Scéna.cz 

Zemřel Radovan Lukavský

Zemřel Radovan Lukavský. „Blaženi jsou ti, v kterých se rozum a cit mísí tak, že osud nemůže si na ně hrát jak na flétnu, jak se mu zamane. „ (životní krédo R.L. vycházející z jeho nejoblíbenější hry Hamlet)

Ušlechtilý vzhled a krásný kultivovaný hlas, nezaměnitelný úsměv - tak si budou pamatovat přátelé a fanoušci herce Radovana Lukavského, který zemřel ve svých 89 letech (narodil se v listopadu 1919). Za svůj život ztvárnil na scéně, na filmovém plátně i na televizní obrazovce desítky výrazných rolí. Od roku 1957 byl členem Národního divadla, a v okamžiku, kdy jej zastihla smrt, se připravoval na roli žebráka v Donu Juanovi. Naposledy jsme jej mohli vidět na scéně vinohradského divadla jako Firse v Čechovově Višňovém sadu.<

Radovan Lukavský se narodil v Praze dne 1. listopadu 1919 v rodině truhláře. Dětství strávil v Praze, část mládí na venkově. Vystudoval reálné gymnázium a na Karlově Univerzitě češtinu, francouzštinu a estetiku. Studia vzhledem k totálnímu nasazení v Německu ukončil až po II.světové válce.V té době dokončil i studia herectví na konzervatoři a prakticky hned poté začal zde učit. Byl jedním ze zakladatelů DAMU a také divadla DISK. V letech 1946-50 hrál ve Vinohradském divadle (které bylo součástí Městských divadle pražských), až do roku 1957 se objevoval v divadlech MDP – Komorním divadle a ABC. Nejslavnější jeho rolí v MDP byl Starbuck v Obchodníkovi s deštěm, kde byla jeho partnerkou Dana Medřická. Od roku 1957 se stal členem Národního divadla (pro zajímavost dodejme, že první nabídku do ND odmítl s tím, že se ještě necítí zralý pro první scénu) a v tomto angažmá setrval po zbytek života. Ve svém herectví vycházel z metody Stanislavského, kterou ovšem tvůrčím způsobem obohacoval – na toto téma napsal několik knih, které patří dodnes k nejvyhledávanějším „učebnicím“ herectví mezi mladou generací (Metoda K.S.Stanislavého, Být nebo nebýt). Jeho osudovou rolí se stal Shakesperův Hamlet, ale vedle toho sehrál množství dalších pozoruhodných postav - Tomáš Becket, Vajnonen (Optimistická tragédie), Edgar (Král Lear), Šašek (Cokoli chcete), Vocilka (Strakonický dudák), Václav (Drahomíra a její synové), Don Quijote (Zmoudření Dona Quijota), Lorenzo (Romeo a Julie), Proctor (Zkouška ohněm), Harry (A co láska?), Kaprál (Matka Kuráž a její děti), titulní Othello, Myrtilos (Námluvy Pelopovy, Smrt Hippodamie), Hlubina (Měsíc nad řekou), Otec (Matka), Režisér (Noční zkouška), Profesor Sylvestr (Oblak a valčík), Kněz (Peer Gynt), Krištof (Rok na vsi), Kašpar Kaplíř ze Sulevic (Bloudění), Stařec (Návštěvní doba), Puk (Sen noci svatojánské), Poutník, též Pilát Pontský (Pašije).

Vždy si našel čas na svou milovanou poezii, kterou interpretoval na nejrůznějších fórech. Např. ve Viole měl několik vlastních pořadů, které byly na repertoáru několik desetiletí – Antičtí básníci a Noc s Hamletem. V Kolowratu zase měl svůj benefiční pořad Nebyl jen Hamlet. Spolupracoval také s Audiostory, pro kterou namluvil 17 biblických příběhů (Bible pro malé a velké).

Součástí jeho života bylo prakticky po celý život po studiích vyučování herectví – střídavě na Konzervatoři,. DAMU a FAMU. V roce 1995 se stal profesorem (tak jej uctivě oslovovali i v Národním divadle).

Ve filmu se objevoval od roku 1946 – poprvé ve filmu Muži bez křídel a Nadlidé. Zazářil především v 50.letech – Dědeček automobil (1956), Smrt v sedle (1958) a Král Šumavy (1959). Nejvíce diváků si jej vybaví jako Václav Tháma v seriálu F.L.Věk. Ve filmu se naposledy objevil v roce 2005 - Hrubeš a Mareš jsou kamarádi do deště. Sám se ovšem stal objektem několika dokumentů ,naposledy s ním natáčel jeden z jeho žáků, režisér Ondřej Kepka. Za svou celoživotní práci pro českou kulturu přijal z rukou prezidenta Václava Havla Medaili Za zásluhy a v roce 1995 byl oceněn Cenou Thalie za celoživotní mistrovství. Po celý život byl silně věřící, a z toho vyplývaly také jeho morální zásady. I když by se mohlo zdát zdálo, že se profese herectví neslučuje s vírou, Lukavský si to dokázal obhájit:„Když jsem o herectví přemýšlel, došel jsem k závěru, že jej lze brát buďto jako zaměstnání, nebo jako povolání, nebo jako poslání. Jak říká Oscar Wilde: herec je buď sluha boží nebo kašpar. Snažil jsem se brát herectví jako poslání.“