Scéna.cz 

Tanec smrti v kabaretu Svět

Nová inscenace Divadla Na Vinohradech příjemně překvapila - nese nezaměnitelné prvky Morávkovy režie a dokazuje, že v tomto divadle jsou opravdu vynikající herci . Vladimír Morávek tvůrce neobvyklé čechovovské trilogie údajně čekal s rolí Raněvské na Dagmar Havlovou, a rozhodně neprohloupil. Návrat na vinohradskou scénu v klasické roli je pro herečku mnohem úspěšnější než předchozí hostování v Chvíli pravdy.
Inscenace je pojata jako divadlo na divadle. Zpočátku vidíme jen odkryté orchestřiště, a mikrofon na předscéně vybíhající jako molo směrem k divákům. Nejprve obřadně přicházejí hudebníci (klavír a harmonika), poté nápovědka. Jako první se objevuje na jevišti Charlotta (Jiřina Jirásková), záhadná postava guvernantky, která má tak trochu ženské i mužské rysy, nezná svůj věk ani původ. Připomíná podivného kabaretiéra a stává se samozvaným průvodcem v tomhle „kabaretu život.“ V průběhu představení zpívá teskné písně navozující atmosféru, zveřejňuje scénické poznámky a zároveň uvádí všechny postavy. ¨

Scéna i kostýmy jsou laděny černobíle (to už tu sice mnohokrát bylo, ale je to pořád stejně působivé). Scéna se proměňuje – od rozlehlého „dětského“ pokoje v nostalgicky modré barvě, přes exteriéry až romanticky laděné zahrady a v závěru se vrací znovu do dětského pokoje, už „mrtvého“, vyklizeného, se zakrytým nábytkem.

Všechny postavy jsou pojaty v silné nadsázce, výrazně expresivně nalíčené, pohybují se a mluví stylizovaně. Raněvská (Dagmar Havlová) má v sobě vznešenost, půvab, ale zároveň jakousi těkavost, odtažitost a těžce skrývaný nezájem o ostatní. Žije starými příběhy, je natolik zasazena do minulosti, že zcela odmítá vnímat cokoli z toho, co ji obklopuje. Všechny ty její úsměvy, pohyby, fráze jsou jen léty vypěstovanými automatismy, kterými od sebe odhání svět, do kterého odmítá vstoupit. Narozdíl od svého bratra Gajeva (Viktor Preiss), užvaněného rétora, které má ke všemu mnohomluvný komentář - ale stejně ho nikdo neposlouchá. Varja (Pavla Tomicová) je chvílemi nervní, chvílemi usedle trapná a chvílemi hysterická. Aňa (viděla jsem Ivanu Uhlířovou, kterou alternuje Andrea Elsnerová) je trochu „odvážná školačka,“ zvyklá pozornost si vynucovat křikem. Ví, že vše, co chce říci, je třeba opakovat, aby to vůbec někdo vnímal a tak slova a věty vyplivuje jako obtížně přežvýkávaná sousta. Trofimov (Jiří Dvořák), překultivovaný, strojeně ironický a absolutně nekontaktní – není to snad ani vědomé, je to prostě v něm. Jako by měl v sobě pravítko, to je pohrdání všemi kolem je přímo hmatatelné, a přitom je se svými vizemi budoucnosti dokonale směšný. Piščik (Martin Zahálka) je tupoun, který mele stále dokola o půjčce peněz. Ví, že omíláním dosáhne svého (jak to bylo vždycky). Duňaša (Lucie Juřičková) v sobě má něco temného, a zároveň jakési potenciální „paničkovské“ manýry. Toho, který ji chce, odmítá, druhému nadbíhá. Zdá se, že spíše než samotný Jaša ji zajímá jeho velkosvětskost, brána do velkého světa. Jašova světáckost (Pavel Batěk) je ovšem spíše machrování parazita, který se mylně domnívá, že postoupil mezi elitu. Pak je tu oddaný sluha Firs (Ilja Racek alt. Radovan Lukavský), poslední pozůstatek starého světa, s jeho pomalostí, psí oddaností služebníka, který miluje své panstvo jako své děti a je ochoten vyhovět bez diskusí jakýmkoli jejich rozmarům. Nejzajímavější postavy si nechávám nakonec. Jepichodov (Svatopluk Skopal), načesaný legrační mužíček, zahleděný sám do sebe a své důležitosti, aniž by tušil svou směšnost. Nejvíce fascinující postavou je Lopachin (Martin Stropnický). Přímo fyzicky cítíme jeho trauma, tíži komplexů někdejšího kluka stále zaháněného do kouta. Má neustále takový nezvykle vykroucený, připosražený postoj, jako by každou chvíli čekal z nějaké strany facku. Přitom oddaně, s láskou k Raněvské do nekonečně opakuje své rady a chvílemi pokrčí bezmocně rameny, když vidí, že ho opět nikdo neposlouchá. Je v něm zmar člověka, který si je vědom toho, že může dělat cokoli a ONI ho stejně budou brát vážně. Je zvyklý reagovat na jakýkoli náznak milostivé pozornosti – a pak se okamžitě stane nesnesitelný svou vlezlostí, na kterou Raněvská reaguje jako na obtížný hmyz. Jen na chvíli se napřímí ve chvíli, kdy se mu podaří koupit vysněné panství. Ale přesvědčí se vzápětí o tom, že pro bývalé panstvo je stále „NIKDO.“

V tom domě, který má v sobě nostalgickou jemnou krásu starých zašlých časů a zároveň i letitou plíseň, si každý zvlášť tančí svůj osamělý tanec smrti. Konečné zvuky likvidující legendární višňový sad nejsou obyčejnými zvuky seker, ale svištění kosy, kterou drží paní smrt. I divák chvílemi instinktivně uhne, aby mu neodletěla hlava.
Představení sice nebude příliš pro tradiční vinohradské diváky, ale je bezpochyby událostí jak pro herce samotné, tak pro divadelníky. Myslím, že i pan Hilar by měl radost!

A.P.Čechov: Višňový sad
Překlad Leoš Suchařípa; režie Vladimír Morávek; dramaturgie Martin Velíšek; scéna Martin Chocholoušek; kostýmy Sylva Hanáková; hudba Michal Pavlíček.
Premiéra 5. února 2008, Divadlo Na Vinohradech.