Scena.cz - 1. kulturní portál

zvláštní poděkování

Ilona Svobodová: Kolem divadla je to všechno ruleta

autor: Lenka Hatašová

Malá scéna divadla Studio Dva připravuje na 7. listopadu 2022 premiéru inscenace Petera Quiltera HEREČKA. V režii Martina Vokouna se na jevišti potkají Ondřej Volejník (Paul) a Ilona Svobodová (Lydia Martinová). Slavná herečka má před posledním představením své kariéry… Právě probíhající závěrečné zkoušky byly tématem našeho rozhovoru. Dostali jsme se i k její práci se studenty na Pražské konzervatoři, kde působí jako vedoucí hudebně dramatického oddělení. Došlo i na její studentské zkušenosti z jazykového pobytu ve Francii, kam se odhodlala ve zralých letech. Pojďme nejdříve do divadelního zákulisí…

Téma inscenace Herečka je odejít v pravý čas. To je v životě člověka velmi složitá alchymie. Můžeš zavzpomínat na nějakou událost nebo rozhodnutí, které jsi učinila v pravý čas?
Hodně lidí, a nejen herci, ale kdokoliv v jakémkoliv povolání, pokud dosáhnou v určitém věku chvíle, kdy si řeknou: “Celý život učím, tak už toho mám dost a skončím,” ale může to být jakákoliv profese, truhlář třeba zanevře na dřevo atd. Něco podobného se mi stalo v Divadle v Dlouhé. Kolem padesátky jsem vnitřně cítila, že už jsem se dostala k nějaké hranici. Měla jsem pocit, že se čas naplnil.

Jak jsi to vyřešila? Přestala jsi hrát?
Nechala jsem se ze všeho vypsat. Ať už to bylo divadlo nebo seriál a odjela jsem do Francie. Vzala jsem batoh a pryč. Musím přiznat, že pokud se k tomu člověk odhodlá, tak je to hodně osvěžující. Srovnáš si hlavně hodnoty. Pak jsem se vrátila a kromě toho, že jsem uměla mluvit francouzsky, a to bylo velké plus, tak jsem si uvědomila, že nemusím být úplně závislá na hraní a seriálech. Měla jsem dvě zaměstnání spojené s francouzštinou. Pak přišla nabídka z Divadla v Řeznické na Shakespeara ANTONIUS A KLEOPATRA. A do toho další nabídky.

A to je asi velká výhra nad sebou, nad svou komfortní zónou?
Přesně tak. Hlavně jsem poznala, že mohu dělat i něco jiného. I když jsem v divadle zůstala. A je to v určitém věku dost dobré, a ne každý k tomu dospěje. Na každý je to schopný dát.

Co třeba tvé rozhodnutí jít učit na konzervatoř? Přišlo v pravý čas?
Už jsem tam předtím učila. Byla jsem odejita. Prý jsem byla moc free a nevyhovovala jsem předchozímu vedení. Dost jsem s tím bojovala, protože nejsem asi ten “správný” pedagog. Nyní zjišťuji, že jsem asi na správném místě. Soudím tak z reakcí studentů, kteří mě mají rádi.

Na konzervatoři jsou dva břehy, studenti na jedné straně, a na druhé straně kolegové… Pokud se nepletu, jako vedoucí oddělení máš odpovědnost za všechny…
Řídím padesát kolegů a kolem sedmdesáti studentů. Téměř je to jeden na jednoho. Někdy je víc práce s jednou stranou, jindy s druhou… (Smích.)

O hercích se říká, že se musí hýčkat…
… na to není čas. Vedu to šarmantně. Ještě nějaký čas určitě vydržím, ale nechci tam být na věčnost. Dost mě to vyčerpává. Do toho hraju ve čtyřech divadlech, točím a dabuju, pak ta škola je luxus. Zvolila jsem způsob rozděl a panuj. Posílila jsem čtyři skupiny - herectví, mluvu, pohyb a zpěv. Každý má svého vedoucího a ty vedu. Ve výsledku stejně za všechno zodpovídám a to mě někdy ničí. Trápí mě mít za každý prd zodpovědnost. Se studenty bych byla moc a moc ráda. S nadšením organizuju, hlavně školní divadlo, ale do toho byrokracie. A to je nad mé síly.

Měl jsem díky tobě možnost vidět tvé studenty už dvakrát a musím konstatovat, že jsou velmi nadaní a talentovaní…
Nezbývá než souhlasit. Viděl jsi PROBUZENÍ JARA a pak jejich pěvecké klauzury.

Klobouk dolů. V Toboganu jsi měla Josefa Feča, a tam jsi ho kárala: “Rozvaž, co řekneš…”
To byl vtip. Zrovna Pepa Fečo je student jak má být. Tak bych si představovala ideálního studenta.

Můžeš to přiblížit?
Většina z nich už je někde zaháčkovaná. Záleží na tom, kdo má jaké štěstí, kdo se čeho chopí. Upřímně, mají to hodně komplikované. Musím se přiznat, že už bych v této době nezačínala. Moc mě těší, že jsem ve věku v jakém jsem. Pepa Fečo je vzor skvostného studenta. Zvládne hrát v muzikálech, točit, a vedle toho maturovat s výborným prospěchem a vést ročník. Dělá jim produkci a skládá rozpis zkoušek.

Musíme upřesnit, že s Josefem ses potkala ještě před konzervatoří v Hudebním divadle v Karlíně v muzikálu BONNIE & CLYDE…
Tam hrál malého Václava Noida. Velmi zajímavé, vidět ho takhle růst. Zejména když se později mí studenti stanou kolegy na jevišti nebo v seriálu. Hodně vtipné, a pro mě krásné.

Při studijním pobytu ve Francii, ti spolužáci, říkali “matko”, jak to máš na konzervatoři?
Oslovují mě “paní profesorko”. Když všechno překročí, mají po absolutoriích a po maturitě, pak si s některými i tykám. Zejména, když s nimi pracuji. Pro ně jsem asi nějaká vrba. S nadsázkou dodávám, že jsem maminka, babička, teta, sestřenice… (Smích.) Někdy o nich vím víc, než rodiče. Za mnou chodí a já je kolíbám, konejším. Určitě jsem vůči nim vstřícná. Odsud posud. Musí dodržovat pravidla, nesmí lhát.

Nedá mi to, ale pověstné jsou tvé hlášky…
To když jsem vyučovala herectví, tak jsem jim občas dávala připomínky, které mi přišly vtipné. Jim v tu chvíli asi ne, ale pamatují si je celý život. Nedávno mi před představením Martin Zahálka jr. připomněl: “Víš, dodnes si to ohledně role Karenina pamatuji. Prý jsem ho hrál špatně, protože vypadám jako Glum.” Jiný zase: “Mně jsi řekla, že hraju jako párkař z Ostravy.”

Jak to mají studenti s prací mimo školu?
V tomto směru jim nebráním. Hodně jim dovoluji pracovat. Když dokončíš v šesťáku školu a rozhlédneš se, tak už tě nikdo nechce. Musím říct, že když čuchnou k normálnímu řemeslu, kdy točí a zkouší divadlo a hrají, pak se ve škole chovají úplně jinak. Nevymlouvají se, že jsou unavení, že se jim chce spát… Jinde si to nedovolí, takže ani ve škole.

Máš podobné narážky jako ke studentům v inscenaci Herečka…
Autor Peter Quilter to má velmi vtipně a inteligentně napsané. Většinou jsou tam bonmoty k profesi herečky a ještě více ke stárnoucí herečce. Některé okamžiky jsou vtipné, jiné jsou smutné a pravdivé. Věřím, že to diváci ocení.

Co to znamená, když ve své roli jdeš na jevišti jako stárnoucí herečka?
Autor to vystihl. Nyní jde o to, která ze stárnoucích hereček je schopná si stav věci připustit. Díky tomu, jak jsem vychovaná, tak si to neberu tak osobně a neurážím se. Ten text mi přijde vtipný a napsaný s velkou nadsázkou. Ovšem všechny ty dámy, kterých se to týká, musí být schopné si daný humor připustit a nebát se ho přijmout sama za sebe.

Jeviště umí kouzlit. Tvůj ex-manžel je Ondřej Volejník, a ten je určitě o hodně mladší.
V textu se mluví o tom, že herečka měla plno milenců.

Jak jste jako pár vznikli. Byla to volba režiséra?
Ano, režisér Martin Vokoun si nás takto vybral. My se známe s Ondrou akorát z Ulice, ale tam žádné obrazy nemáme. Výborně se s ním hraje a je to úžasné, jak si spolu dobře rozumíme. Pro mě je nejtěžší hrát ve dvou lidech.

???
Daleko lehčí je hrát monodrama. Dva lidi, kteří to musí táhnout, tak musí o sobě na jevišti přesně vědět. Nejen kde jsou v textu, ale musí být hlavně na sebe přesně navázaný. Když jsem hrála ŠPATNOU ŽENSKOU s Davidem Matáskem, tak to byl vždycky stress. A to nebylo kvůli Davidovi. Přijde mi to hrozně náročné.

Ve dvou lidech se nedají na jevišti dělat vzájemné vtípky?
Dají, pokud to ten druhý chytí. Jeden se zamotá v textu, druhý to musí umět posunout. Zrovna tahle inscenace je velmi dobře napsaná, ještě s tím britským úžasným humorem. Pak je velmi komplikované, když jeden někam přeskočí, tak aby se ten druhý orientoval.
S Ondrou jsem velmi ráda na jevišti, protože nám to dobře utíká. Na představení se těším.

Výpravu dělala Agnieszka Pátá-Oldak, můžeme očekávat hodně převleků…
Užívám si to. Na jevišti žádné převleky nemám, pouze vzadu, Agy udělala čistou scénu a módu čtyřicátých let. Ondra vypadá úžasně, trošku jako z Kmotra, ale ta pánská móda byla skvělá. Výtvarně je to velmi zajímavé a působivé.

A paruky?
Tu mám pouze jednu. Hraju Raněvskou, ta hra je plná jejích monologů. A je to příběh v dané šatně. A doufám, že divák ocení zákulisí divadelní šatny, než když herečka vyleze na jeviště a řekne svůj monolog…

… to už máme v inscenaci DÁMSKÁ ŠATNA od Arnošta Goldflama. Bude to zajímavé prostředí.
V této inscenaci jsem za hvězdu, takže jsem tam sama.

Co to je být hvězdou (s nadsázkou…).
Ha, ha, ha (sarkasticky). To je hrozně vtipný. Určitě to mám jiné u nás a jiné v systému divadel v Anglii, odkud je ta hra. Tam bych hrála jednu hru čtyři měsíce za sebou. Někdy se i u nás hraje sériově, ale vůbec mi to nedělá radost. Za náš model jsem ráda. Hrát různé postavy je hodně obohacující. Určitě bych nechtěla být součástí systému sériového hraní.

Díky střídání her na repertoáru si dobíjíš energii?
Určitě, ale musíš mít štěstí… (Zamyšlení.) Nabídky jdou vlastně kolem tebe neurčité. Nikdy nevíš, jak to dopadne. Zda si sedneš s kolegy na jevišti, zda bude vše klapat v tvůrčím týmu. Kolem divadla je to všechno ruleta. Hraju toho dost, ale když moje postava říká, že by se jí stýskalo po světlech a divácích, tak když jsem se vrátila z Francie a chtěla jsem dělat něco jiného, tak mě zase zpátky přitáhly k divadlu světla. Proto raději hraju divadlo než točím.

A teď už je mi jasné, proč Adéla (Bubníková, dcera, - pozn. red.) maluje ty oči?
To vůbec tak není. Měla Borise Jirku, který jí nutil malovat oči a ruce. Jednou jsem přišla domů a měla jsem vestavěné skříně polepené asi stovkou očí. Připadala jsem si jako u jezinek…

Dovolím si trochu odbočit, hovořila si o náročnosti hraní ve dvou… Jaké to je hrát ve třech dámách, viz TŘI GRÁCIE Z UMAKARTU?
Tam se už střídáme ve třech. “Grácie…” (S leskem a úsměvem v očích.) To je moje srdcovka. Potkali jsme se všechny ve správnou chvíli. Máme se rády. Těšíme se na každé představení a na každý zájezd, protože máme takové své tradice, když dohrajeme. Zlatka (Adamovská - pozn. red.) vozí takovou starou taškovou ledničku a…, kromě jiného si cestou zpátky povídáme.

Pojďme ještě k Francii, tam jsi poznávala hory a ochutnávala víno, nebo kombinace všeho?
Jela jsem se tam učit francouzsky. Jela jsem normálně do školy. Možná to byla velká blbost v padesáti. Ty školy s tím nepočítají a ke všemu jsem bydlela v rodině.

??? To jsi tam dělala babičku?
Byla jsem tam jako student. Ta rodina byla zvláštní. Bylo tam kolem sedmi koček atd. Nesměli jsme se stýkat s nikým z Čech. Jinak to byla dobrá škola života. Možná jsem si sáhla až na dno.

Jak tomu máme rozumět?
Jedeš tam v padesáti…

… dobře, věk nemá žádnou roli. Záleží, jak se cítíš.
Chodíš do školy s batohem. Zvyšovala jsem tam věkový průměr. Mí spolužáci, byli tenegeři. Ráno na mě: “Matko, máš úkol.” (Smích.) Dětem to bylo jedno. Osobně jsem třeba potřebovala sprchu, která odtýká atd. Musela jsem si byteček v baráku dát do kupy, abych tam mohla žít. Ve škole i v rodině jsem vydržela chvilku. Paní domácí dávala kočkám dojídat z našich talířů a tak nebyla jistota z jakého talíře jíš. Nakonec jsem odešla. Zůstala jsem tam tři měsíce sama.

A to byla asi ta nejlepší škola?
Poprvé v životě jsem si začala psát deníček. Byla jsem tak nešťastná, a to není u mě zvykem. Domnívám se, že si dokážu poradit se vším, ale tady jsem se cítila opuštěná. Francouzštinu jsem moc dobře neuměla, proto jsem tam jela. Nechtěla jsem se vrátit, brala jsem to jako zkoušku. Nakonec jsem na sebe pyšná, protože jsem to nevzdala.
Bydlela jsem v penzionu někde v Normandii. Nakonec jsem tam zažila věci, které nikdo, kdo cestuje podle bedekru, nemá šanci zažít. Místní mi většinou říkali: “Pojď se s námi podívat sem. Co dnes děláš? Jeď tamhle… Nechceš si s námi dát víno?” Prolnula jsem mezi obyčejné lidi. Pak jsem o tom chvíli psala nějaké reportáže z míst, kde mnoho lidí nebylo a nevidělo. To všechno díky místním domorodcům. Zažila jsem tam věci, které by mě v té škole minuli. Přiznám se, že jsem i někdy plakala. Někdy jsem opravdu nevěděla, co mám dělat.

Docela tě chápu. Pokud se nepletu, tenkrát jsi měla účinkovat na Hradě…
Menzelovi jsem odmítla VESELÉ PANIČKY WINDSORSKÉ. Chtěl mě obsadit do Letních shakespearovských slavností.
“Já to nemůžu dělat, jedu do Francie,” namítala jsem.
“A proč?”
“Mám tam zaplacenou školu, a budu tam tři měsíce žít.”
“A proč?”

Ale zažila bys sériové hraní…
To je pravda. Ve Francii jsem se ztratila, protože moje navigace nefungovala. Stojím někde nad Ruanem. Otevřela jsem papírovou mapu.

Deníček jsi psala francouzsky?
Česky. Zkouška to byla a jsem za to vděčná. Všem bych to doporučila, protože si srovnají hodnoty. Můžeš mluvit sebelépe, ale pokud to správně nevyslovíš, tak to prostě nedáš.

V inscenaci Herečka, asi francouzštinu nevyužiješ?
Ne.

A Čechova?
Ne rusky. Monology Raněvské je to protkané.

Na jevišti tě ale Čechov nepotkal?
To opravdu ne. I když jsem si prošla ruskou klasikou. A studentům ho doporučuji. Na škole by měl každý ruskou dramatickou literaturou projít. To je bezesporu základ. Studentům se to hodně líbí. Ruské trápení duše je nám blízké, než nějaký americký sen. Jsou určitě výjimky. Americe chybí historie a duše. Čechov se může hrát klidně za sto let, podobně Shakespeare.

Jak to odhaduješ s Herečkou?
To vůbec nedokážu. Pokud bude ještě za sto let existovat divadlo, a bude normální kamenné divadlo, a nebude jen na netu, pak možná ano. Když už divadlo přetrvává přes tisíc let, tak doufám, že živé hraní bude vzácné a musí přežít. Navzdory všem tlakům, zejména sociálním sítím.

www.studiodva.cz

www.divadlovceletne.cz

31.10.2022 09:10:14 Josef Meszáros | rubrika - Rozhovory

TIP!