Scéna.cz 

Havlovo Odcházení – skutečnou událostí

Až pominou senzační články, provázející strastiplnou a dramatickou cestu zatím hry Václava Havla Odcházení, zbudou jen fakta. A to nesporná kvalita Havlova textu a výborné scénické zpracování David Radoka. Odcházení v divadle Archa skutečně je událostí sezóny, a to nejen společenskou, ale především divadelní.

Režisér David Radok dokázal, že skutečně umí, byť s činohrou má minimální zkušenost. Je to inscenace, kterou by bylo třeba vidět několikrát, aby divák mohl vychutnat všechny detaily, nuance scénických nápadů, hudebních a zvukových efektů, pozoruhodnou symboliku, a přesné herecké výkony.
Havlův text je Radokovou režií výborně pochopen ve všech filozofických souvislostech, v literárních odkazech (Čechovův Višňový sad, Beckettovo Čekání na Godota, Shakespearův Král Lear) i v principech fungování rituálů společenských i politických. Navíc se režisérovi podařilo vést postavy tak, že nejsou karikaturami současných politiků a jejich blízkých, naopak jsou to charaktery skutečně nadčasové, skoro archetypální.

Před námi se otevírá scéna půvabné zahrady, v pozadí se tyčí velkolepá vila s antickými sloupy (připomíná blahobytné americké jižanské sídlo), mezi stromy jsou malebně rozestavěny zahradní stolky a židle, neschází tu ani romantická houpačka. Na scénu vede ze stran množství různorodých dveří, o kterých se můžeme jen domnívat, kam vlastně vedou. Je jasné, že vstupujeme do jakéhosi rituálního prostoru, který má svá pravidla, své - diváky jen tušené - zázemí. Zároveň je to ovšem prostor iluzivní, kulisa, která se podle potřeby může změnit v pustinu, višňový sad a dokonce i labyrint, ve kterém některé z postav pobíhají doslova jako pokusné myši. O iluzivnosti tohoto prostoru se můžeme přesvědčit ve chvíli, kdy končí definitivně stěhování, stromy se vznesou nad scénu, a přepychová vila se ukáže jen pomalovaným plátnem, které lze srolovat a odnést. Rituální prostor zaniká s odchodem majitele. Zbývá jen prázdno...
Prostor výborně dotváří také hudební a zvukové efekty (hrom, zvuk lodní sirény, vlaku, kácení stromů), které nejen dokreslují atmosféru, ale zároveň připravují diváky na výrazné dramatické body zlomu. Skutečný život přechází přirozeně do citací z divadelních her, a mnohdy vtipně či dramaticky se obě roviny prolínají.
V prvním okamžiku jako na mávnutí taktovkou synchonizovaně vstupují na scénu všechny postavy a strnou ve statických pózách, takže můžeme mít pocit, že jsme se ocitli v jakémsi panoptiku či muzeu voskových figurín. Každý z těch zúčastněných má svou zažitou (neměnnou?) roli v této fungující show, každý má ale i své tajemství. Jsou to skuteční lidé? Nebo jsou to jen figurky na jakési obří šachovnici, které jsou natolik předurčeny omezenými možnostmi svých tahů? V centru dění je samozřejmě kancléř Rieger, ti ostatní jsou tu proto, aby mu sloužili, aby s ním manipulovali, aby ho podváděli, starali se o něj, milovali ho i zrazovali. A nad tou šachovnicí se čas od času ozve charakteristický hlas autora, který sem tam utrousí ironickou glosu (většinou na svou adresu), ale také komentář k herectví a k jednotlivým postavám.
Jan Tříska v ústřední roli je vhodně využit (chvílemi by se dalo říci až zneužit), je v něm směšný patos, rétoričnost, sebezhlíživost, hysterie, ale i tušení hlubokého smutku loučení nejen s funkcí, ale i se svým mládím (jak rád se nechá svádět mladou obdivovatelkou, jejíž pragmatičnost nechce vidět!). Přítelkyně Irena Zuzany Stivínové v sobě spojuje sebevědomí vnitřně silné emancipované ženy, která si vzala za životní úkol udržet v tomto komplikovaném světě řád. Se svým stínem, Monikou (Petra Lustigová), to tady má pod palcem, jsou absolutně sehrané – a navíc, jak se zdá, je spojuje tajemství, které ti ostatní nevnímají. I když se může na první pohled zdát, že všichni slouží společné věci, každá z těch postav si vede svou, a své místo na slunci si vybojovává po svém. Ať je to trochu mimoňská babička Vlasty Chramostové, distinguovaný sluha ze starých časů Osvald (Jan Skopeček), starostlivý puntičkářský tajemník Hanuš Bořivoje Navrátila, dcera Zuzana (Zuzana Stavná), neustále přilepená ke svému mobilu či druhá dcera Vlasta (Eva Hromníková) s tetičkovskou úporností manipulující jak svým manželem, tak i ostatními. Všichni jsou tak zahleděni do sebe, že nedokážou dostatečně vnímat nebezpečí cizorodých vetřelců (úlisný Klein Ivana Řezáče, kariéristický tajemník Viktor Marka Daniela, pragmatická vědkyně Bea Dory Bouzkové či dvojice bulvárních novinářů). Jakoby stranou stojí neustále přítomný soused Knobloch (Ján Sedal), tichý svědek všeho dění a zároveň zvěstovatel „hlasu lidu.“
Všichni dohromady vytvářejí poutavý příběh, který přesahuje pouhý „odchod odněkud někam“, ale s hravou lehkostí nadhazuje otázky smyslu naší existence, plýtvání časem a slovy, neschopnosti vykročit ze svého stínu, vyrovnat se se světem a svými bližními bez směšnosti a trapností.
Na konci představení tedy můžeme mít hodně depresivní pocity, pokud jde o zbytečnost a bizarnost tohoto lidského hemžení. Nakonec ale vítězí pocit pozitivní - ze skutečně dobrého divadla.

Václav Havel: Odcházení
Režie: David Radok, scéna: Josef Vlček, David Radok,kostýmy: Zuzana Ježková, světelný design: Pavla Beranová, zvk: Petr Kaláb. Divadlo Archa 22. května 2008, světová premiéra.