zvláštní poděkování
Jerzy Stuhr: K divadlu vždycky potřebuji trochu poezie
autor: Scena.cz
zvětšit obrázekRozhovor s Jerzy Stuhrem - polským hercem, režisérem a rektorem krakovské PWST (státní vysoké divadelní školy), vznikl při projekci filmu Sexmise na Letní filmové škole v Uherském Hradišti. Tuto nesmrtelnou komedii do přehlídky dramaturgie zařadila pro mimořádný zájem filmových fanoušků.
Stáli jsme před zastřešeným vchodem do Slováckého divadla, když déšť přinesl přechodné vysvobození z horkého počasí. Po skončení rozhovoru se Jerzy Stuhr vrátil do promítacího sálu mezi rozesmátou mládež, aby se na sebe podíval v českém dabingu. Po projekci následovala debata s diváky, kde jsme se dozvěděli spoustu zajímavostí o filmu, který v Polsku během Výjimečného stavu natočil Julius Machulský. Došlo i na humorné příhody z natáčení a úvahy o tom, jestli mají feministky smysl pro humor...
Vystoupení před cizojazyčným publikem herce vždycky mobilizuje jinak. Mám velkou zkušenost s prací v zahraničí. Hlavně v Itálii jsem často hrál a vím, že je potřebné expresivnější vyjádření. Mnohem sugestivnější, mnohem energetičtější. Tentokrát bylo nezbytné zaplnit mezery v neporozumění textu. Většinou totiž hrajeme se simultánním překladem, který se nám promítá nad hlavou, které jsme tentokrát neměli. Byli jsme na tyto okolnosti připraveni a myslím, že se to celé povedlo, protože reakce diváků byla ideální-úplně totožná s publikem u nás.
Ne, bylo to podobné, taky výborné počasí. Při druhém představení jsme byli trochu klidnější. Chybělo takové to šílenství způsobené jinými podmínkami na novém místě. Plenér je na hraní těžký prostor, protože jste v trochu jiném obraze, který vás samotného překvapuje. Mám rád takové výzvy. Zachraňuje mne to z nudy, rutiny té inscenace. Mám za sebou víc než 60 repríz, čtyři roky je to na repertoáru, tudíž mne to určitě mobilizuje. Hraní pod širým nebem mám moc rád a myslím, že představení v Ostravě patřily spíš k těm povedeným.
Přes všechny technické průšvihy, mikrofony...
Při všech podobnostech polštiny a češtiny tvrdím, že vázaná řeč ze scény, ač se to nezdá, velmi pomáhá lidem. Protože je trochu pomalejší, trochu pečlivější a dá se tomu přivyknout, přeložit si některé významy. Když poslouchám češtinu, taky jí v první chvíli nerozumím. Ale potom začne naskakovat ruština, staroslověnština (kdysi studovaná na polské filologii) a náhle se mi všechno vyjasní! Nebo něco pochopím díky nářečí... Zrovna dnes jsem slyšel, že v loňském roce - znamená v minulém roce a tohle slovo používají u nás horalé... Takže jsem z toho vystupování nadšený, z toho, jak to lidé vzali, že jsme jim předali celé poslání, které jsme jim předat chtěli.
Jiných zálib již nemám, bohužel.
Asi to ani nejde, protože... to je takové vzepětí vnitřní energie, že po takovém představení, nebo zkoušení něčeho nového, mi nezbývá sil na nic jiného. Mám však takové momenty... samoty, kterých si velmi vážím. Utíkám, abych byl sám, vědomě rezignuji ze společenského života, celého toho pozlátka, které obklouje známé lidi. To opravdu nepotřebuji. Hledám vnitřní soustředění. Kdysi ve svém životě jsem byl těžce nemocný.
Ano, se srdcem. Špitál a rekonvalescene, to vše mne naučilo se soustředit na sebe a dívat se do sebe a v tom pokračuji.
Různě. To bývá opravdu různé, protože lidský materiál, když se mám o mých studentech tak ošklivě vyjádřit, je různý. Jedni chtějí, abych jim uvědomil jejich osobnost. Druzí, abych je naučil řemeslo. Jízdu na koni, šerm...
Zazpívat to či ono... taková skupina deseti nebo dvanácti studentů, se skládá z rozličných charakterů. Je potřeba z ní vylovit ty, kteří z toho chtějí učinit svůj osud a život. Jiní to zase chtějí dělat jako profesi. Všechny musím přece něco naučit. Ale zasvětit, ó, to mohu jen nemnohé. Učím už tolik let a mohl bych spočítat na prstech ty, které se mi povedlo zasvětit do těchto tajemství. Z polských herců je to např. Jan Frycz, Małgorzata Hajewská-herečka Teatru Starego. Ještě několik bych jich mohl jmenovat, jenže je neznáte, protože to jsou lidé, kteří se obětovali divadlu. Jan Frycz je zrovna známý jako filmový herec, ale ne všichni si vybrali tuto dvojitou cestu, většina se oddala jen službě divadlu.
Já do hloubky zkoumám současné polské texty a tvrdím, že teď nastalo dosti oživené období pro divadelní dramaturgii v Polsku. Hodně se píše a dobře se píše. Ne všechno mi vyhovuje, protože ve filmu bych i souhlasil s velmi realistickým příběhem, který nevyžaduje nějaké zobecnění, zatímco v divadle vždycky chci dosáhnout prvků... řekněme poeticko-universálních. Aby příběh, byť realistický, vyústil v něco obecného. Aby se výslednému tvaru dostalo dalšího rozměru, než jaký může vzniknout z pouhého reportážního stylu vyprávění. K divadlu vždycky potřebuji trochu poezie...
Vždyť i ten Richard, vypadá na první pohled jako krutá hra, až důsledně ponižující všechny vyšší instinkty člověka... A přece jsem i tam našel určitou poezii. Richard je v mém pojetí do určité chvíle spíš blázen. Blázen, který se vysmívá celému světu, a kterému se zdá, že je imunní vůči trestu.
A vytváří sebe v něm, vše se mu daří, dokud nepřijde jeho rychlý konec... V divadle chci být součástí poetické krajiny, divadlo je pro mne tak poetickým místem, že se mu stále aktivně věnuji, i když je unavující a stojí mne to hodně fyzických sil. Pořád se do divadla vracím, abych tam tu poezii vykřesal.
Mám rád takové autory jako je: můj oblíbený Pirandello, k tomu se teď vrátím se studenty, taky Mrožka se svou absurditou se deroucího do výšin, který je stále při zemi a přesto trochu nad tím vším. Różewicz – divadelně už zapomenutý, pro mne však velký dramatik. Ó, to jsou mí současní autoři! Moji studenti zase zbožňují brutalisty, německé a jiné. Já se na to dívám tak trochu...
Ano, tak.
Byl jednou rakouský dramatik Artur Schnitzler.
Napsal hru s názvem Korowód (Omámený kolotoč, Rej), v níž jsem hrál. Na čem to bylo vystavěné? Byla to taková formální hra. Vždycky tam byly dva páry a jeden posunoval akci dál. Jednoho hrdinu jsme nechali plavat a šli jsme za tím druhým... (začínáme zlehka tančit)... potom se chytnete tak... A v tom filmu jde zhruba o podobný princip. Hrdina opouští jednu dívku, jde k druhé, a tááák a tááák a pak se to zaplétá... někdo opustí svou ženu... odchází (poslední figura našeho tanečku). To je jedna konotace, čistě literární. Druhá se týká chorovodu jako součásti národních tanců. V Veselce Wyspiańského svatebčané jdou průvodem po scéně. V kinematografii se tento motiv objevuje, např. Il salto Tadeusze Konwického, nebo u Andzeje Wajdy ve filmu Popel a démant.
Polonéza je přece hlavně průvod, není-liž pravda?
V polonéze taky pořád míjíte partnera. Jsou jazyky, kde tenhle název nejde přeložit. Neznají takový tanec. Italsky se to řekne giro tondo, ale anglicky už to museli přeložit úplně jinak.
A jaké tady jsou?
Kdybych to vybíral já, tak bych místo Sexmise pustil Amatéra. Toho prý u vás hrají často. Samozřejmě, že v mé kariéře má Amatér zvláští místo. Kdybych dělal program sám, tak bych tam přidal ještě jeden film. Taky Kieślowského a jmenuje se Klid.
To byl druhý film, který jsem dělal s Krzysztofem, pro Polskou Televizi v roce 1976. Ukázalo se, že je nebezpečný pro tehdejší polskou vládu. Okamžitě byl v trezoru. Hrál jsem tam jednu z nejlepších rolí, i když to bylo na začátku mé kariéry. Tam vznikla naše velká spolupráce s Krzysztofem Kieślowským. Tímto filmem jsme si natrvalo porozuměli. Nebezpečný se film stal proto, že vypovídal o dělnické stávce. A navíc se z hlavního hrdiny stane stávkokaz a ostatní ho bijou... Takže zákaz. Objezdil jsem s tímto filmem všechny důležitější světové festivaly. V Itálii sám divákům čtu dialogovo listinu. Lidé mne vidí mladého na plátně a já svým hlasem interpretuji sebe i kolegy, čímž vzniká trochu neobvyklá performance.
Tolik jsem hrál v Kieślowského filmech, že po mě mladí tvůrci a fanoušci pořád chtějí, abych jim o něm vypravoval. Taky mi nabízejí role ve filmech inspirovaných jeho tvorbou, na což reflektuji, jenže se jim většinou nepodaří sebrat dost prostředků na realizaci. Experti na Kieślowského si totiž všude na světě myslí, že už celou jeho tvorbu viděli. Proto jim pouštím právě Klid.
TIP!
Časopis 18 - rubriky
Festivaly (1), Recenze (3), Rozhovory (1), Z éteru (3), Ze zlaté kapličky (2), Zprávy (1), Zveme ... (9)
reklama
Články v rubrice - Rozhovory
Patrik Lančarič: Zlín už ke mně přirostl
Setkání s Patrikem Lančaričem, uměleckým šéfem činohry Městského divadla Zlín, nebylo náhodné. Portál Scena.cz ...celý článek
Časopis 18 - sekce
HUDBA
Ivan Hlas – 70
Ivan Hlas – Pramínek času
Muž mnoha profesí a jedna z legend české hudební scény Ivan Hlas se u příle celý článek
OPERA/ TANEC
Český hrdina premiéra Farmy v jeskyni
Mezinárodní soubor Farma v jeskyni uvede pohybovou satiru Český hrdina v režii Viliama Dočolomanského. Je o že celý článek
LITERATURA/UMĚNÍ
Velikáni filmu... Karel Kachyňa
Setkání v červenci
Úsměvná letní romance o nenadálé lásce. Český film uznávaného režiséra Karla Kachyni, od celý článek
© Copyright 1998 - 2024 Scena.cz, z.ú. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí článků je bez souhlasu Scena.cz, z.ú. zakázáno
zvláštní poděkování