Scéna.cz 

"Jediné co člověku zbývá je vzpomínka."

"Už dávno mi rozum zakazoval říkat a psát pravdu, protože člověk tím nakonec píše a říká jen lež, jenže psaní je mi životní nutností, proto a jen z tohoto důvodu píšu, i když všechno, co píšu, je koneckonců jen lež, která se ve mně tváří jako pravda." Thomas Bernhard.
Činohra Národního divadla uvedla 15. prosince 2000 na studiové scéně v paláci Kolowrat inscenaci Thomase Bernharda Před penzí.

Pustit se do Bernhardova textu je totéž jako vydat se na pomyslnou osmitisícovou horu. Čekají vás skalnaté pláně i ledová pole, a jen málo míst, kde se můžete v textu zachytit. Bernhard neodděluje věty, píše souvisle, prostě jako kdyby nahrál písně na desku bez mezidrážek. O to hůře se dešifruje jeho poselství.

Období Před penzí můžeme prožívat v relativním klidu. Případné účtování nás díky čistému svědomí nijak nerozhází. Workholik projde touto dobou se značnou dávkou nervozity. Někdo může být na rozpacích. Drama tří sourozenců - invalidní Clary (Kateřina Burianová), rázné Very (Eva Salzmannová) a jejich bratra, předsedy soudu a bývalého důstojníka SS Rudolfa Höllera (Jiří Štěpnička) zobrazuje od všeho trochu: rozpačitost, bezradnost, tvrdost, ale především postihuje absurdní pohled na válku.
Díky za toto zrcadlo po pětapadesáti letech kdy se pomalu zapomíná, nové generace se čím dál více vzdalují od tohoto období (byť hrůzná ideologie přetrvává v různých hnutích a pravicových skupinách). Bernhard jakoby použil text písně skupiny Beatles Blázen na kopečku. Blázen se dívá na lidi pod kopcem a říká si: "Dole jsou samí blázni." a naopak lidé dole ukazují na vrchol se slovy: "Hele! Blázen na kopečku."
Rudolf Höller si připomíná Himmlerovy narozeniny s železnou pravidelností rok co rok. Tato absurdnost rozkrývá fašistickou ideologii z jejího vnitřku. Sestra Clara sedí připoutaná k invalidnímu vozíku, neustále čte noviny nebo zašívá ponožky. Bratr Höller se na ni osopí: "Vidíš za své zranění můžeš poděkovat Američanům. Shodili bombu na školu, kde jsi právě učila, a devadesát dva mrtvých! Tolik zbytečných obětí." K tomu posléze přibude dialog nad albem fotografií, kdy Vera spolu s Rudolfem vzpomínají na nedávno minulé časy. Na stránce je fotografie z Osvětimi. Rudolf: "Hele, tady jdou zrovna po rampě do plynové komory." Vera: "Kolik jich tam vlastně zahynulo?" Rudolf se k ní nakloní: "Nikomu to neříkej, mám to z nejdůvěrnějších míst - přes dva milióny."
V tomto duchu se odehrává onen silný, a hlavně neotřelý pohled na ono dílo "lidskosti". "Vždyť mezi těmi milióny Židů bylo i pár stovek dobrých." Vzpomínky na minulost jsou prokládány útržky z Höllerovi soudní praxe: "Co s ním, když zabil ženu, kterou znásilnil. Takové škůdce společnosti bych střílel."
Antifašistický pohled je stupňován místy groteskně: "Claro převlíkneš se do trestaneckých šatů." Doba minulá je konfrontována s občanskou agilností v přítomnosti. "Nebezpečná továrna nebude postavena v naší čtvrti.", Höller.
Kdy vlastně budou nelidské ideologie potlačující lidská práva před penzí? Kdy vymřou ctitelé zvráceností? Bernhard neodpovídá, jen tvrdě střílí. Přivede Höllera až k infarktu. Sestra Vera ho nejdříve puntičkářsky odstrojí z esesácké uniformy a poté volá lékaře. Pozdě.
Drama Před penzí sedlo všem třem protagonistům J. Štěpničkovi; E. Salzmannové i K. Burianové. Rovněž se potvrdila režisérova slova, že inscenace Před penzí se do jiného prostoru než do půdní zkušebny Kolowratu nehodí. Jeviště je prostě "pintlich" s dramatem.
Jediné co člověku zbývá je vzpomínka a právě nastudování Před penzí ji pomáhá velmi zvláštním způsobem udržovat. Nezapomeňte si vzít kapesní zrcátko s sebou!

Thomas Bernhard: PŘED PENZÍ (Vor dem Ruhestand) Přeložil Josef Balvín Režie: Oto Ševčík j. h. Scéna: Milan Čech j. h. Kostýmy: Lenka Rašková j. h. Dramaturgie: Johana Kudláčková. Hrají Jiří Štěpnička; Eva Salzmannová; Kateřina Burianová
Česká premiéra 15., 20. a 27. listopadu 2000 v Divadle Kolowrat.