Scéna.cz 

Studie Společenstva vlastníků v Mladé Boleslavi

Po šesté byli přizváni diváci na členskou schůzi společenství vlastníků. Tentokrát se inscenace Jiřího Havelky SPOLEČENSTVO VLASTNÍKŮ zásadně liší od předchozích nastudování, které se většinou odehrála v nedivadelních prostorách. O světovou premiéru se postaral divadelní soubor Vosto5 v prostorách Kasáren Karlín při příležitosti 200. výročí od jejich vzniku. Režisér první inscenace
Jiří Havelka se následně pustil do filmového nastudování pod názvem VLASTNÍCI. Po Vosto5 putovala inscenace do Východočeského divadla Pardubice (režie Petr Štindl, 2019), Jihočeského divadla České Budějovice (režie Martina Schlegelová, 2020), Západočeského divadla Cheb (režie Jiří Bábek, 2021), Divadla F. X. Šaldy (režie Šimon Dominik, 2021) a nyní do Městského divadla v Mladé Boleslavi. Před námi je připravovaná premiéra v Městském divadle Most (režie Filip Nuckolls).

Dramatický text vychází z reálných podkladů zápisů ze schůzí SVJ (společenství vlastníků bytových jednotek). Než se pustíme do hodnocení divadelního pojetí, musím předeslat několik dat vědeckých.
Právnická osoba SVJ patří k nejmladšímu způsobu vlastnictví bytových jednotek. Na začátku byla bytová družstva, někdy lidová bytová družstva. Téma takto zpracované látky je doslova ze života, protože většina z nás bydlí právě v nemovitosti, která je ve společném vlastnictví. Tím se daná látka stává živou. Každý z nás má nějakou zkušenost z povinných výročních nebo členských schůzí. Každá nemovitost potřebuje péči řádného hospodáře, je nutné ji zvelebovat, udržovat a hlavně zajistit řádné bydlení.
Protože součástí veškerého tohoto dění je lidský faktor (jak jinak ve světě lidí), a tento faktor je díky své morálce, nastaveným společenským ale i právním normám nevyzpytatelný, stává se výsledný tvar v podstatě autentickým. Je otázka, zda v nás konkrétní nastudování evokuje vlastní zkušenost a nebo přechází v nadčasovou a obecnou metaforu.
A to máme některá fungující družstva více než sto let a obyvatelé těchto domů v družstevním vlastnictví setrvali dosud (např. Družstvo Kaprova 10).

Jak si s inscenací poradil Adam Doležal v Městském divadle Mladá Boleslav? Netlačil na pilu, a herci hrají nenásilnou formou. I když v charakteristikách postav to nebylo nic jednoduchého, protože jejich povahy a vystupování jsou vystavěné tak, že hodně svádějí ke karikatuře, např. Paní Roubíčková (Eva Reiterová), Pan Švec (Ondřej Lechnýř j.h.) nebo Pan Kubát (Petr Bucháček).
Scéna Michala Syrového nabízí povinný stůl a židle, ale v centrální části horizontu stojí dům s novou fasádou, kde v závěru svítí jediné okno. Vpravo zaujmou výrazné hodiny s veřejných prostranství (ulice, nádraží, školní budovy), které nekompromisně ukrajují schůzovní čas…
Práce dramaturgyně Kateřiny Suchanové je na místě, protože uhlídat schůzovní procesy není jednoduché a to neměla žádnou z nabízených funkcí (kontrolní komise, zapisovatelka, skrutátorka, ověřovatelka zápisu ani hlasování…), ale dbala nad pointováním jednotlivých situací.

“Jsme dospělý lidi!” Zazní z úst předsedkyně Paní Zahrádkové (Lucie Končoková). Přesto členové SVJ se chovají hůř jak děti - trucují, slovně na sebe útočí, nikdo nenechá na nikom niť suchou.
Že by se každý staral sám o sebe? Noví členové se nestačí divit… Všechna negace čehokoliv prospěšného je až brutální, protože nemá základy v žádné logice.
Lucie Končoková vtiskuje postavě paní Zahrádkové zanícenost a zodpovědnost. Postupným vývojem situace se ukazuje, že se obětuje ve prospěch společného prospěchu na úkor své rodiny. Její manžel v podání Petra Prokeše je poddajný a rovněž obětavý ale daleko více pro svou rodinu. Tichá voda, a hráze se jednou nevydrží a povodeň s sebou bere vše, co jí stojí v cestě. Eva Reiterová coby Paní Roubíčková je určitý typ úřednice, která hlídá vnitřní předpisy a stanovy. Ve své strohosti a důslednosti je až frustrující. V závěru se její povaha mění a ukazuje, že když jde o vlastní peníze, mohou se i paragrafy více ohýbat.
Pan Kubát Petra Bucháčka je typicky staromilný až odporný. Neustále se odvolává na staré časy nomenklaturních kádrů. Jeho jednání je typicky zištné pro hranici jeho bytové jednotky. Ve společných prostorách nechť je potopa. Představitel části našeho obyvatelstva, které druhým neustále znepříjemňuje život. Jeho Ne!, když je to jeho právo, je skutečně obskurní.

Paní Horvátová Karolíny Frydecké je představitelka typické české desinformátorky (chcete-li drbny). Nic jí nemůže uniknout, na nikom nenechá nit suchou. Milan Ligač vtiskuje gayovi Panu Nitranskému v podstatě odvahu. Jde se svou kůží na trh. I když slovní ataky vůči jeho osobě jsou v podstatě již žalovatelné, protože jsou natolik dehonestující, že do kultivované společnosti nepatří.
Lucie Matoušková další prvek společenství - vlastní několik bytů v různých domech, jejím cílem jsou pouze peníze, bez ohledu co její nájemníci v domě dělají. Nejhorší způsob vlastníků, u nichž na prvním místě je pouze investice. Věrně ji doprovází Pan Novák (Martin Hrubý) typ vechsláka a šmelináře, který má na všechno nějakou firmu a ví na koho se obrátit. Jen když kape, nejlépe teče.
Bratři Čermákové (Petr Mikeska a Ivo Theimer). V pozici vlastníků se ocitnou díky smrti jejich otce. Světoběžníci, ví čeho chtějí dosáhnout. V podstatě se jen seznamují se situací, ale přitom už dávno vědí jaký je jejich cíl.

Inscenace Společenstvo vlastníků má říz. Přetavuje se do obecných metafor poplatných v každém domě. Na povrch prosakuje maloměšťáctví, snaha kdekomu ublížit. Nikdo si nedokáže zamést před vlastním prahem, když soused tam má nepořádek. Další sociologická studie v podobě zinscenované bytové schůze stojí za zhlédnutí. Zda i poučení, to už je na rozhodnutí každého z nás.

www.mdmb.cz