zvláštní poděkování
Volný.cz

Václav Švarc: Patřím mezi pohodlné lidi…

Václav Švarc

autor: archiv divadla   

zvětšit obrázek

Od září loňského roku začala herci Václavu Švarcovi další životní etapa, po absolutoriu na DAMU nastoupil do svého prvního angažmá – do souboru činohry Jihočeského divadla v Českých Budějovicích. Titul magistr umění v podstatě od loňského června ještě nezaschl, ale má už za sebou více než desítku rolí, a další přibývají. První zkušenosti sbíral s generačním souborem Spektákl, s nímž hostuje ve Studiu Švandova divadla. Zde ho můžete vidět např. jako Francka v inscenaci Maryšo! Evo! Dom! Co ho přivedlo do Českých Budějovic, kde má před sebou premiéru inscenaci Letní vosy nás štípou už i v listopadu… Nejen o tom jsme si povídali v našem rozhovoru.

  • Máte za sebou promoci, tedy i obhajobu magisterské práce…
    Jsem promovaný magistr umění. Titul, který se mi sice líbí, protože není až tak běžný, ale zase takovou váhu nejspíš nemá, kupříkladu obecný titul Mgr. si prý stojí líp…
  • Podle čeho tak soudíte? Vždyť jste ukončil vysokoškolská studia?
    To sice ano, ale že bych projevil bravurní znalosti… Kromě prověření vědomostí před komisí jsme museli podat výkony ve čtyřech absolventských inscenacích a obhájit práci. V posudku se můj oponent, doc. MgA. Jakub Korčák vyjádřil: „Z práce je patrné, že diplomant je orientován spíše teoreticky, než prakticky a na základě výkonů ve školním divadle Disk doporučuji práci k obhajobě.“ Takže to byl spíš takový šílený traktát, než nějaká vědecká bomba. Určitě jsem nepřišel na něco zbrusu nového, ale vypořádal jsem se s něčím, čemu jsem možná nerozuměl a pokusil se pojmenovat věci, které zpravidla vnímám jen intuitivně. Státnice jsem složil naprosto regulérně.
  • Jaká byla pro Vás studia na DAMU?
    Musím přiznat, že co jsem si mohl zjednodušit, to jsem udělal. Přišel jsem ke zkoušce, dal jsem ji s odřenýma ušima nebo náhodou či díky vstřícnosti kantora, který neměl potřebu dusit teorií člověka, který má především stát na jevišti… Ve škole jsme se jinak soustředili na hlavní předměty - herecká tvorba a scénická tvorba, na té se spolupracovalo s režisérem studentem, kterého čas od času přišel zkorigovat režijní pedagog, stejně tak jako se herečtí pedagogové chodili průběžně dívat na nás a případně nám poradit. Hereckou tvorbu vedl jeden konkrétní herecký pedagog. Na závěr každého semestru probíhaly z obou těchto předmětů předváděčky, tzv. klauzury. Pak jsme měli třeba tréning, jevištní pohyb, akrobacii, tanec anebo šerm s legendárním šermířem Karlem Basákem, který nám vyprávěl, že věří, že byl v minulém životě rytířem snad někde ve Španělsku a i se rytířsky choval, třeba k ženám byl velmi galantní. Na hlavních předmětech ale záleželo nejvíce a v podstatě se z nich bez pádného důvodu nešlo uvolnit.
  • Vy jste hned po škole získal angažmá v Českých Budějovicích. Jak k tomu došlo?
    Přál jsem si zůstat v Praze, kdo by nechtěl… České Budějovice pro mě byly velkou neznámou. Nevěděl jsem, co od tamního divadla čekat, neměl jsem potuchy, jaký druh divadla se tam dělá, jací jsou tam lidé. Přiznám se, že je pro mě hodně důležité místo a jeho atmosféra. Když jsem v určitém prostředí a cítím se tam dobře, pak jsem logicky spokojený. Mé sebevědomí dotvářejí právě lidé kolem mě…
  • …nakonec, to myslím, dopadlo na výbornou?
    Do Českých Budějovic jsem zamířil se dvěma talentovanými spolužačkami – Beátou Kaňokovou a Kamilou Janovičovou. Přijali nás tam velmi mile. Všechny jsem tam od začátku vnímal jako rodinu a myslím, že se mi v ní povedlo získat členství, tak doufám, že to nepokazím. Stačilo půl roku zkoušení a mám pocit, že si s kolegy notuji, ladíme spolu, snad jim to tak připadá taky. Rád se mezi ně vracím, spolupracuji s herci, kteří mají divadlo rádi. Moc si jich vážím a děkuji jim, že rozptýlili moje obavy. O dění v oblastních divadlech kolují různé nelichotivé fámy, a tak jsem moc rád, že v případě našeho Jihočeského divadla se nic takového nenaplnilo.
  • Podle informací na webu Jihočeského divadla hrajete v inscenacích Dekameron, Zavolejte Jeevese, Knězovy děti, Kati…
    Nejdříve jsem jako host nazkoušel roli novináře v inscenaci Kati, pod režijním vedením Martiny Schlegelové, která bude od února naší novou uměleckou šéfkou. Bylo to v období, kdy jsem měl sbírat materiál pro diplomovou práci. Po vzoru naší pedagožky a herečky Národního divadla v Praze Evy Salzmannové jsem si dal předsevzetí, že si začnu psát herecký deník, zkušenosti ze zkoušení v novém divadle jsou přece ideální materiál. Předtím jsem si v životě deník nevedl. Zaznamenal jsem tedy první zážitky a končil jsem optimistickou frází: „Tak zase zítra.“
  • Předpokládám, že zítřek nastal…
    …ale bez deníkového záznamu. (smích) A už jsem ho ani neotevřel. Později, před létem, kdy v kamenném divadle končí sezóna jsem přezkoušel inscenaci Dekameron na Otáčivé hlediště v Českém Krumlově (letní scénu Jihočeského divadla). Dekameron je na programu i letos v létě. Hraju tam uřvaného a umanutého šlechtice Giovanniho, kterému kamarád utekl s nastávající manželkou od oltáře a na popud rodiny se vydávám ho zavraždit a celé to, jak už to v komediích bývá, dopadne jinak.
  • Zmínil jste inscenaci Kati, to je ansámblovka.
    Svou postavu si užívám. V některých scénách stojí všichni proti mé postavě a utahují si z ní. Daleko složitější hraní představuje partneřina, parťáctví je těžší. Být v opozici mi připadá snazší, stačí se jen vůči někomu vymezit. Mám tam také stěžejní dialog s hlavním katem Harrym. Dialog by měl divákovi povědět více o obou postavách, u mě by měla být patrná vypočítavost a lišáctví novináře v konstrastu s předchozí scénou, kde jsem Harryho štamgasty zesměšňován a působím jako trouba. Je to velmi intimní, stojíme tváří v tvář. V podobných scénách se cítím, navzdory všudypřítomné nervozitě, hodně dobře.
  • Knězovy děti…
    Zaskakuji tam za Tomáše Havlínka. Hraje mladého kněze, který se objeví hlavně v úvodu a na konci. Toto představení po dohodě s Tomem i zderniéruju. To je bizarní, protože jako nový člen budu mít za sebou první derniéru, kdežto Tomáš, jakožto známá osobnost Jihočeského divadla za sebou zatím žádnou nemá. Teď se učím další záskok za Tomáše a sice roli v komedii Zavolejte Jeevese, což je taková obdoba Saturnina.
  • Kromě budějovického divadla spolupracujete se souborem Spektákl, můžete o něm říci více …
    První věc se Spektáklem jsme dělali inscenaci Maryšo! Evo! Dom!. Ta vznikla už ve druháku na DAMU a jedná se o kompilát Maryši a Gazdiny roby. Posléze jsme ji vzali do Studia Švandova divadla a drží se dodnes. Zahrajeme si tam všichni z ročníku, takže je toto představení i možností se po škole, v rozlítaném režimu většiny z nás, potkat a říct si co je nového.
  • Hodně často vznikají ročníkové soubory…
    To je naprosto pochopitelné, přímo to k tomu svádí. Čtyři roky spolu intenzivně spolupracujete, tvoří se přátelství, postupně vzájemně tolerujete své nedokonalosti a důvěřujete si. Každý den trávíte se spolužáky od osmi do šesti, někdy do devíti do večera, pak se zajde třeba na pivo…
  • Stále ještě hrajete se Spektáklem?
    Nedávno jsem pod hlavičkou Divadla Spektákl dělal s Janem Holcem, našim ročníkovým režisérem na DAMU dramatizaci Dostojevského románu Uražení a ponížení. Honza jako režisér je dobrý, oceňuju, že vnímá věci úplně jinak než jiní ostřílení režiséři. Větší důraz klade na obrazovou stránku celku. Osobně bych přivítal ostřejší zaměření na jednotlivé herce. Ale to je asi můj problém, třeba mi ještě chybí herecký pedagog. Potřeboval bych někoho, kdo mě vezme za ruku a řekne: „Vašku, udělej toto víc, na toto se vykašli.“ Za takovou zkušenost hodně vděčím Evě Salzmannové.
  • Nesouvisí to spíš s Vaším rozhodováním? Herec přeci jen musí na jevišti řešit víc problémů než jen text, ale je tu také výraz, reakce na druhého, pohyb…
    Možná máte pravdu, někdy je to hodně těžké rozhodování, a netýká se to jen toho na jevišti. Nerozhodnost v tom, co mám vlastně udělat, mě potkává nejen jako herce. Na dost věcí nemám prostě v životě názor, resp. spíš slyším na daný problém jeden závěr, vyhovuje mi, dozvím se druhý závěr, a je mi rovněž blízký. Obojí vyhodnocení mi dává smysl, náročné je danou věc rozlousknout, vyhodnotit, co je správné… To podle mě potkává každého člověka v různých životních etapách. Jedna kamarádka, s kterou jsem probíral některé osobní záležitosti, si posteskla, že na to jí nikdo nepřipravil. Myslím si, že takových situací v životě je dost a dost. Taky mi připadá, že na spoustě věcí nesejde. Třeba hádat se s někým o to, kdo měl pravdu, jestli je něco červené nebo modré. Pokud to není nic zásadního, co by člověku přímo ovlivňovalo život, je to blbost. Stejně se ale kvůli tomu taky dokážu občas vytočit.
  • A jakou v tom všem hraji podle Vás roli divadlo?
    Divadlo je trochu cesta, která rozhodovací proces může usnadnit, nabídnout různé zrcadlení. Připadá mi, že důležité je mít především jasno v morálních zásadách, ty jsou převážně dané výchovou, okolím a později znovu procházejí testováním. Závidím lidem, kteří mají jasný názor na to nebo ono a dokáží si za ním stát, já tohle příliš neumím a uvědomuju si, že je to složka osobnosti, kterou je třeba rozvíjet a já od toho utíkám.
  • Všechno chce svůj čas…
    Určitě. Věřím, že to bude jednou fajn, když budu moci vnímat věci na divadle coby ostřílenější, nenervovat se, brát určité role jako samozřejmost.
  • Hovořil jste o jistém druhu vedení a pomoci zejména na divadle, ale herci mají své ego…
    (smích) Tahat přehnaně na jeviště ego, s tím nemám zkušenost. Rád si cokoliv vyslechnu, pokusím se to zapracovat. Když se ohlédnu zpátky, celé čtyři roky mě vedli na DAMU skvělí pedagogové, ti si mou důvěru získali, žádný problém jsem s nimi neměl. Nyní je to hledání důvěry mezi mnou a režisérem. Beru jeho pokyny, musím je respektovat, nezačnu hned vyvádět nějaké šílenosti.
  • Zanedlouho Vás čeká premiéra inscenace Letní vosy nás štípou už i v listopadu…
    A to bude má první velká role v Jihočeském divadle. Vzhledem k tomu, že samotný text je složitý a skýtá opravdu otevřený prostor pro výklad, hledáme jednotlivé situace a vztahy mezi postavami pozvolna společně. S tímto žánrem se navíc setkávám víceméně poprvé a činí mi značné potíže jej uchopit. Většinu času jsem naštvaný na sebe, že se mi něco nedaří, jako u každého zkoušení. Takže zatím akorát vím, že se můžete těšit na bizarní scénu a elegantní kostýmy. Časem, až z toho budu mít dobrý pocit, snad i na dobré divadlo.
  • V inscenaci Letní vosy nás štípou už i v listopadu hrajete postavu Roberta, který řeší...
    …Robert je impulzivní pragmatik a potřebuje mít věci jasně a čitelně vyložené před sebou, jinak se snadno ztratí. Ve hře zoufale řeší téma nevěry, lží, pokrytectví a obecně odpadu ve společnosti.
  • V inscenaci hrajete se spolužačkou Beátou Kaňokovou. Už na sebe slyšíte?
    Nejsme stejná krevní skupina, Bea si rozumí víc s Tomem (Tomáš Havlínek – pozn. red.), ale to neznamená, že bychom nedokázali spolupracovat nebo se neměli rádi. Jen jsou si smyslem pro humor a energií podstatně blíž. Bea je divoká a já bručoun. Po čtyřech letech v ročníku jsme si na sebe zvykli a jsem rád, že si dovedeme říct, co nás na druhém štve. Také se k sobě chováme, dle mého soudu velmi ohleduplně a vnímavě. Já zároveň k Beatě vzhlížím jako ke zkušenější a rád si od ní nechám poradit, má bezvadné nevšední nápady, zatímco mě bohužel voní prvoplán.
  • Třetí postavu ztvárnil Tomáš Havlínek. On je v daném trojúhelníku na jevišti ten zlý?
    Zlý není to správné slovo. Donald, jak jeho postavu ostatní oslovují, je nihilista, nešťastný člověk unavený životem a nejlepší kamarád mé postavy, který každou chvíli očekává konec světa. Zároveň je ale hráč a je ochoten se za svoji pravdu poprat na úkor druhých.
  • Inscenaci režíruje Alžběta Burianová. Můžete přiblížit jaká je s ní spolupráce?
    Bětka pracuje svědomitě, ale drobnými krůčky. Zároveň nechává některé otázky otevřené a umožňuje nám tak výrazně se tvůrčím způsobem na inscenaci podílet a konzultovat jednotlivé varianty. To je podle mě zcela v pořádku za předpokladu, že bychom na zkoušení měli dva měsíce a ne pouze jeden. Častokrát se na zkouškách dostáváme do situace, kdy jsme úplně duševně vyšťavení, jak ona, tak my. Po tom, co se snažíme dobrat logiky situací, smyslu textu a toho jaké výrazové prostředky vlastně použít se nám docela často uvaří závity a končí to tím, že ze zkoušky odcházíme jako zeleniny, teda alespoň já. To znamená jen to, že to není nikterak snadné a že práce na této inscenaci si ode mě žádá vyšší osobní vklad. S Bětkou jsme se potkali i na škole a její DISKová inscenace Opilí, shodou okolností rovněž od Vyrypaeva, byla mou oblíbenou. Těší mě s ní pracovat, jen mě štve ten čas a vlastní limity, o kterých umím nejspíš jen mluvit.
  • Jak se sbližujete s Českými Budějovicemi?
    Pomalu se tam zabydluji, čeká mě hostinský byt. Přemýšlím o koupi kola… Rovinatý kraj je tam super, tak budu mít pocit, že aspoň trochu sportuji.
  • Myslel jsem, že základy sportu máte již ze Vsetína, kde je hokej i fotbal na dobré úrovni?
    (smích) Většinu času trávím u počítačových her. Na kole se to možná zlomí. Jinak, se Vsetínem se to má tak, že si připadám jako kapitán Nemo. Narodil jsem se v Karviné, pak jsem bydlel ve Frýdku-Místku a to jak ve Frýdku, tak v Místku, kam jsem chodil do školky. Ve Vsetíně jsem nastoupil do 1. třídy, nakonec došlo i na gymnázium. Ale místnímu hokeji ani fotbalu neholduji. Ve fotbale je na tom Vsetín mizerně a v hokeji se to po ohromném propadu začíná obracet k lepšímu. Fotbal si ale rád zahraju. O prázdninách, když mi bylo dvanáct jsem kvůli kopání do balónu před barákem vstával s kamarádem v pět ráno.
  • Jak vnímáte město České Budějovice jako takové?
    Možná Vás zklamu, ale zatím nijak. Znám vlakové a autobusové nádraží, cestu k divadlu, malebné náměstí. Jinak mi stačí mít se kam zavřít, kam dát počítač a jsem spokojený. Potom potřebuji ještě jedno místo, kde mohu být s lidmi, které mám rád, a tím to pro mě končí. Možná si příliš fandím, ale Budějovice beru jako štaci na zkušenou. Co bude dál, to se ukáže. Snad to nebude znít divně, ale nějak se k tomu městu zatím nechci vázat. Beru to tak, že zajedu domu do Vsetína, stavím se v Praze, pak dojedu do Českých Budějovic. Jak říkám, pocit domova mám tam, kde se mohu nerušeně zavřít nebo být s někým, na kom mi záleží… Patřím mezi pohodlné lidi, snažím se si všechno uzpůsobovat tak, aby to bylo, co nejjednodušší, čímž si to často komplikuji.


  • www.jihoceskedivadlo.cz

    22.1.2018 00:01:07 Josef Meszáros | rubrika - Rozhovory

    Časopis 33 - rubriky

    Archiv čísel

    reklama

    Městská knihovna Praha

    Články v rubrice - Rozhovory

    Viktor Dvořák: Vztah k divadlu je jako vztah k jinému člověku…

    Viktor Dvořák

    Konec divadelní sezóny bývá obyčejně napjatý. Přede dveřmi prázdniny, ale úkolů a povinností neubývá. Městská ...celý článek



    Časopis 33 - sekce

    HUDBA

    Milli Janatková získala americké ocenění

    Milli Janatková (Foto: Lucie Bald)

    Píseň Mateřské kouzlo osobité zpěvačky, multiinstrumentalistky, skladatelky, výtvarnice a lektorky Milli Janat celý článek

    další články...

    LITERATURA/ UMĚNÍ

    GEN - Karol Sidon

    Karol Sidon

    GEN - Karol Sidon
    Vrchní zemský a bývalý pražský rabín, dramatik, spisovatel, scenárista, chartista a disid celý článek

    další články...