zvláštní poděkování
Viktor Limr: Mám rád melancholické věci, ale smutný člověk nejsem.
autor: archiv divadla
Herec Viktor Limr se nedávno představil v hlavní roli Franciho v Langerově Periférii ve Švandově divadle. Stále známějším se stává i díky televiznímu seriálu Velmi křehké vztahy na TV Prima, kde hraje doktora Kratochvíla. A přitom se k divadlu dostal náhodou...
Maminka hrála amatérské divadlo docela intenzivně, za mého dětství byly takové ty závodní kluby a tam mělo divadlo velkou podporu. Já sám jsem v amatérském divadle nehrál, ale chodil jsem se za mámou dívat.
Na gympl jsme chodili do stejné budovy jako sídlila střední pedagogická škola. My jsme se kamarádili s těma holkama, co tam studovaly. Měly povinný dramaťák a požádaly nás, jestli bychom jim zahráli v nějaké školní pohádce. Z toho sice sešlo, ale nalákaly nás, abychom s nimi chodili do toho dramaťáku. Bývalý herec Stanislav Litera, který to vedl, pak usoudil, že bych měl dělat zkoušky na DAMU. A protože jsem učení na gymplu moc nedával a nevěděl jsem tedy, co budu dělat dál, zkusil jsem to. Do té doby jsem vůbec nevěděl, že DAMU existuje, byl jsem úplně nepopsaný list. Ale to bylo možná dobře, protože narozdíl od ostatních jsem z toho neměl žádné nervy.
Byl jsem v ročníku Jaroslava Vostrého, herectví náš učila Věra Galatíková a ze začátku Petr Čepek, pak přistoupil Lukáš Hlavica. Mými spolužáky byli třeba Petr Svojtka, Klára Cibulková a Veronika Hádková. Vladimír Strnisko, který se přidal k týmu v polovině prváku, mě pozval na hostování do Činoherního klubu, kde jsem pak hrál celou školu celkem ve třech inscenacích.
Po škole jsme psal do několika oblastních divadel, a čirou náhodou jsem se přes režiséra děčínského divadla Felzmanna seznámil s uměleckým šéfem mladoboleslavského divadla, které tam přijelo hostovat. Pan Kettner prohlásil, že mě bere a já trochu nevěřícně kývnul. Pak jsem se ještě musel předvést režiséru Pleskotovi, který tam zrovna dělal Hamleta. A vydržel jsem tam čtyři roky.
Rozdělil bych to na dvě půlky – ty dva první roky byly nádherné. Tehdy tam dojížděli režiséři, kteří byli tehdy špičkoví a měli ohromné zkušenosti jako Láďa Vymětal nebo Jaromír Pleskot a hostovali tam herci z větších divadel. Moc rád vzpomínám například na Pohled z mostu, kde hostoval Radek Brzobohatý. A pak tam byla větev mladší – Ondra Sokol, Petr Hruška, Jakub Korčák a mladí šikovní heci jako Radek Valenta, Andrea Elsnerová, Kateřina Lojdová, Sabina Remundová, Bára Kodetová. Takže dva roky jsem tam byl moc spokojený, dostával jsem krásné role. Legrační bylo, že jsem v Disku absolvoval představením Wildeho Jak je důležité mít Filipa, kde jsem hrál Algernona a první role v Boleslavi byla ve stejné hře, akorát jsem měl jinou roli. Jednu dobu jsem to hrál souběžně. Pak po střetu s vedením většina mladých odešla, já jsem s nimi neodešel, měl jsem tehdy nabídku do Plzně, ale měl jsem problém s vojnou. V Boleslavi mi dali možnost odkroutit si tam civilku, takže jsem tam ještě dva roky zůstal a pak teprve odešel do Plzně.
Ano, to byla Cena Valtra Tauba, kterou vždycky dostává jeden absolvent DAMU. Kromě diplomu to obnáší dvacet tisíc korun, a to mi na civilce pomohlo přežít.
Nejdřív to vypadalo, že tam zase budu dělat roli, kterou jsem měl v Boleslavi, ale nakonec jsem z toho vypadl. Takže první rolí byl Hamlet v režii Jana Buriana. To byla docela zajímavá zkušenost, komu se poštěstí, aby přišel do souboru a hned hrál hlavní roli? Nikoho jsem tam tehdy neznal, takže jsem nemohl vycházet z žádných vazeb, byl to velký tlak a musel jsem hodně pracovat sám. Rád vzpomínám na spolupráci s panem Smočkem, to je plzeňský rodák a každý rok tam režíruje jednu inscenaci. Musím říct, že je pro mě ze všech režisérů asi největším zážitkem spolupráce s ním. To byla nádhera. Dělali jsme starou českou Štechovu komedii David a Goliáš. On takové věci dělá rád, a myslím, kdyby se o to pokusil někdo jiný, dopadlo by to tragicky. Když jsme si tu zaprášenou hru z kupeckého krámku přečetli, vůbec jsme nevěděli, co s tím budeme dělat, ale on z toho vyrobil něco neuvěřitelného. I když jsem nehrál velkou roli, byla to věc, která fungovala úplně nejlíp ze všech věcí, které jsem tam dělal. Podobnou zkušenost mám z Goldoniho Lháře, kterého taky dělal. Má úžasnou fantazii, přichází s kreativními nápady a takovou energií, že jsme si proti němu připadali, že je nám těch sedmdesát a on že je v našem věku. A pak jsem vždycky rád pracoval s Tondou Procházkou, což je taková plzeňská klasika. Skamarádili jsme se, mám ho rád a jeho komedie považuju za to nejlepší, co se u nás v tomto žánru objevilo.
Znal jsem lidi ze Švanďáku ze školy a z mimodivadelních akcí, takže ty vazby byly „načaté“. První věc, ve které jsem hrál byla Crommelynckova Vášeň jako led v režii Michala Langa. I když to nemělo velký divácký ohlas, vzpomínám na ni rád. Zajímavá práce byla také s Dodo Gombárem. On režíruje takovým klidným způsobem a má zajímavé nečekané nápady, překvapivé řešení situací, jaké by člověka nenapadlo. V tomhle mi připomíná režiséra Strniska, asi je to v té slovenské nátuře.
Zrovna dneska jsem zapomněl v divadle text, takže jsem si doma vzal neseškrtaný originál a jen tak pro zábavu jsem si ho znovu pročetl. Zjistil jsem, že to Dan Hrbek s Martinou Kinskou moc hezky seškrtali, že se jim podařilo z toho vytáhnout to moderní, co tam zůstává a zbavit to balastu i ve slovech tak, že je ta hra přístupná i dneska. S Francim jsme se dost natrápili – bylo to tím, že se to ze začátku tváří hodně filozoficky. Je tam otázka svědomí, vražda, sociální kontext člověka na periférii, tématem to připomíná Dostojevského Zločin a trest. Tak jsem to od začátku podvědomě vnímal a snažil se ho od počátku zkoušet jako ponurého dekadentního mládence. A to nějak nefungovalo, vlastně se tam nic moc nedělo a vlastně nás to strhávalo hrát spíš atmosféru než příběh. Pak jsme se prokousali, prohádali k tomu, že ti lidé jsou vlastně jednodušší než jsme si mysleli, říkají to, co si myslí. Za těmi replikami nejsou žádné dvojsmysly, není tam stopa po nějakém morálním hodnocení činů, po nějakém filozofickém rozboru, jak se může zdát. Do filozofické roviny to hází postava Soudce, ale postavy Anči a Franciho jsou pragmatické, mají jednoduché myšlení, ale to neznamená, že nemají svědomí. Snaží se s problémy vyrovnat, ale je to spíše srdeční než intelektuální záležitost. Prostě je to příběh obyčejných lidí, kteří se dostanou do určité situace a musí ji nějak po svém řešit.
Step jsme cvičili o prázdninách, dělali jsme na tom docela hodně. V podstatě z ničeho jsme se dostali k nějakému číslu, které vypadá docela dobře.
Ze začátku jsem se trochu bál, protože se dost stydím tančit. Ale když už se musím odhodlat, tak mě to baví. Protože jsme to zkoušeli dlouho, tak mi to už nedělalo problém, ale rozhodně nejsem typ, který se vrhá po hlavě na parket. Pokud jde o sport, tak mě baví squash a tenis (dokonce jsem si vzal trenéra na squash), rád jezdím na vodu a chodím po horách.
Ano, hraju s klukama v kapele Chichotaj. Založili ji Honza Teplý a Radek Valenta, kteří spolu studovali na konzervatoři a už tehdy hráli písničky. Já hraju na baskytaru, to je můj oblíbený nástroj. Když mi bylo patnáct, hrál jsem na kytaru a měli jsme s bráchou kapelu, jezdili jsme na různé undergroundové zábavy. Pak jsem přesedlal na baskytaru, ale hrál jsem si jen pro sebe pro radost. Když před dvěma lety zakládali Chichotaj, tak mě zvali, abych s nimi hrál, ale to jsem ani neměl nástroj, takže to nešlo. Když jsem přišel do Švanďáku, sehnali mi kytaru a já s nimi začal hrát. Není to pro nás žádná bokovka, bereme to dost vážně a rádi bychom hráli co nejvíc.
Jezdíme na koncerty, na různé festivaly, zatím tak dvakrát měsíčně. Je teď těžké se chytit, protože většina klubů se chová tržně a když nemají záruku, že přijdou lidi, tak vás nepozvou. Ale teď se to začíná rozjíždět, zvou nás na různé akce spojené s divadlem, třeba na hradech a zámcích. Zatím se snažíme pro to dělat co nejvíc, investujeme do toho všechen volný čas a taky peníze.
Bylo štěstí, že režisér Drha předtím dělal pořad Divadlo žije. Tam mě viděl v plzeňské inscenaci Hamleta a hodil jsem se mu jako typ do seriálu, tak mě pozval na casting.
Když se teď změnila tvář seriálu, tak se ta postava dostala ještě více do popředí. Ta role mi vyhovuje, protože je to ušité na mě a tak se nemusím moc stylizovat. Natáčení mě baví, protože jsme s kamerou přišel strašně málo do styku, a teď jsme s ní šest sedm dní v měsíci, zvyknul jsme si na ní tak, že jí v podstatě nevnímám. Hrají tam zajímaví lidi, moje partnerka Dana Morávková je profík, dobře hraje s kamerou. A příjemný je celý tým.
Nemám rád velké exprese. Nevím čím to je, ale nějak v rámci pravdivosti toho, co předvádím, tak mi to většinou takhle vyjde, někdy je to výhoda, někdy ne. Když o tom přemýšlím, rád hraju outsidery.
Míval jsme období, kdy mě to hodně sebralo, ale nepřipadám si nijak zvlášť smutný. Už mě na to upozorňovalo víc lidí, ale já si nijak zvlášť smutný nepřipadám. Je to asi takový můj základní výraz, ale vnitřně se tak necítím, neodráží to úplně, co se ve mně děje. Mám sice rád melancholické věci, ale smutný člověk nejsem.
V divadle mám teď volno, nezkouším. Průběžně točím seriál a chci se věnovat víc kapele. Baví mě, když někdo přinese základní melodií, ty věci dotahovat. Sám neskládám, kdysi jsem to zkoušel, ale lezly ze mě samé molové záležitosti, takové smutné věci. Tak uvidím, možná to časem zase zkusím. Od poloviny dubna bychom měli začít zkoušet v divadle s italským režisérem Antoniem Favou, který tady před časem byl a dělal s námi deset dní takový workshop na commedii dell´arte. Je v tom oboru světová kapacita a úplně nás nadchnul. Takže až přijede znovu, měl by s námi udělat představení v tom stylu, které bude mít premiéru v polovině května. Mohlo by to být hodně zajímavé a myslím, že tady nic takového ještě nebylo. V podstatě se to zkouší jako improvizace, ze které vzniká příběh. Je to hodně stylizovaná záležitost, stylově hodně vymezená pokud jde o jednotlivé charaktery, gesta. Na první pohled to vypadá, že si tam člověk nemůže nic dovolit, ale když si osvojí ta pravidla, pak je ta svoboda obrovská. To mě hodně baví.
Viktor Limr
Narodil se 23.7.1974 v Ústí nad Labem, ve znamení na rozmezí lva a raka. Tady vystudoval i střední školu. Následně odešel do Prahy na DAMU a odtud do Městského divadla Mladá Boleslav, poté do divadla J.K.Tyla v Plzni, nyní je v angažmá ve Švandově divadle v Praze. Hostuje v divadelním spolku Háta. Mezi jeho zájmy patří hra na baskytaru - v kapele Chichotaj, squash a tenis. Ve Švandově divadle hraje ve Škole pro ženy, Snu noci svatojánské, Mobile Horror, Periférii..
TIP!
Časopis 17 - rubriky
reklama
Časopis 17 - sekce
HUDBA
Mladí ladí jazz zdarma na Karlovo náměstí
V Praze do 30. dubna patří Karlovo náměstí patřit jazzu i dalším hudebním žánrům. Pod taktovkou festivalu Mlad celý článek
OPERA/ TANEC
Festival Za poklady Broumovska s prvomájovou předehrou
Ve středu 1. května 2024 zazní první z koncertů 19. ročníku festivalu Za poklady Broumovska. Během festivalové celý článek
LITERATURA/UMĚNÍ
Fotografie Miloše Budíka v Praze
Muzeum města Prahy navazuje na výstavu Muzea města Brna Miloš Budík – Jsem fotograf, a představí hlavním celý článek
© Copyright 1998 - 2024 Scena.cz, z.ú. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí článků je bez souhlasu Scena.cz, z.ú. zakázáno
zvláštní poděkování