zvláštní poděkování
Volný.cz

Kdo je pan Schmitt? aneb známe pravého manipulátora?

Dušan Hřebíček (Kdo je pan Schmitt?)

autor: archiv divadla   

zvětšit obrázek

Manželé Béliérovi sedí u večeře, když tu najednou zazvoní telefon… Pro většinu z nás banální příhoda. Stane se, volající nemůže vědět, že si v daném okamžiku vychutnáváme nejen dobrou krmi, ale možná také vzácnou soukromou chvíli…
Národní divadlo Brno uvedlo v české premiéře moderní francouzskou komedii Sébastiena Thiéra Kdo je pan Schmitt?. Pod režijním vedením ostřílené režisérky Jany Kališové, která v kategorii komedií nasbírala nesčetné úspěchy, se v hlavních rolích představují Eva Novotná a Dušan Hřebíček. Na diváka čeká moderní interiér z dílny scénografa Nikoly Tempíra, dynamické a elegantní kostýmy Vladimíry Fomínkové, minimalistická hudba ve francouzském stylu Daniela Fikejze. Ale jak je to s inscenací jako celkem? Překvapí něčím neobvyklým? Máme se těšit, že trochu polechtáme bránici?

První otázkou může být, zda je daný text vůbec přenosný do jiného prostředí. Může český divák pochopit některé narážky, nebo bude v pozici Angličana, který sleduje comedy Rudy z Ostravy? Dovolím si upozornit např. na telefonování pana Béliera, který vytáčí číslo francouzské policie a ozve se lucemburská taxi služba. Záměna Francie a Lucemburska může být pro Čecha nečitelná, pokud neznáme vztahové nuance mezi těmito dvěma státy. Postupně narazíme na další „narážky nebo konsekvence“, které pro našince nemusí být ani úsměvné, zatímco Francouz se možná válí smíchy...
Pravdou je, že příběh můžeme brát jako kafkovskou absurditu. A právě domnělá manipulace s hlavním hrdinou panem Bélierem (Dušan Hřebíček) je opravdu dominantní v celém představení. A záměn a neznámých i známých informací je přehršle… Přiznám se, že všechny „gagy“ kolem mne jen tak propluly, a do smíchu mi nebylo. Prostě jsem to bral jako hru na někoho jiného, podobně jako když kamarádi u piva v neznámé hospodě tvrdí, že hrajete na kytaru a vy víte, že tu hru naprosto neovládáte…
Na scéně se objevuje mj. Policista (Martin Veselý), ale není zřejmé, zda výtvarnice vycházela ze skutečnosti, či spíše šlo o výtvarnou nadsázku - protože uniforma policisty byla vyšperkovaná jak u nejvyšší generálské šarže… Dalším spolupracovníkem - manipulátorem je Lékař (Jan Grygar). Zajímavou esenci do všeho dění vnášejí dvě postavy – němý Domovník (Sergej Sanža) a éterický syn Karl (Roman Blumaier). Každý z nich zvládl svou postavu na výbornou. Dušanu Hřebíčkovi v hlavní roli velmi dobře nahrává jeho manželka (Eva Novotná). Je na jednu stranu milující a úslužná manželka, ale postupně musí ustát psychologickou terapii svého manžela, jejíž obsah je dostatečně šokující. A zvládnout manželovo přiznání takového kalibru by možná nedal ani otrlý bojovník juda… Dušan Hřebíček coby pan Bélier vykresluje postavu lékaře na jednu stranu s pokorou (na radu manželky se hře na někoho jiného přizpůsobuje), vedle toho ale prosazuje svůj intelekt a sveřepost řádného manžela, takže někdy až moc „zlobí“. Již zmíněný Policista Martina Veselého je odměřeně přízemní, ale někdy ho režijní vedení dohání až do nepřiměřené brutality (např. míří zbraní na bezbranného pana Béliera, aby ho donutil sdělit datum narození apod.). Jeho světlou stránkou jsou polohy, které jej polidštují, kdy dává najevo velké vcítění, byť stále s nádechem tajemného ovlivňování. Lékař Jiřího Grygara dokazuje hereckou zralost. Výborně dominující sonorní intonace dodává vyšetřování náležitou hloubku. Posledním z těch, kdo se objeví na scéně, je Karl. Roman Blumaier v malé ploše, doslova ve vteřině obsáhne ve zkratce celé divadlo: líčení, chůze, gesta, málomluvnost, to vše z něj dělá mága, skupinového šamana, vymýtače, duchovního…

Právě on v závěru inscenace odhalí odpověd na otázku z názvu, tedy: Kdo je pan Schmitt? Vystřílí na diváka maloměšťáckou snobskou charakteristiku pana Béliera – Schmitta.
Jak se dozvídáme z programu, je to téma, které autor Sébastien Thiéry cíleně zpracovává. Domnívám se, že nepatřím do skupiny mrzoutů a škarohlídů, ale přiznám se, že mě tato moderní francouzská komedie skutečně nerozesmála. K pousmání bylo snad jen to, když jsem postřehl, že se v průběhu jevištního času mění obraz kýčovitého buldočka.
I když tato „komedie“ příliš nepobavila, přinesla pár zajímavých otázek: Dokážeme odolat cílené manipulaci médií? Nebo se necháme strhnout a plaveme? Kdo poskytuje citlivé informace o různých válečných konfliktech nebo domácích událostech? Kdo má vlastně pravdu? Jsem Já skutečně já? Jsme My reální my? Kdo je pan Schmitt? Tak to je skutečná bomba celé inscenace.

www.ndbrno.cz

23.4.2018 16:04:51 Josef Meszáros | rubrika - Recenze