Scena.cz - 1. kulturní portál

zvláštní poděkování

Tomáš Šulaj: Pomluvám o výhodách se už jen směji.

autor: archiv divadla

Herec Tomáš Šulaj je Slováckému divadlu v Uherském Hradišti věrný od roku 1999. „Do angažmá jsem nastoupil hned po škole. Byla to úplná náhoda. Směřoval jsem do Plzně, takže jsem velkoryse odmítl všechny ostatní nabídky. Když to nevyšlo, znovu jsem všem telefonoval a jen pan ředitel v Uherském Hradišti řekl, že mě vezme.“ Za sedm let ho diváci ve Slováckém divadle mohli vidět v různých rolích – zahrál si Jaga v Othellovi, Trepleva v Rackovi, titulní roli v Amadeovi, Romea v Romeovi a Julii. V loňském roce si zahrál i v životních rolích – stal se otcem, oslavil třicátiny. V divadle se proměnil v Richardu III. a získal cenu Thálie za muzikálovou roli Jerryho Lukowského v inscenaci Donaha!
„Na krku už mám pomalu čtyřicítku,“ sdělil s nadsázkou k loňskému jubileu a dále prozradil, jak hledá figuru, jaké to je mít za manželku dramaturgyni v divadle a poodhalil i své zkušenosti s kouzlením. „Někdy si říkám, jestli už toho není moc, když se pak jede na maximum.“

V loňské sezóně jste měl premiéru v Richardu III. Byla práce na této postavě pro vás trápení?
Věděl jsem, do čeho jdu. S režisérem Igorem Stránským jsem před tím již několikrát pracoval. Když mi řekl o Richardovi III. měl jsem hodně velký strach, aby to nebyl znovu Jago. Nakonec to tak nedopadlo. Jago byl intrikán, lidská svině a zrůda. Dělal to tak, aby nikdo nepoznal, že je strůjcem všeho zla. Kdežto Richard III. se ve svém postavení se ničím nemazal, nic neskrýval. Naprosto přímočará svině. V tom se obě postavy liší. Richard III. se hraje sám. Nabízí velké množství střihů a všeho. Je to obrovský velikán – král, ten si může z hlediska filosofie dovolit cokoli. Práce to byla velmi zajímavá. Pravdou je, že se dnes cítím hodně utahaný.

Jak se hledá taková figura?
Hledal jsem hodně v textu a pak jsem se to snažil přetavit to do fyzického jednání. Snažím se ho v prvé půlce dělat tak, že to není intrikán v podobě Jaga. On věří, že má svou skrytou sílu. Nechce být králem. Nakonec uvěří, že všechno přemůže.

Předtím jste ztvárnil Trepleva v Rackovi spolupracoal jste na něm s režisérkou Oxanou Smilkovou.
Práce nanejvýš drsná, v určité fázi jakoby negativní, ale výsledek pozitivní. Oxana je z ruské školy a totální maximalistka, takže vyžaduje toto i po hercích. Na takovýto maximalismus nejsme zvyklí.

Treplev jako takový vás oslovil nebo ne?
Tuto postavu moc nemusím. Nikdy jsem ho neměl rád. Musel jsem se tím prokousat. Je to jistým způsobem takový nešťastný klaďas, a co se dá na takové postavě uhrát?

Není tajemstvím, že v divadle pracuje Vaše manželka na postu dramaturgyně. Je to pro vás dobré nebo naopak?
Prostě to tak je a bude po celý život. Pomluvám o výhodách se už jen směji. Už jsem se s tím smířil. Má to jisté výhody i nevýhody, když spolu na něčem děláme. Oproti režisérům je moje žena nejdrsnější kritik. Ti si berou servítky a neřeknou to naplno a nějak to zaobalí, ale ona mi to řekne drsně. Pak jsem zdrcený, protože najednou mám pocit, že všechno, co dělám, je k ničemu. Nakonec si ze všech diskuzí beru to pozitivní, ne to, že mě zdrtila. I když z počátku jsem z toho vedle.

Necítíte při tom, jak často jste obsazován jaké hrajete „klády“, nebezpečí, že můžete sklouznout do určité šarže?

Určitě to hrozí, a proto potřebuju mít tu správnou zpětnou vazbu. Jde o to, aby člověk nebyl obsazovaný stále stejným režisérem. Zatím se mi to nestává. Stále mám velkou rozmanitost rolí.

Pohádka vás ale letos minula?
Máte pravdu, nějak se mi letos vyhnuly, ale mám je rád. Ze začátku angažmá jsem je hrál hodně – Princ v Malé mořské víle, pak Janíčka v Jak se budí princezny. Princ je prostě klaďas.

Vy kladné postavy nemáte rád?
Prostě se šíleně hrají.

A Jerry Lukowský v muzikálu DONAHA!
Také kladný hrdina. Ale je tam zpívání. To je moje láska. Muzikál DONAHA! se mi líbí hlavně v tom, že pro diváky je to obrovská zábava. Tři a půl hodiny show, k tomu jsou tam i vážnější scény. Z lidí je cítit zklidnění. Není to jen plytká zábava. Je to dobře napsané i provázané.

V inscenaci Modrá, modrá, modrá jste kouzlil. Prý váš koníček.
Kouzlení a čárům se věnuji od patnácti let. Nastoupil jsem do klubu Moderní magie v Přerově, kde byli velcí kouzelničtí bardi, kteří mě mezi sebe pasovali, když mi bylo osmnáct. Do té doby jsem tam chodil, oni se vesele opíjeli, občas mě někdo nějakému kouzlu naučil, občas jsem si nějaké koupil.

Kouzla se kupují?
Ano. Kupujete hotovou rekvizitu a hotový trik. To se musí kupovat. Od té doby kouzlím hlavně pro děti. Svého času jsem čaroval i pro dospělé, ale zjistil jsem, že bych potřeboval více času a peněz.

Jak dlouho se nějaké kouzlo trénuje?
Jsou triky a triky. Ty, které jsou manipulační, jsou skutečným kouzelnickým uměním. To jsou hbité prsty, karty, holubice. To je všechno je o velké schopnosti a o velkém drilu. Na to ale nemám čas.

Jak je to s tajemstvím, když máte kolem sebe pro kouzlení tým lidí?
Podstatu kouzla vědí pouze ti nejbližší spolupracovníci, kteří jsou vázáni mlčenlivostí. Pak máte lidi, kteří se živí pouze tím, že vymýšlí triky a rekvizity. U nich mlčenlivost není.

Má čarování nějakou spojitost s divadlem?
Když jsem nastoupil do školy, tak mi staří kouzelníci říkali, že nejlepší spojení je herec- kouzelník. Když kouzelník není herec, pak je to vidět. Program pro děti spojuji s hereckými prostředky a to ty děcka úplně žerou.

7.5.2007 01:05:07 Josef Meszáros | rubrika - Rozhovory

Časopis 18 - rubriky

Archiv čísel

Festivaly (1), Recenze (3), Z éteru (2), Ze zlaté kapličky (1), Zveme ... (7)

reklama