Scena.cz - 1. kulturní portál

zvláštní poděkování

Milana Gorska: Dokázala jsem si vzít to, co potřebuju…

autor: archiv divadla

V Městském divadle Zlín prožila svou první sezonu. Vidět jsme ji mohli jako Zuzanu (DÁMSKÝ KREJČÍ); Mirandu (BOUŘE); Marisu v muzikálu ŽENY NA POKRAJI NERVOVÉHO ZHROUCENÍ a zahrála si jako Mattio Barnesová v inscenaci KONĚ SE TAKÉ STŘÍLEJÍ, Herečka Milana Gorska si na nás udělala čas o divadelních prázdninách, které přímo vybízejí k různému kočování. A s tím má zkušenosti od dětství díky svému působení v pražském Divadle Radar. Další její kroky po gymnáziu vedly z pražských Vršovic na brněnskou JAMU. Její zatímní divadelní cesta byla tak trochu “bingo”, jak sama tvrdí. Vezměme to od začátku…

Pokud vím, přijeli se do Marty podívat z divadla a následovalo pozvání do Zlína. Můžete přiblížit, jaká byla Vaše první cesta do Zlína…
Jeli jsme vlakem s Adamem Kořánem (spolužák a další posila souboru MDZ - pozn. red.) na pohovor. Ve Zlíně jsem byla podruhé v životě. Prošli jsme si divadlo s dramaturgem Vladimírem Fekarem, dramaturgyní Katarínou Koišovou a uměleckým šéfem Patrikem Lančaričem. Potom jsme si sedli do hlediště. Měli jsme říct pár vět na jevišti, jestli umíme mluvit nahlas…

Osobně bych spíš řekl, zda zvládnete zdejší velký prostor, který v Martě není?
Divadlo Marta to je spíš takové zdejší Studio Z. Musím se přiznat, že cestou zpátky nás opanovalo nadšení. Měli jsme s Adamem velké štěstí. Takové bingo. Hrozně jsem za to ráda.

Výhra pravděpodobně byla i v tom, že jste nenastoupila do nového souboru naprosto osamocená, že?
Přesně tak. Už na škole jsme byli kámoši, takže super. Prvních pár měsíců jsme tu tak nějak chodili skoro za ručičku. Měli jsme vzájemnou oporu. Trochu jsme se báli. Všechno bylo pro nás nové.

Tady byste asi měli dostat mapu, abyste nezabloudili…
(Smích.) Je to tady opravdu ohromné. Zato herecké bydlení máme hned vedle.

Pojďme k vašim prvním divadelním krůčkům. Bylo to Divadlo Radar. Tam jste se dostala zhruba v deseti letech?
Nějak tak. Klasicky jsem tam šla nejdříve do dramaťáku k Radce Tesárkové, můj první divadelní pedagog. U té jsme byla pár let. Vůbec jsem neměla ambice pokračovat dál a někam se vyvíjet. Jednou mě zastavila na chodbě: “Doufám, že zítra přijdeš na postupky?” “No, nevím. Tak já teda přijdu,” odpověděla jsem. Do výběrového dramaťáku se právě dělají postupové zkoušky.

Díky tomu jste absolvovala divadelní kočování…
… Putování s huculem. Na to jsem také jezdila. Bylo to krásné. Takový punk. Ráda na to vzpomínám.

Můžete trochu přiblížit?
Vezou se stany, pár děcek v jednom. Vybere se nějaký plácek, tam se spí. Hrálo se za tři dny nazkoušené představení někde na návsi. Vždycky to byl odlehčený repertoár s muzikou. Ve své podstatě to bylo drsné. Každý den jsme ušli několik kilometrů za tím vozem taženým huculem. Za Radkou kráčela kupa dětí. Zpětně ji obdivuji, že to dělala. Když si představím, že mám někde v přírodě dvacet dětí… Byl to pro mě takový skaut. Na jiné tábory jsem nejezdila. Opravdu v dobrém vzpomíná a děkuju, že jsem si to mohla zažít.

Martin Písařík, Vojta Dyk a další jsou rovněž odchovaní Radarem. Gymnázium bylo všeobecné?
Měla jsem nejdříve všeobecné zaměření a potom jsem přešla na literární obor. Nějak nemám ráda matematiku apod. S technikou si rozumím, jen mi jsou cizí počty. Na literárním oboru jsme hodně psali a četli.

V MDZ máte za sebou regulérní první sezonu. Inscenace DÁMSKÝ KREJČÍ, BOUŘE; ŽENY NA POKRAJI NERVOVÉHO ZHROUCENÍ a KONĚ SE TAKÉ STŘÍLEJÍ. Připravujete inscenaci ŠPÍNA.
Za tuto sezonu jsem si opravdu zkusila velký rozptyl rolí. Moc za to děkuju. Pořád tu mám, co dělat. Sice jsem si neodpočinula, ale nabrala jsem toho hodně.

Jak velké role to byly?
Každá role, do které jsem byla obsazená, tak v ní mám co ukázat. Rovněž jsem díky těmto rolím mohla v sobě objevit nějakou jinou polohu. Nejedná se o nějaké štěky. Toho prostoru jsem za tu sezonu dostala dost.

Máte vůbec čas přemýšlet nad tím, co vám dala JAMU?
Přijde mi, že to, co si z té školy odneseme, tak si to někdo uvědomuje víc, někdo méně. Já jsem taková, že jsem tam určitě něco nabrala a v podstatě neumím popsat co. Prostě jsem spadla do provozu repertoárového divadla a tak nějak pracuju na tom, co mi divadelní osud zavane. Nějaké takové schopnosti, které jsem měla, než jsem na tu školu šla, tak jsem si je vyzkoušela, případně umocnila. Nejvíc mi dal Erasmus. Tady to beru tak, že se dál všechno vyvíjí.

Zmínila jste Erasmus, předpokládám, že jste ho absolvovala v Polsku. Můžete přiblížit?
Bylo to v Krakově na tamnější AST(Akademia sztuk teatralnych). Poláci umí divadlo a dokáží se absolutně ponořit do procesu tvorby. Nebo alespoň taková byla moje zkušenost. Když jsem se do Krakova hlásila, neuměla jsem ani slovo polsky a když mě vzali, začala jsem panikařit, že to nezvládnu. První měsíc jsem trochu tápala, ale rychle jsem se jazyk naučila a nakonec mi výuka v polštině vůbec nevadila. Naopak. Bylo to naprosto skvělé. Do polského divadla jsem se navždy zamilovala a doufám, že si někdy v polštině něco zahraju.

Určitě je velký rozdíl v praxi na jevišti, už jsme zmiňovali Divadlo Marta a zdejší jeviště.
Mám to v sobě nastavené tak, že je pro mě méně stresující být na velké scéně. Tam je v hledišti víc diváků. Malé jeviště znamená málo diváků. Čím méně lidí na mě kouká, tak to je pro mě náročné.

A když máte v hledišti rodiče?
Pak to je ještě horší. Když ty lidi znám a je jich málo, to je to nejhorší. V opačném případě, pokud jsou to anonymní diváci, tak to mě tolik nerozhází. Stres ze mě spadne velmi rychle.

Pokud, vím tak tu držíte hodně pospolu…
Tady je opravdu skvělé. Energie i parta je tu velmi pozitivní. Už dlouho jsem se nikde jinde necítila, že bych byla jako doma. Docela rychle jsem se s nimi tady propojila. Ti lidé tady jsou zlatí.

V nové sezoně vás čeká inscenace ŠPÍNA maďarský autor Béla Pinter, premiéra 23. září 2023…
Potkala mě postava Růži, větší role. Režíruje Patrik Lančarič. Určitě to bude hodně zajímavé. Moji rodiče jsou Marek Příkazký a Marie Vojtěchová. K tomu tam mám pokrevní sestru - Karolína Vlčková. To bude zajímavé. Jinak to máme postavené, jen se se to musí celé doladit. Těším se na to.

Jaký byl váš dosavadní divadelní život? Byl drsný?
Jak kde a co. Každý to prožívá jinak. Než jsem šla na JAMU, kdy jsem se chtěla dostat na to herectví, to byl můj velký sen, tak to pro mě bylo dost vypjaté. Ve chvíli, kdy jsem se dostala, tak už to tak velké nervy nebyly.
Najednou zjistíte, že to není tak jako všechno úžasné a skvělé. Také je to dřina a hodně problémů. Ta škola ve všem nefunguje, jak by měla. Něco bychom chtěli a ta škola to nenabízí. Některé věci naopak po nás chtěli až moc, a podle mě to nebylo až tak posuvné. V celku ta moje zkušenost byla docela dobrá. Dokázala jsem si z toho vzít to, co já potřebuju. Trošku odblokovat to, co nechci, abych se z toho zhroutila. Občas se to na školách stává, že nezvládnete ten tlak. Tady už je to opravdu báječné.

www.divadlozlin.cz

7.8.2023 10:08:24 Josef Meszáros | rubrika - Rozhovory

TIP!