Scena.cz - 1. kulturní portál

zvláštní poděkování

Petr Štěpán: Je to o velkém srdci, a to by mohlo divákům z jeviště zavonět.

autor: archiv divadla

Herec Petr Štěpán ukončil JAMU v roce 1996. V angažmá Městského divadla Brno je od roku 2001. Spolupracuje rovněž s brněnským Divadlem U stolu. Rád vzpomíná na tyto role: Bernard (Smrt obchodního cestujícího), Casio (Othello), Alexej Bulanov (Les), Horace Bouchet (Hra o lásce, smrti a věčnosti...), Romeo (Romeo a Julie).
S hercem Petrem Štěpánem jsme se setkali pár minut před generální zkouškou muzikálu Cikáni jdou do nebe v Městském divadle Brno (premiéra 25. listopadu 2006). V této inscenaci ztvárňuje postavu Lujka Zobara, zloděje koní.

Zítra máte premiéru. Znamená to, že vaše postava už je po herecké stránce hotová?
To bych se neodvážil říct. Představení je upečené, dnes to nějak vytáhneme před lidmi. Postava se ale každou zkouškou, každým představením trochu mění, pokaždé se najde něco, co to okoření, co může změnit tvář nejen figury, ale i celého představení, takže bych se neodvážil říci, že je to hotové. Celé představení vznikalo kvůli alternacím trochu v presu. Všechno se dodělávalo za běhu.

Záměrně jsem se ptal na to, jestli je postava hotová, protože je jasné, že každá inscenace i postava v ní má svůj čas na zrání... Jak jste na tom vy?
Záleží na titulu, který se zkouší. Jsou některé věci, na něž člověk přichází postupně, pak jsou jiné, které přijdou hned. U muzikálů, a nechci je nějak hanit, je to z principu tak, že jsou figury vypracované jednoduše, protože je okolo hodně technických prostředků. V muzikálu se nedá hrát nějaká velká filosofická myšlenka, psychologické detaily charakterů. To všechno je v muzikálu těžké, protože divák nemá ani tu kapacitu v množství informací vše obsáhnout. Mám pocit, že by se nějaká složitá myšlenka do hlediště nedonesla. Musíte soustředit více na pohyb, zpěv, výslovnost a podobně.

Muzikál Cikáni jdou do nebe je hlavně o svobodě, revoltě. Jak jste na tom vy osobně s těmito hodnotami?
Mám takovou věc, které jsem si všiml již na škole. Když jsme zkoušeli inscenaci, tak jsem najednou zjistil, že zkouším text, který se obsahem, figurou, jejími myšlenkami a tím co dělá, bezprostředně týká mého osobního života. Zkoušeli jsme např. Peer Gynta, a v té době jsem řešil klasický problém vztahu matky a syna, kdy přejdete pubertu, stavíte se na vlastní nohy a začínáte si uvědomovat, co pro vás ta matka znamená. Podobně se mi to děje i u jiných her. Dokonce i teď. Najednou je tu příběh člověka, který touží po svobodě, po dívce, miluje ji takovým způsobem, že ji i sebe samého dokáže poslat na smrt, protože oba mají velmi hrdá srdce. A přitom stačilo říct – tahle ženská není pro mě, je tak hrdá jako já a nikdy nemůžeme k sobě najít cestu, nikdy si nepodáme ruku. Jít od toho, když to prostě nejde. Několikrát v životě jsem to zažil a několikrát jsem nad tím přemýšlel.
Ptám se, jestli je to tím, že zrovna když se to zkouší, tak prožívám něco podobného, nebo tím, že takovou věc zkouším, tak si uvědomuji hloubku a najednou přicházím na otázky, které bych si měl pokládat. Zvláštní je to v tom, že některé představení může člověku změnit život, protože si najednou odpoví na věci, na které si nikdy neodvážil odpovědět, protože je v životě zaběhlý v určitém stereotypu a nejednou se něco změní.

Hrdost obecně je pro Čechy dost nakloněná rovina. Lépe jsou na tom Japonci, kteří mají krédo neztratit svou tvář, což vyjadřuje všechno, včetně hrdosti.
Myslím si, že Češi jsou hrdí, když se to hodí. Např. vyhrajeme na MS v hokeji, druzí na mistrovství Evropy a pak chodí po republice 10 milionů Barošů a Kolerů a podobných lidí, všichni máme dresy. Najednou jsme hrdý národ, protože se o nás ví. Trochu na hrdost lidi zapomínají v době, kdy se o České republice tolik nemluví, případně máme pocit, že se nemluví. Toto nikomu nevytýkám, mě také baví dívat se na fotbal, ale pak jsem hrdý spíš na to mužstvo. Hrozně rád si zakřičím u televize nebo zanadávám. Myslím si, že to tak v naší republice je.
Ale ještě k té hrdosti obecně. Pokud se týká mě, vím, že mám trochu problém s autoritami. Pokud ke mně přijde moudrý a chytrý člověk, zkrátka přirozená autorita, jsem ochoten se mu jakkoli oddat a věřit mu. Člověku, kterému vidím na očích, že všechno, co mi říká, je demagogie a že plácá nesmysly a dělá je z pozice své funkce a síly, pak to samozřejmě nemohu strávit. Jako mladší jsem víc revoltoval. ale dneska už jsem pochopil, že některé věci nemají smysl, např. dělat zbytečná gesta, jenom bořit a nevymyslet lepší cestu.

Vraťme se ještě k muzikálu Cikáni jdou do nebe. Dá se říci, že nabízí živočišný drsný a opravdový lidský příběh?
Byl bych rád, aby toto představení nabídlo nejenom ten příběh, který je téměř notoricky známý, ať už diváci viděli film nebo slyšeli hudbu, která lahodí uchu. Ten příběh není ani nijak složitý, moc velká zápletka tam není. Co je ale zajímavé, je to, že nevznikl z plejády amerických muzikálů, ale je to východní věc. Je to o velkém srdci, a to by mohlo divákům z jeviště zavonět. Tam se neříkají žádná velká moudra, i když například Makar Čudra říká: „Lidi se hrabou v zemi, a nikdy jí nemají dost, přitom na hrob ji stačí jenom kousek.“ Takových krásných malých lidských moudrostí tam padne spousta. Přesto by to nemělo působit, že někomu kážeme z jeviště. Doufám, že to zapůsobí a osloví. Něco bych se mohlo v srdíčkách diváků na ty dvě hodiny, co hrajeme, něco otevřít.

Petr Štěpán
Narozen 1974 v Šumperku. Absolvent divadelní fakulty JAMU, obor herectví, studium ukončil v roce 1996. Od té doby působí v Brně. Je členem Městského divadla Brno od roku 2001. Výrazná osobnost mladé herecké generace. Představitel významných rolí činoherního i muzikálového repertoáru: Orin v dramatu Eugena O´ Neilla Smutek sluší Elektře, Algernon Montcrief ve Wildeově komedii Jak je důležité míti Filipa, Romeo v muzikálu West Side Story, Nikola Šuhaj v muzikálu Koločava, Eusebio v Calderónově hře Znamení kříže ad. V Divadle U stolu vytvořil hlavní role v dramatu Život je sen a Tragická historie o doktoru Faustovi.

4.12.2006 02:12:58 Josef Meszáros | rubrika - Rozhovory

TIP!