomalu vrací do divadla, takže zatím to pro ní není obvyklý divadelní kolotoč – zkoušky, volno, představení a zájezdy... Díky tomu má čas na svého koníčka: „Truhlíky, kytičky, to je moje. Užívám si tohle malé zahrádkaření.“

Máte za sebou tu nejkrásnější roli v životě...
Za sebou určitě ještě ne. Zatím všechno prožívám. Stále se všechno rozvíjí a na sebe nabaluje nové a nové události. Na mateřství je krásné právě to, že je to role skutečně životní, která nikdy neskončí. Na divadle mi přijde smutná právě ta pomíjivost a neuchopitelnost. Žijete v euforii nějakého představení a těšíte se na ně každý večer, kdy ho hrajete, a najednou přijde derniéra, třeba za rok. Dálší rok už se o tom představení neví. Už si vzpomenete jenom, když vidíte nějakou fotku – jó to tenkrát, když jsme hráli. To mě na divadle mrzí, i když zároveň to je na něm kouzelné. Momentální prožitek a zážitek divadla je silný. Naopak mateřství je hlubší, stálejší.

Dilema profese a mateřství, to už jste vyřešila, ale zajímalo by mě, jestli na rodičovské dovolené už začíná fungovat divadelní magnet a přitahuje vás? Máte vůbec čas, myslet na návraty do divadla?
To všechno probíhá v určitých fázích. Dozvíte se o těhotenství a okolí říkáte - to je v pohodě, za rok jsem zpátky, určitě. Potom přijde fáze, kdy miminko už je tady a všechno se točí kolem něj, úplně vypnete. Najednou jde divadlo stranou. Vzhledem k tomu, že manžel je herec, byla jsem s kolegy neustále v kontaktu. Postupem času ale začne fungovat onen magnet. Člověka to láká na jeviště. Něco k vám napřahuje ruku – pojď za námi... Asi bych neuměla být taková máma na sto procent a zůstat doma se vším všudy. Musím pendlovat, obojí mě obohacuje. Myslím, že některé role bych teď hrála jinak než před mateřstvím. I jako divák bych je jinak vnímala. Jako máma si připadám citlivější a hlavně dojímavější. Třeba bych už zvládla nějakou maminkovskou roli. Dítě mě obohatilo, mohu se na svět dívat trochu jiným pohledem - takovýma dětskýma očima, čistšími a nevypočítavými.

Cítíte, že jako rodič máte větší zodpovědnost?
Určitě. Navíc má člověk obrovský strach - za malého i za sebe. Ani jsem nečekala, že je to tak silné. Pohybuju se v úplně jiné rovině. Nemyslím si, že by mě všechny tyto okolnosti nějak změnily, spíš obohatily. Posunulo mě to někam dál, prostě mám pocity navíc.

Za sebou máte i situaci, že jste si vyzkoušela vaření kašiček společně se zkoušením Turandot, tedy velké role...
Je štěstí, že to přišlo pozvolna. Nebylo to takové buch, najednou po dvou letech Turandot. To bych asi byla trošku nervóznější. Nejdříve jsem ztvárnila menší roli v Hello Dolly, takové příjemné klubové představeníčko, následoval Kabaret, kde jsem v company pětice tanečnic. Tančím a mám tam jeden velký song. To bylo pro mě důležité, že jsem si udržovala formu. Dva roky nepípnout a pak najednou přijít a zazpívat Turandot, to bych asi nedokázala. I když to bylo pozvolné vracení do divadla, Turandot byla velké překvapení. Říkala jsem si, že ještě rok počkám a pak nesměle zaklepu, že už bych mohla na jeviště, ale...

Přišla SMSka?
Ne, pohovor se šéfem. Byla jsem překvapená. Dostala jsem text Turandot a zjistila, že je to protirole. Nikdy bych netušila, že jí budu hrát. Dosud jsem většinou hrála jen kladné postavy. Takže to pro mě byla velká herecká i pěvecká výzva. Mám ráda, když si na jevišti mohu dosyta zazpívat. Právě Turandot je i velká pěvecká role. Mám ráda, když je přede mnou velký úkol.

Jaká je tedy podle vás princezna Turandot?
V každém případě je úplně jiná než já, za což jsem hodně ráda. Povahově je krutá, tvrdá a ostrá a na druhou stranu je zamilovaná, křehká. A myslím, že i vášnivá. Hlavně má v sobě dva póly, mezi kterými balancuje. Není to jednoduchá postava, tím pádem je herecky velmi zajímavá.

Anděl a ďábel?
S andělem bych ji nesrovnávala. Určitě je v ní ženská zamilovanost, která je dost potlačovaná. Povahově je znásilňovaná ze strany otce.

Jaké bylo zkoušení s panem režisérem Trnkou?
Neznala jsem ho. Najednou jsme se setkali na jevišti. Myslím si, že to klapalo. Vyžadoval od nás trpělivost, disciplínu a hereckou pokoru a jde hodně do hloubky.
Turandot je princezna tisíce podob, někdo ji vidí jako tajemnou, někdo jako sexy symbol Madonnu, panovačnou a zlou. Šla jsem s představou režiséra. Turandot je ve Zlíně plná kontrastů. Doufám, že tím pádem pro diváka pochopitelná.

Určitě zpíváte i doma malému. Jak to bere?
Najela jsem na repertoár dětských písniček. Ale když jsem zkoušela Kabaret a Dolly, tak to malý samozřejmě slyšel i doma, stejně jako Turandot. Ale ta se mu nelíbila.

Narozdíl od vás...
Teď už si zpěv v Turandot užívám. Je to dynamická a působivá hudba, už nemyslím na to, že je to složité. Vážím si toho, že to je autorská hudba a že jsem byla u jejího vzniku. Je nádherné, když vám někdo napíše písničku na tělo. Uvědomujete si, že ty texty zpíváte jako úplně první a záleží na vás, jestli se to ujme nebo ne. Pro mě je zpívání droga. Když zpívám, cítím se dobře i fyzicky. Zejména, pokud je to dobrá hudba a do toho jsou dobří muzikanti.
Neumím ten pocit přesně popsat, někdo ho má, když se dobře nají nebo se třeba opije.

Podíváme-li se na výčet Vašich rolí, mnozí by Vám je mohli závidět.
To máte pravdu. Na role si skutečně nemůžeme stěžovat. Tím mi Zlín přirostl k srdci. Kromě toho, je tu něco, co v Praze nemáte – deset minut do města nebo deset minut do lesa. Tady jsme spjati s přírodou a k tomu máme divadlo na dosah. To považuji za velký klad. Máme divadlo s velkou scénou, s dobrým repertoárem a se skvělými kolegy. K nim vzhlížím. Když vidím někoho v seriálu, tak nemohu posoudit, jestli je dobrý nebo ne. Víme, jak natáčení probíhá. Ale na divadle, to je něco jiného. Mám své vzory právě tady a myslím, že se mí kolegové těm známějším osobnostem určitě vyrovnají.

Jste moravská patriotka?
Náš kraj je nabitý historií. V Opavě je nejstarší muzeum ve střední Evropě, a město má nádherné historické centrum, Zlín je víc funkcionalistický. Pokud jde o srovnání divadel, to opavské je někde jinde. Hrála jsem tam krásné věci – Eržiku v Baladě pro banditu, královnu Alžbětu v Noci na Karlštejně apod. Ráda se tam vracím. Ale, zdůrazňuji – Zlín bych neměnila. Zdejší soubor je pro mě opravdu rodina. Mám tady maminky a tatínky a tety. Kolegyně v šatně jsou jako moje mámy, za kterými mohu kdykoli přijít... Ale jinak mám dobrý pocit, že jsem si vyzkoušela i jiná divadla. O to víc si toho tady vážím. Funguje i zázemí, technika je výborná. Jsem ráda, že nemusím nic měnit. Obětí je, že nemáme film a seriály. O to poctivěji se věnujeme divadlu.

Když jsem Vám včera volal, zastihl jsem Vás ve vlaku z Prahy. Čeká Vás role v nějakém seriálu?
Ze Zlína nemáme šanci jezdit natáčet někam do Prahy. Jela jsem tam kvůli budoucí práci v branži, ale podrobnosti neprozradím. Mohla jsem si vyjet díky tomu, že jsem na mateřské.

Petra Domžalová (1978)
Po studiu zlínské VOŠU už sedmým rokem hraje v Městském divadle Zlín. Poslední tři role nastudovala během mateřské dovolené. Zahrála si tu mj. Christine ve Fantomovi opery (Mudokapsy), Aňu ve Višňovém sadu, Checcu v Poprasku na laguně, Irinu ve Třech sestrách, Vanilku v Dobře placené procházce ad.