Scéna.cz 

Když na kroniku padne prach

Do letošní královéhradecké Proklatě české sezóny, v níž se má Klicperovo divadlo otevřít mimo jiné autorům jako Čapek, Hrabal, Havlíček, Topol či Goldflam a Pitínský, vstoupil nástupce Vladimíra Morávka režisér Ivo Krobot s dramatizací mimořádně úspěšného románu jednoho z nejplodnějších současných českých spisovatelů Michala Viewegha - Báječná léta pod psa. Divadelní podobu této humorné knížky vytvořil Krobot před deseti lety spolu s Petrem Oslzlým a řadu sezón s ní slavili úspěchy v brněnské Huse na provázku (kde nyní začíná Baladou pro banditu novou éru právě Morávek).
Z Vieweghova díla, které má za sebou i zdařilé filmové zpracování, vytahali především momenty méně zábavné. Zaměřili se na vzájemné vztahy jednotlivých postav, čímž vytvořili tlustou kroniku osudů jedné svérázné české rodinky, v níž se odrážejí životní složitosti mnoha českých lidiček, žijících a někdy jen přežívajících v tom složitém normalizačním čase. Bez zajímavosti není ani fakt, že ačkoliv nám na celé to dlouhé období (od 60. let minulého století až po sametovou revoluci) dávají nahlížet z úsměvného pohledu hlavního hrdiny Kvida, zpočátku dítěte, později dospívajícího až mladého muže, hlavní důraz je zde, trochu nečekaně, kladen na jeho otce, který se s dopadem normalizačních let vyrovnává jen velmi těžce.

Divákovi se tak naskýtá, chvályhodná - a na našich scénách ne zcela běžná - možnost ohlédnout se za nedávnou minulostí, která nad námi chtě nechtě neustále krouží jako bumerang. Ovšem ten pohled je jaksi „zaprášený“. Není ani ironický, ani kritický, ani usměvavý, ani odstrašující, ani současný, ani historický. Zkrátka, trochu se zpozdil v čase, který stále běží. To, co před léty vyvolávalo nadšení jako kdysi objev telegrafu, je dnes v době internetu spíše nostalgií. Mimo to, temporytmus celého představení je značně kolísavý. Některé scény, zvláště ty, uvádějící přítomné na křest autorovi knihy, jsou zbytečně rozehrávány, stejně tak jako neustálé připomínání, že příběh vychází z autobiografie. Děj se jaksi vleče, prazvláštně proplétá mezi životními příběhy Kvida a jeho blízkých a přípravou knihy k vydání, aby pak z ničeho nic, jako smršť, přišel závěr. Ale možná to souvisí s celou tou zvláštní a prazvláštní dobou a následnou změnou, o níž se hraje. Možná, že zvláštní a prazvláštní jsme my a doba naše. A možná je už normální, jak mnohdy ani nepostřehneme, že zatímco se vehementně dereme za štěstím, za vidinou lepší budoucnosti, radostně slavíme svobodu a volnost, naši nejbližší, kteří nám v dobách nouze často byli jedinou oporou, zůstávají osamoceni, spoutáni, ztraceni v minulosti. Kdo ví? O to větší mi připadá škoda závěrečné scény (v níž pes Něžná, rodinný přítel s osudem jímavým a příběhem natolik pozoruhodným, že by na něm šla vystavět celá inscenace, umírá zcela opuštěn), která namísto, aby provokovala a burcovala k zamyšlení, zapadla „v prachu padající opony“.
Co ovšem v Hradci prachem rozhodně nezapadá, jsou herecké výkony! Zvláštní uznání zaslouží především Tomáš Lněnička, který se úspěšně zhostil nevděčné a nezáviděníhodné role psa, navíc němé. Na malém prostoru dokázal především pohybem, mimikou a skvělou prací s energií a tělovým napětím vystihnout nejen charakterové rysy zvířete, navíc proměňující se v důsledku postupného stárnutí, ale zároveň ukázal divákům, že jsou jisté situace, kdy mezi psy a jejich pány není zase až takový rozdíl, a že se často my lidé, chováme pod psa.Tím zároveň potvrdil, že je velice silnou hereckou oporou místního souboru, jejíž kvalit doposud nebylo plně využito. To o kvalitách Dušana Hřebíčka se již řadu let ví, mluví a píše, a přesto, jako by stále nebyly doceněny. Jeho Kvido opět nezklamal. Byl milý, vtipný, přesný a vždy naprosto pravdivý. Lehkosti a škále nejrůznějších poloh, s nimiž díky němu hlavní hrdina prošel všemi životními fázemi, od kojence po roli manžela, potažmo otce, se můžeme pouze obdivovat. A protože chvály není nikdy dost, je třeba vyzdvihnout zdařilé výkony Zory Valchařová (maminka) a Filipa Richtermoce (tatínek). Tradičně dobří byli též Lubor Novotný v dvojroli dědečka Jiří a zvláště pak komického, věčně revoltujícího trempíka, Kvidova mladšího bratra Paca, Hynek Pech jako na režim neustále nabroušený dědeček Josef nebo stále mladá a po světě cestující babička (Martina Nováková). V dobrém světle se blýskly i nové posily souboru Jan Čížek, Kristýna Kociánová, Helena Plecháčková či Isabela Bencová. Stručně řečeno – měl-li v této inscenaci režisér při sobě „anděla strážného“, byli to právě herci. Ti tak zároveň potvrdili, že hradecký soubor si umí poradit s ledasčím, že je dostatečně silný, stabilní a především kompaktní. A to je jeden z hlavních důvodů, proč se Klicperovo divadlo může stále řadit mezi přední české scény.

Michal Viewegh Báječná léta pod psa
Scénář Ivo Krobot a Petr Oslzlý; režie Ivo Krobot; dramaturgie Miroslav Oščatka a Lucie Dlabola Bulisová; scéna Rostislav Pospíšil; kostýmy Alice Lašková; pohybová spolupráce Zoja Mikotová a hudba a hudební montáž Zdeněk Kluka.
Hrají: Dušan Hřebíček nebo Ondřej Malý, Zora Valchařová-Poulová, Filip Richtermoc, Martina Nováková, Lubor Novotný, Martina Eliášová, Hynek Pech, Isabela Bencová, Kristýna Kociánová, Tomáš Lněnička, Jan Sklenář, Petr Vrběcký, Jiří Zapletal, Helena Plecháčková, Kateřina Francová, Marie Kleplová, Jiří Klepl, Jan Čížek, Vojtěch Hájek, Josef Čepelka a další.