Scéna.cz 

S Ivanou Hloužkovou nejen o báječných létech v divadle

Ivana Hloužková pochází z Mikulova. K divadlu ji vyslala maminka, která sama působila v ochotnickém souboru. Tatínek se zase věnoval režii. „Byla jsme velmi energická děvčata. Tahaly jsme máminy plesové šaty do vinohradu a pořád jsme hrály divadlo. Maminka nás potřebovala usměrnit a tak nás přihlásila do LŠU,“ vzpomíná na své divadelní začátky herečka Ivana Hloužková. Spolu se svou sestrou – dvojčetem – Hanou Vaňkovou absolvovala brněnskou konzervatoř. Působila dva roky v angažmá v Divadle Petra Bezruče a pak nějakou dobu i v Huse na provázku (rok s Hanou).

Když nastupovala do prvního angažmá v Divadle Petra Bezruče, režisér Janík se jí zeptal, co očekává od divadla a zda chce být hvězda? Tehdy mu odpověděla: „Pane režisére – hvězda rozhodně nechci být. Ráda bych hrála v malém souboru a dělala divadlo právě s takovýma lidičkama.“ Po letech k tomuto přání dodává: „Kupodivu se mi to splnilo. Bojím se velkých divadel a velkých souborů. Když slyším, že se potkávají jen na jevišti, třeba po měsíci, z toho bych já umřela. Potřebuji malý soubor, kde se lidé stýkají, vědí o sobě.“

Se sestrou Hankou si Ivana Hloužková zahrála v několika inscenacích: „S Bolkem Polívkou jsme nastudovali Poslední leč, dále Dlouhý nos, Obchod s chlebem pod vedením Petra Scherhaufera a Žehnej Vám Pánbůh…. Z novějších pak Pastičku v režii Karla Krále.“
Nastal okamžik, kdy Hanka přijala angažmá ve Slezském divadle Opava. „Moc jsme nevěřily, že by dvojčata mohla u divadla existovat spolu. Byly jsme vděčné i za ten rok. Odchod Hanky jsem obrečela. Myslela jsem si, že bez ní mě v divadle nenechají a budu muset odejít…“
Ale nestalo se tak. Ivana vzpomíná, že „na provázku“ je už dvacet tři let a dodává: „Když se dané číslo řekne, je to strašné. A samotná doba? Mám pocit, že teprve začínám. Divadelní čas jde sice stejným krokem, ale hrozně rychle utíká. Nemám pocit, že jsem v angažmá tak dlouho. Asi je to tím, že tu není žádná nuda a necítím stereotyp.“

A jaký typ textů má Ivana ráda? „Pravděpodobně tíhnu ke klasice. Takové inscenace si více užívám. Mám ráda, když režisér dokáže s tou klasikou trochu hnout. To je právě případ Vladimíra (režisér Morávek – pozn. red.). Maryšu posunul úplně někam jinam. Podobně jako v současné době texty Dostojevského.“ Ivana Hloužková považuje návrat režiséra Vladimíra Morávka za velký přínos. Podle ní je to dobré i pro Vláďu. „Považuji to za naprosto přirozené a to nejlepší pro Provázek, že se vrací zpátky.“
Ivana si cení způsobu práce Vladimíra Morávka, založené na výtvarnu a přísné stylizaci, a podotýká, že s Morávkem mají stejnou krevní skupinu. „Vladimír je režisér, který přesně ví, co od herce chce, a dokáže ho k danému cíli nasměrovat. Herec je pak šťastný, že se tam dostal a vytvořili spolu přesně tu figuru, kterou si pan režisér představoval.“

A co nejhoršího může herce v divadle potkat? „Podle mě je pro herce nejhorší stereotyp. Myslím si, že každý herec je vděčný za každou roli, pokud není moc domýšlivý. Často je to ošemetné. Nezáleží na velikosti role.“ Ale když ta velká role přijde… „Příprava „každé“ role je dřina. Nejhorší např. je, když máte pouze jeden výstup. Kdy musíte přijít, říci svůj názor za postavu a zase odejít. U velké role to jde od nuly do sta – má to svůj vývoj a tím je to jednodušší. Někdy!“

V současnosti má to štěstí, že hraje ve všech třech dílech Morávkova projektu Sto roků kobry: Raskolnikov - jeho zločin a jeho trest, Kníže Myškin je idiot a Stavrogin je ďábel. „Ve všech mám úžasné role. Pro mě nádherné a těžké. Každá je jiná a přesto jsou si v bolesti podobné. Žádná figura Dostojevského není normální. Všichni jsou to praví šílenci. Rozervané srdce, vytřeštěné oči a velký boj sám se sebou. To mají všechny tři.“
I když se tato trilogie ještě nehraje dlouho, získala si už značné renomé. Jsou však tituly, které se udržely na repertoáru úctyhodně dlouho. Taková je Maryša. „Nerada o ní mluvím, protože jsem ji nastudovala velmi dávno. Bude mít 28. února 2005 derniéru, což určitě obrečím. Hraje se deset let.“ A jaké je to hrát stejnou roli po deseti letech? „Dle mého čím dál lepší. Podmiňuje to zrání člověka, zkušenosti. Tím, že já stárnu, tak totéž postihuje Maryšu, i její pohled na život.“
Další inscenací, která patří „ k veteránům repertoáru“, je Babička. Na kontě má přes tři sta repríz, což je na oslavu šampaňským. Je na ní neustále vyprodáno a dokonce existuje pořadník na lístky.
Zeptali jsme se i na to, která inscenace jí připadla nejobtížnější a na kterou naopak ráda vzpomíná. Mezi ty první patří Havlova Zahradní slavnost. „Nechtěli jsme to hrát. Vůbec jsme nerozuměli textu. Nevěděla jsem si s tím rady. Nyní se na ní třeseme, užijeme si v ní spoustu legrace a je o ní pořád velký zájem.
Kouzelné je představení Baletky Astrid Saalbachové. Diváci ho milují. Šest hereček u tyče. Hraju Lotu, která si dokazuje, že je stále mladá, ale má drzou dceru.“
Jak se oprašuje, tedy obnovuje text u hry, která se hraje třeba dvakrát do roka?
„Není to složité. V hlavě text uvízne a je tam. Texty se nezapomínají. Podobně spolu s textem naskakuje aranžmá.“

Ivana Hloužková se sice nejprve zdráhala a odkazovala nás, ať raději uděláme rozhovor s kolegyní Alenkou Ambrovou, ale při dobré divadelní kávě se přece jen rozpovídala. Několikrát přitom zdůraznila pohodu v souboru. „Prostě jsme tam taková rodina,“ charakterizuje „své divadlo“. A v případě, že se chce „rodiny“ na chvíli zbavit? „Naštěstí mám kam utíkat. Opava je pro mě klidné místečko, kde si odpočinu, a ráda tam jezdím na premiéry sestry Hanky,“ říká Ivana Hloužková, která bude hostem NetHovorů 2. března 2005.

Role v Divadle Husa na provázku: Antigona; Babička Líba - Báječná léta pod psa; Regan - Král Lear; Jenovéfa - Pohnutedlná čtení o hraběnce Jenovéfě; Tajemnice - Zahradní slavnost; Maryša; Kateřina Ivanovna - Raskolnikov - Jeho zločin a Jeho trest; generálová Jepančinová - Kníže Myškin je Idiot; Marja Lebjadkinová - Běsi - Stavrogin je ďábel; Kristlea - Babička; Lotta - Baletky; Nina Burianová - Hvězdy nad Baltimore.