Scéna.cz 

Vášně uprostřed čtyř stěn

Jako na lodi se ve své opilecké náladě zmítá na počátku hry Ivan Vojnickij, než dopadne nikoli úlevně do kopky sena, aby se z toho vyspal. Červená jablka, chaoticky rozkutálená po celém prostoru, hrozivý bzukot roje včel, a dva vrčící vlčáci, které jen tak tak drží na obojku obcházející hlídač panství. Takový je první pohled, první obraz, který nabízí nová inscenace Čechovova Strýčka Váni v režii Michala Langa ve Švandově divadle.

Ruská zádumčivost tu není akademická, všichni ti lidé jsou nervní, opravdu vynervovaní ze situace, která narušila jejich životy. Do klidného venkovského života plného úmorné dřiny, ale zároveň jakési jistoty stereotypu, vtrhl pan profesor – VIP rodiny, mluvka z velkoměsta a jeho blonďatá prsatá, lehce ordinérní manželka. Profesor Serebjakov je nesnesitelný a suverénní ve svých požadavcích, ona až barokně načinčaná s účesem ruské Marilyn Monroe. Jejich nečinnost naruší obvyklý chod domu, vše se točí kolem nich. Teprve v kontrastu s nimi jako by si uvědomovali ti všichni zdejší obyčejnost a nesmyslnost svých životů. Nic není jako dřív, nic nefunguje. Váňa běhá za krásnou paní a marně se upoceně se snaží získat její pozornost. Doktor Astrov, který sem přijížděl jen čas od času, je tu denně. Také kvůli ní. Zároveň sebou za to pohrdá. A Soňa, Serebrjakova dcera? Snaží se uloupit trochu pozornosti zbožňovaného doktora a utěšit trpícího strýčka Váňu. Ani trochu se jí to ale nedaří.
Všichni se snaží být najednou jiní. Stylizují se do póz, snaží se „hrát“ jako ve filmu, gesta, slova, vyznání – nebýt tak proklatě obyčejní. A přesto, či právě proto jsou směšní. Jen stará chůva si ponechává svou domáckou podobu, neumí jinak. Kostýmy jsou stylizovány jako v černobílém filmu, stejně tak i jednotlivé postavy.
Luboš Veselý jako strýček Váňa v nestále přihrblé pozici, defenzivě, naprosto zpitomnělý velkoměstskou kráskou, za ní chodí jako pes, a není schopen na nic jiného myslet. Ocitá se v jakési permanentní křeči, která chvílemi vrcholí v hysterických výstupech. Směšně dopadá i jeho pomsta. Není schopen zabít ani jeho, ani sebe - stydí se sám před sebou. Nejvíce jej charakterizuje scéna, kdy chytí do láhve bzučícího čmeláka – i on si připadá jako ten hmyz chycený do pasti. Doktor Astrov Kamila Halbicha má v sobě jiskru. Je sebeironický, ale též nadšený rétorik. Vodka je jedinou možnou léčbou, kterou si ordinuje na své bolístky.
Soňa Apoleny Veldové je ta spolehlivá hodná holka, která v normálním životě může přinášet radost a klid, zbožňují klidnou sílu – ale co dělat mezi chlapy, poblázněnými blonďatým přeludem? Nemá vůbec žádnou šanci. Tenhle spolek domácích doplňuje stará dáma – paní Vojnická Niny Jiránkové, zbožňující velký svět, francouzštinu a velkého profesora, který musí mít vždycky pravdu, když je z velkoměsta a neohrabaný Tělegin Tomáše Pavelky, který nic z vášní, které tady bublají, nechápe a stále si vede svou. Jen Marina, chůva, Evy Lecchiové, je stále tou hodnou dobrou bábuškou, která dovede každého uklidnit těmi nejobyčejnějšími věcmi. A pak jsou tu vetřelci – profesor Serebrjakov Stanislava Šárského, egocentricky zahleděn do sebe a jeho žena, zmožená péčí o člověka, kterého nemá ráda. Jelena Kláry Cibulkové, panička, stále upravená, stále reprezentativní, ale přitom trochu ordinérní v gestech i mluvě.
Hra citů a pocitů, vášní spíše sugerovaných než opravdových, je režisérem rafinovaně rozehrávána do prostoru scény. Po té stylizaci, předstírání a snaze prezentovat najednou nádherně vynikne přirozenost těch lidí v hudebních scénách, které jako by vznikly spontánně - ať už je to časně ranní muzicírování opileckého tria pánů či dvojzpěv macechy Jeleny a nevlastní dcery Soni, které se alespoň na chvíli spojí v důvěrném hovoru a pocitu ženské sounáležitosti. A nejkrásnější je scéna, když Astrov před Jelenou rozestře do prostoru celého pokoje obrovskou mapu zdejšího panství, zutý po ní našlapuje a snaží se velkoměstskou krasavici zaujmout pro svůj výklad, zatímco ona v ladných pózách posedává v prostoru namalované řeky a zajímá ji něco úplně jiného. Obrovská mapa na podlaze zůstává i ve chvíli, kdy Serebrjakov přichází s myšlenkou prodat všem přítomným střechu nad hlavou, aniž by si uvědomil zrůdnost svého úmyslu. Jako by se v tu chvíli všechno hroutilo do sebe. A pak, když konečně odjedou, všechno se vrací do starých kolejí. V té tragické statičnosti, která nastává po bouři (ta se ozývá i ve zvuku), je vlastně úleva. Běsnění pominulo. Čtvrtá stěna se před diváky uzavírá. Tam uvnitř zůstanou oni. Se svou rezignací, ale i úlevou.

A.P.Čechov: Strýček Váňa
Překlad Leoš Suchařípa, dramaturgie Markéta Bláhová, scéna Jaroslav Bönisch, kostýmy Ivana Brádková, hudba Michal Lang, režie Michal Lang.
Hrají: Luboš P.Veselý, Kamil Halbich, Klára Cibulková/Martina Válková, Apolena Veldová, Tomáš Pavelka, Stanislav Šárský, Nina Jiránková, Eva Lecchiová.
Švandovo divadlo