Scéna.cz 

Ve znamení desítky

Do prvního roku nového tisíciletí vstupuje Antonín Procházka coby jubilující dramatik: únorová premiéra hry Ještě jednou, profesore je totiž jeho desátou světovou divadelní premiérou. A protože na přelomu věků není malé ohlednutí vůbec od věci, dopustíme se i zde trochy bilancování.

Jste herec, režisér, dramatik, ředitel a dramaturg /Divadla Miroslava Horníčka/, televizní režisér, scénárista, básník, klavírista a v neposlední řadě také nejpopulárnější umělec tohoto divadla. Je ještě nějaká vaše aktivita, kterou tento desetimístný výpočet opomíjí?
Něčeho bych měl nechat, nebo se to nevejde na náhrobek. Krom toho některá ta spojení působí dost legračně: ředitel - klavírista. Víte, všeho moc škodí. Docela bych bral, kdyby se časem všechny ty aktivity redukovali do jediného slova: rentiér.

Je v tomto výčtu něco, čím byste nebyl rád?
Díky té pestrosti se mi žádné řemeslo nestačí zprotivit.

Lidová moudrost praví: devatero řemesel, desátá bída. Co vy na to ?
Nejsem moc na lidové moudrosti. S poctivostí nejdál dojdeš. Tomu přece nikdo nevěří, nebo: Jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá. Nedávno jsem volal do lesa: ,,Štěpánko, kde jsi ?" a ozvalo se: ,,Nehulákej mi tady v revíru, chlape !"

Když jste se poprvé setkal s označením sebe sama za plzeňského Moliéra, lekl jste se, nebo jste se cítil poctěn ?
Kdybych to označení bral vážně, tak jsem zralý pro psychoanalytika. Tuhle přezdívku mi jednou přilepil v jediné recenzi dr. Jan Czech, známý to recesista. A po něm to už všichni opakují, ale myslí to bohužel vážně.

Souhlasíte se Zdeňkem Hořínkem, který dokládá, že charakterem své tvorby máte blíže k jinému z francouzských klasiků, k Feydeauovi, v jehož hře Dáma od Maxima v současné době také hrajete ?
Myslím, že ano. Feydeau psal rozverné Frašky, kdežto Moliérovi hry mají hlubší záběr. Některé jsou docela vážné. Je zvláštní, jak mnozí komediální autoři mají své pozdější hry dost sarkastické a hořké. Postavy jakoby stárly se svým autorem. Asi psaní brzy nechám. Nikdo se přece nebude smát příběhům z domova důchodců.

Brzy budeme mít příležitost posoudit váš debut jako režiséra televizního seriálu Duch český. Jste vy sám s výsledkem spokojen ?
Už jsem všechny ty díly viděl při dokončovacích pracích tolikrát, že to nejsem schopen posoudit. Já hlavně žasnu, že jsme to všechno zvládli, protože metráží to jsou vlastně tři celovečerní filmy.

V seriálu jste režíroval leckteré přední české herce. V čem vás to jako režiséra obohatilo?
Vždycky, když se při práci setkáte s někým, kdo je opravdu dobrej, tak je to obohacující zkušenost. A můj druhý honorář byl ten, že všichni zúčastnění tu práci prohlásili za krásně strávený čas.

Váš profesor v připravované hře se prostřednictvím počítače setkává s Natašou Rostovovou z Tolstého Vojny a míru. Na kterém místě - v kterém čase - v čí společnosti byste se rád ocitl vy ?
Na obraze Édouarda Maneta Snídaně v trávě sedí společnost slušně oblečených pánů a mezi nimi nahá dívka. A všichni se tváří jako by se nechumelilo. Tedy ono se nechumelí, ale jako by se rozumělo samo sebou, že někdo přijde ke snídani v kravatě a někdo jen tak. V takové společnosti bych si rád poseděl. Navíc je to mé oblíbené 19. století, věk páry a Julia Vernera.

Novodobá technika vás plní nadšením nebo vás děsí?
Podle toho, co tím myslíte. Pro mě je novodobá technika třeba vypínač. Ano - to mě plní nadšením, když otočím vypínačem a v místnosti se rozsvítí.

S jakými pocity jste vstoupil do nového tisíciletí ?
Ani ne tak s pocity, jako s teplotou. Ale aspoň si ty choroby odbudu hned zkraje a zbytek roku už budu zažívat jen horečky sobotních nocí.

Do ringu jako divadelní autor vstoupil Antonín Procházka před 13 lety svými Klíči na neděli. Výsledkem byl nečekaný sukces. Klíče překročili magickou hranici 100 repríz a byly natočeny Českou televizí. Druhá hra Derniéra /1989/ je jediná z celé řady,která nebyla uvedena na půdě DJKT. Režisérské ostruhy si tak mladý autor dobyl mimo mateřskou scénu, aby i zde vzal napříště osud svých her do vlastních /režisérských/ rukou. Malá boční hudba /1991/, uvedená souborem operety v Klubu, vytryskla ze zčásti symbolického a zčásti faktického setkání tří generací Antonínů Procházků. Tímto komorním opusem vzdal hold svému otci - dirigentu a skladatelovi, a uvedl na scénu svého syna,nyní herce Divadla Alfa. Jiskření ve Fatálních bratrech /1993/, potvrdilo skvělou partnerskou souhru dvojice Procházka - Kikinčuk. Není divu, že Pavel Kikinčuk se stal stěžejním ,,procházkovským" hercem a inspirátorem dalších charakteristických postav.Hry S tvojí dcerou ne /1994/ a Vraždy a něžnosti /1996/ zdárně pokračovaly v podobném duchu, jejich setkání s televizní obrazovkou však nebylo stejně vydařené. Zatímco první z nich převzala televize v její divadelní podobě, druhá byla nepříliš zdařile natočena jako televizní inscenace. Dalším činoherním titulem se stali Věrní abonenti /1998/, kteří naplňují klubové prostory divadla věrnými abonenty spolehlivě už plné tři roky, celkem sedmaosmdesátkrát. Neobyčejně šťastným tahem /v celostátním měřítku/ se staly Procházkovy adaptace starších námětů pro operetní soubor ve stylu ,,filmů pro pamětníky", hudební retrokomedie Hledám děvče na boogie - woogie /1996/, která opustila jeviště po osmdesáti pěti reprízách, a Holka nebo kluk /1998/, která má k začátku roku na kontě sedmdesát sedm představení.