Jan Holík: Vyhovuje mi civilní styl hraní...
autor: Z webu
Komorní inscenace Studia 2 Klára a Bára ve Švandově divadle má za sebou více než desítku představení.Vedle Ivany Chýlkové, Evy Holubové a Mojmíra Maděriče se v ní představil letošní absolvent katedry činoherního herectví DAMU Jan Holík. K divadlu se sice dostal oklikou, ale říká: „Jsem rád, že jsem našel směr, kudy jít a dělat, co mě baví…“
My jsme s Patrikem dělali už na dvou věcech, a tohle je třetí. Setkal jsem se s ním poprvé na škole. Čtvrtý ročník tehdy oslovil Patrika Hartla, protože chtěli spolupracovat nějakým režisérem mimo školu. On pro ně napsal hru Hovory o štěstí mezi čtyřma očima a také ji režíroval. Já jsem byl tehdy ve druháku a měl jsem možnost si zahrát v jedné povídce se čtvrťačkama. Byla to pro mě úžasná spolupráce. Vyhovuje mi civilní styl hraní, který je možná daný i tím, že ta hra byla původně televizním scénářem. Druhá naše spolupráce byla při Cavemanovi. Tu věc dělal Jaroslav Dušek, bylo to velmi úspěšné, měl za sebou více než 140 repríz a už mi to asi tolik nepřinášelo a chtěl se pustit do něčeho nového. Ale společnost Point chtěla představení udržet, takže oslovili Patrika, aby si vybral herce a hru režíroval. No, a on si vybral mě. Te´d před prázdninami mě Patrik oslovil a nabídl mi roli v autorském představení Klára a Bára, které napsal specielně pro Ivanu Chýlkovou a Evu Holubovou. Řekl, že bych měl hrát Ivanina manžela Pavla, což je hudební skladatel na volné noze, je doma a nic nevydělává. Protože jsem končil ve škole, už jsem neměl rozezkoušenou žádnou další inscenaci, měl jsem volno, přijal jsem to s velkou radostí.
Benjamínek, to opravdu jsem – oni by vlastně všichni mohli být mí rodiče, a já hraju partnera Ivany Chýlkové. Ale doufám, že to není moc poznat, že jsem mladší. Vlastně se to odvodilo od toho, jak vypadám. Už spousta spolužáků mi řeklo, že mám výhodu, jak vypadám – že ve svých sedmadvaceti můžu hrát čtyřicetiletého chlapa. Nevím, jestli je to taková výhoda… co budu dělat, až mi bude čtyřicet?
Pokud jde o hraní s nimi, je to pro mě „vyučující“. Jsou to sekandy, které hrály ve všech možných filmech a na různých jevištích. Já jsem se chodil na Ivanu Chýlkovou dívat do Činoheráku a hrozně se mi líbí, jak hraje. Je s nimi úžasná spolupráce. A s Mojdou Maděričem jsme si hned rozuměli, takže mezi námi není žádný problém. Baví mě, jak jsou všichni uvolnění, na nic si nehrajou, nemusí před sebou dělat žádné úhyby, protože se dobře znají.
Zatím můžu říct, že velmi kladné. Moji ukazatelé jsou většinou spolužáci ze školy, kteří se chodí dívat a těm se to většinou líbí. Protože Patrik používá neotřelé věci, které se na jevišti moc neobjevují, navíc je to trošku ulítlý, což on má rád. Není to nic složitého, ale na druhou stranu si dovoluje věci, které si režiséři svázaní divadelními konvencemi na jevišti nedovolí. Má rád herce, kteří umí být co nejcivilnější, což je mu mnohdy vytýkáno. Nechápu proč, ale je to tak.
On má oko filmové kamery a hodně se mi líbí, že používá střihy. Navíc mě to s ním baví, protože má rád herce, dokáže s nimi spolupracovat, dokáže jim všechno vysvětlit. Prostě je to herecký režisér a skvěle se s ním zkouší.
Máme za sebou asi 11 představení a na každý měsíc už je naplánováno aspoň jedno představení ve Švandově divadle. Navíc s tím budeme jezdit po celé republice.
Je to one-man show, představení o vztazích mezi mužem a ženou od starověku do dneška.
Já se hodně držím textu, který tam mám, i když je tam určitá komunikace s lidmi – někdy přijímají a vysílají daleko líp než jindy, ale většinou se dost držím textu. V improvizaci nejsem moc kovaný, rád se držím věcí, které jsou mi pochopitelné, mám rád kolem sebe nějaké mantinely. Možná, že bych si improvizaci dovolil s nějakým člověkem, se kterým budu sehraný, ale v Cavemanovi se raději držím sám sebe a moc neexperimentuju.
Pavel Batěk je můj dlouholetý kamarád ze školy a dlouho jsme spolu chtěli něco dělat. Pak pro nás režisér Pavel Khek našel tuhle hru, napřed jsme ji v Rubínu dělali jako scénické čtení a pak se to přehouplo do inscenace. Hrozně nás to baví, a tam věru občas musíme improvizovat, i když ten text je pevně daný a hra je napsaná tak, že tam jsou i přesné pokyny na přesvětlení. Většinu těch věcí jsme dodrželi, i když ne úplně přesně. Zatím jsme měli asi čtyři představení v A studiu Rubín. Hrajeme to hrozně rádi, není to dlouhé, není to náročné, i když se divák musí chytit toho příběhu, není to zas tak úplně nečekané. Hrajeme pod agenturou Sekultura a přes ní je toto představení k mání. Takže doufáme, že o ně bude zájem i dál.
Asi proto, že už na škole jsem hodně pracoval, zviditelnil jsem se a dostal jsem nabídky z Divadla Petra Bezruče v Ostravě, z Českého Těšína, z Českých Budějovic a z Ústí nad Labem. Tu poslední jsem přijal, a nastupuju do angažmá. Připravujeme Tři sestry s režisérem Marianem Amslerem a zatím to vypadá velmi dobře.
My jsme byli v určitém smyslu výjimečný ročník, udělali jsme společně celkem sedm premiér. Kromě absolventských věcí ještě taneční představení Caprichos a v létě experimentální představení o Deburauovi. Kromě toho jsme už třetím rokem hráli n hradě Loket Sen noci svatojánské. Takovým hybatelem všeho je režisér Pavel Khek, ale je velmi těžké získat grant, i když už máte něco za sebou. A tak to zatím spí, ale jsem přesvědčený, že alespoň torzo ročníku udělá společně nějakou věc. Už teď máme v plánu udělat něco dalšího na příští léto do Lokte.
Jan Holík (27) pochází z Plzně. Od dětství tancoval ve folklorním souboru, hraje na bicí a zpívá s plzeňskou kapelou Hibaj (občas hostují i v Praze). Jeho cesta k divadlu vedla oklikou. Vystudoval Střední sportovní a podnikatelskou soukromou školu a poté nastoupil do Siemensu do Stříbra na logistiku. Pak našel zaměstnání v Plzni a na základě novinového článku šel na konkurs na Šumaře na střeše do Divadla J.K.Tyla. Konkurs udělal a poté se stal členem sboru operety. Začala ho lákat činohra. Na zkoušky na DAMU jej připravovali plzeňští herci Martin Stránský a Viktor Vrabec. Na DAMU se dostal napoprvé do ročníku Jaroslavy Adamové,Věry Galatíkové, Ladislava Mrkvičky a Karla Kříže. Od podzimu nastupuje do ústeckého Činoherního studia, hraje také v A studiu Rubín. S filmem má zatím minimální zkušenost, zahrál si malou roli v novém filmu Věry Chytilové Hezké chvilky bez záruky.
TIP!
Časopis 18 - rubriky
reklama
Články v rubrice - Rozhovory
Patrik Lančarič: Zlín už ke mně přirostl
Setkání s Patrikem Lančaričem, uměleckým šéfem činohry Městského divadla Zlín, nebylo náhodné. Portál Scena.cz ...celý článek
Časopis 18 - sekce
HUDBA
Naďa - vzpomínkový koncert
Desítky umělců – zpěváků, hudebníků a herců – spolu s mnoha přáteli se sešli v pražské Lucerně, ab celý článek
OPERA/ TANEC
LVHF bude uměleckým dílem hudebních a zednářských idejí
Koncerty klasické hudby, jejichž program definuje vzájemnost hudebního bohatství a zednářské symboliky – celý článek
LITERATURA/UMĚNÍ
Hudba Pink Floyd a obraz Karla Zemana se propojili
Při příležitosti 50. výročí alba The Dark Side of the Moon se hudba skupiny Pink Floyd stala součástí díla Kar celý článek
© Copyright 1998 - 2024 Scena.cz, z.ú. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí článků je bez souhlasu Scena.cz, z.ú. zakázáno