Scéna.cz 

37. ročník FEMAD v Poděbradech

Víkend 11. – 14. září 2008 patřil v Poděbradském zámeckém divadle 37. ročníku FEMAD: (tedy Festivalu mladého amatérského divadla). Má podtitul Salón odmítnutých a účastníci se rekrutují ze souborů, které tak úplně neuspěly v regionálních či celostátních soutěžích amatérského divadla (např. se nedostaly na amatérský Olymp, tedy Jiráskův Hronov).

Poděbradský víkendový festival měl několik cílů – tím prvořadým bylo, že si soubory zahrály, tím druhým, že se měly dozvědět, proč vlastně neuspěly v dalším postupu.

Výběrové festivaly jsou vždy do jisté míry kontroverzní tím, kdo na nich uspěje, a kdo nikoliv. Vkus porotců bývá rozmanitý, a pro mnohé účastníky ne vždy pochopitelný. To se ostatně každoročně řeší i na Jiráskově Hronově. Stejně tak by se dalo polemizovat s výběrem souborů, které se představily na FEMAD. Argumentovat lze tím, že množství práce, které vložili amatérští divadelníci do svých projektů, stojí za pozornost – a že každý z titulů si najde své publikum. Velkým plus tohoto festivalu je diskuse k jednotlivým inscenacím, odehrávající se bezprostředně po každém představení¨. Díky ní tvůrci dostanou okamžitě možnost konfrontace s názory diváků a možnost vyjasnit si vzájemně své názory. Do diskuse se aktivně zapojují také účastníci Dílny mladých divadelníků. A z každého představení je nominován (hlasováním mezi účastníky diskuse) nejlepší mužský a ženský herecký výkon (což je zvláště kuriózní v případech, kdy hraje 1m + 1ž). Z nich pak na konci porota mluvčích souborů vybere vítěze. Fungovala tu i divácká laická porota a novinářská porota.

Z hlasování nakonec nejlépe vyšly tři inscenace – Příběh koně (TY-JÁ-TR z Prahy), Habaďůra (Divadlo Tma Terezín) a Horká linka (Malá scéna Zlín).

Problematické je, že většina hrajících setrvá na festivalu jen velmi krátkou dobu, a o možnost vzájemné konfrontace tedy přijdou.
Z mého hlediska bylo na festivalu k vidění pár zajímavých (i když ne bezchybných) hereckých výkonů – např. vítězná Renata Švrčková z Horké linky, ale i neoceněná dvojice ze hry Manželské vraždění (Divadelní spolek Kroměříž – Jana Štěpánová a Jiří Kašík), či Jakub Baran z Příběhu koně. Celkově nejvyrovnaněji vyzněla Habaďůra, v propracované režii Evy Andělové, ve které se objevily i půvabně načrtnuté charakteristiky crazy typů (za všechny jmenujme alespoň Martina Soudského, Míru Lefatku, Fandu Hose či Alici Kudrátovou) . Nezapomenutelným zážitkem na závěr přehlídky byl Don Quijote aneb Veselý konec rytíře smutné postavy (DS při MKS Červený Kostelec), drasticky lidové představení sousedského divadla, při kterém se diváci popadají za břicho a kritika se chytá za hlavu. Nicméně, i taková představení – jak se pravidelně ukazuje – mají na naší (nejen) amatérské divadelní scéně své místo.

To platí ostatně u mnohých uvedených kousků. Důvody „odmítnutí“ jsou tak lehce definovatelné, nicméně mnohdy je těžké je tvůrcům vysvětlit, protože po právu argumentují kladným diváckým ohlasem. Ukazuje se tak stará známá pravda, že pro soubory, hrající v regionu, je výhodnější vsadit na osvědčený titul (převážně komediálního, mnohdy značně lascivního charakteru), na oblíbené místní herce a úspěch u diváků je zaručen.A nejsem asi daleko od pravdy, když se dopustím tvrzení, že takto volený repertoár má šanci na větší reprízovost nežli ambiciózní autorské projekty, které většinou vyžadují naladění diváků na stejnou vlnu.