Scéna.cz 

Jaroslava Adamová – osmdesátka

Nazývají ji fatální ženou českého divadla, postavy, jimž na jevišti vdechla život, se divákům pokaždé vryly do paměti hloubkou pochopení niterné podstaty a plnokrevností. Mnohdy až mrazilo z hrdé pýchy, chladné zloby a vášně, kterou Jaroslava Adamová propůjčila sobeckým, panovačným a neúprosně tvrdým hrdinkám. Svou touhu hrát nazvala sama herečka posedlostí. A tato posedlost ji nepustila od jejích čtrnácti let, kdy se upnula k divadlu. Začala tehdy studovat na dramatickém oddělení pražské konzervatoře, byla žačkou J. Plachého, F. Salzera a A. Iblové. Profesně ji pak nejvíce ovlivnil režisér Jiří Frejka (po jeho nuceném odchodu z Vinohrad s ním odešla do Karlína) a Jan Werich (byla po dlouhá léta nejen jeho herečkou, ale i přítelkyní).

Už během studií na konzervatoři (absolutorium 1946) statovala v Národním divadle v Praze a hrála v divadélku Větrník. Od roku 1946 se stala členkou Městských divadel pražských, od roku 1950 byla ve Státním divadle v Karlíně, 1954-6 hrála v Divadle satiry-ABC a poté se vrátila do MDP, kde setrvala až do roku 1990. Za svou kariéru sehrála úctyhodnou řadu různorodých ženských charakterů. Vzpomeňme alespoň na Annu Kareninu, Hedu Gablerovou, Marii Stuartovnu, Aurélii v Bláznivé ze Chaillot anebo Alici z Play Strindberg. Ráda vzpomíná i na další krásné hry – Skleněný zvěřinec Tennessee Williamse, na Sartrovy Mouchy (za Elektru jí autor osobně poděkoval), Simonovy Drobečky z perníku či Dürrenmattovu Návštěvu staré dámy a Topolovo Stěhování duší. Jedinečným zážitkem pro pamětníky zůstává její interpretace Cocteauova Lidského hlasu, monodramatu, které hrála v poetické kavárně Viola. Její parádní rolí z poslední doby se stala postava Věry Malmgrenové ve hře B.Ahlforse Popel a pálenka (ABC), za kterou získala v roce 2001 historicky první Cenu Sazky. Výrazná divadelní herečka neměla ve filmu a televizi příliš šancí, přesto si pár můžeme připomenout. Určitě je to drobnička ze zlatého fondu Kočár nejsvětější svátosti (s J.Werichem), Runa v Radúzovi a Mahuleně (1970), ježibaba ve filmové verzi Rusalky (1977). V posledních letech zaujal diváky i festivalové poroty po celém světě tv film Společnice, kde jí partnerkou byla T. Vilhelmová. Zvláštní, drsně krásný hlas Jaroslavy Adamové jsme si v dabingu spojili s herečkami jako Jeanne Moreau, Sophia Loren nebo Anna Magnani.
Při příležitosti hereččina životního jubilea určitě stojí za to dát jí na chvíli slovo:
„Proč to člověk dělá? Myslím, že ze všeho nejvíc pro sebe. Možná, že tak propadají alkoholici alkoholu, nebo narkomani drogám. Máte celý aparát profese, za léta se naučíte, jak se hraje, víte o svých prostředcích, jsou pořád tady, jako by měly hlad, a potřebují neustále nový materiál, nové psýchy, nové charaktery. V tom je asi to sobectví. Ale není to bez trestu, protože se živí tím, že vám vlastně celý život stravuje útroby, a vy je musíte pořád z něčeho živit a pořád do sebe cosi vbírat a zpracovávat to mozkem a citem, aby bylo z čeho. Ale každý herec, ten hrozný sobec vám řekne, že by za nic neměnil, a že by jiný než ten jednostranný život za nic jiného nedal, a možná že by pro něj spáchal všechny hříchy světa.“