Scéna.cz 

Jaroslava Tihelková: Záleží na úhlu pohledu

Herečka Jaroslava Tihelková-Fraňková působí velmi příjemným dojmem. Zatímco v divadle je schopna zapamatovat si velké množství textu, pamatování čísel, zejména profesních dat, jí dělá velké problémy. „Spoléhám, že je za mě dají dohromady druzí,“ přiznává. Nejinak tomu bylo v případě tohoto rozhovoru. Rodačka z Brna po absolvování tamní konzervatoře začala svou hereckou kariéru ve zlínském divadle, kde působila až do roku 1995. Poté přešla o pár kilometrů dál – do Slováckého divadla Uherské Hradiště. A tato scéna je jejím domovským stánkem dodnes.
Ve Zlíně si zahrála množství různorodých hrdinek v současných i historických hrách českých i zahraničních (mj. Osm a půl (a půl), Sex noci svatojánské, Bez roucha, Hrdina západu, Sluha dvou pánů, Hadrián z Římsů, Třetí zvonění, Těžká Barbora). Neméně zajímavý repertoár ji čekal i v Uherském Hradišti, za některé ze svých rolí získala i cenu diváků Slovácký Oscar - Největší z pierotů (1999, 2001). Hrála mj. v inscenacích Liška Bystrouška, Sen noci svatojánské, Výstřely na Broadwayi, Racek, Radúz a Mahulena, Pokrevní bratři, Romeo a Julie, Hello, Dolly!, Plynové lampy, Měsíc pro smolaře, Císařův mim, O myších a lidech).

Nakolik Jarku obohatilo herectví? „To víte, žádné latifundie, chatu ani auto nemám,“ odpovídá s nadsázkou a dodává, že v žádném případě nelituje. Zatímco jako Revírníková v inscenaci Liška Bystrouška má s manželem revír, v civilu žije v poměrech daleko skromnějších. „V paneláčku si pěstuji popínavé rostliny, aby odnímaly takovou tu ošklivou energii a zůstával jen kyslík. Tyto rostliny mi jdou. Zalévám je jednou za čtrnáct dní, jsou už tak zvyklé, vytrénované a otužilé, že vydrží i intenzivní generálkové období,“ prozrazuje.

Ve Slováckém divadle ji kromě Revírníkové v poslední sezóně potkala klíčová role Iriny v Čechovově Rackovi a Helena Sinclairová ve Výstřelech na Broadwayi. Obě postavy jsou starší než jejich představitelka. „Věk byl určitým problémem. Náš soubor je poměrně mladý, takže role připadla na mě. Podle režisérky Smilkové mě tato role měla potkat až tak za deset let. Jako postava jsem si musela navozovat pocit, že jsem o těch deset let starší, včetně myšlení a zkušeností.“ Dle ohlasů diváků i kritiky ztvárnila Jaroslava Tihelková postavu provinční herečky Iriny Nikolajevny Arkadinové na sklonku kariéry věrohodně.
Režisérka Oxana Smilková připravila pro herečku na konci inscenace velmi absurdní situaci. Na letním sídle, kde se děj odehrává, mají jezevčici Áju, která na povel „mrtvá“ zalehne na záda. Irina Arkadinová si s ní hraje v momentě, kdy se její syn Kosťa zastřelil. V ten okamžik běhá jak herečce, tak i divákům mráz po zádech. „Jako herečka o smrti Trepleva vím, jako Arkadinová ne. Nepřipouštím si to tedy a nevnímám. Když jsme to zkoušeli, tak jsme říkali – to je strašné, hnusné a nepříjemné. Postupně jsem si zvykla.“
Podle herečky je pro ztvárnění nejdůležitější pochopit autora. Základ postavy vychází zejména ze žánru. „Po přečtení hry si vždycky nějaký názor na postavu udělám. Někdy stoprocentní. Když přijde režisér – řekne svou představu, pak obojí dáváme dohromady. Konkrétně u režisérky Smilkové jsme se museli hodně přizpůsobovat. Režisér Pitínský naopak nechává volnost a spolu s ním hledáme. Např. u Revírníkové jsme měli dvě možnosti, jak ji ztvárnit, a až v generálkovém týdnu jsme zjistili, která je lepší.“
Někdy se tvrdí, že je lepší, když herec moc nepřemýšlí… „Něco na tom je, ale zase to není úplně tak. Myslím si, že nejlíp vychází figury, kdy základ určí režisér, ale zároveň do toho vnáším kus svého. Dokonce jsou momenty, kdy se s režisérem v dobrém pohádám. Obyčejně pak vzniká moc pěkný herecký výkon. Není dobře, když herec jen poslouchá a jde přesně podle pokynů. Když jde herci i režisérovi o dobrou věc, tak to přeci nemůže projít v klidu a v pohodě. Předpokládá se, že to občas bouchne. Pokud jsou rozumní, tak se dohodnou.“
A jak je na tom herečka ve vztahu k divadlu?
„Člověk má sice takové ty momenty, kdy by se chtěl na hraní vykašlat a jít dělat něco jiného. … Ale odejít od divadla pro mě nepřipadá v úvahu. Věřím, že jsem se rozhodla správně. Hraní, to bylo jediné, co mi na škole nějak šlo. Vím, že pracovat rukama dnes bych nezvládla…“

Jaroslavu Tihelkovou na mateřské scéně v nejbližší době čeká postava Lízalky v Maryše, na které bude pracovat s režisérem Igorem Stránským.
„Mělo by to být klasické pojetí, ale přesto se snažím objevit něco trochu nového. Domnívám se, že Lízalka mohla být zamilovaná do Vávry, proto chce, aby si vzal její dceru. Záleží na úhlu pohledu.“