Scéna.cz 

Rozhovor s Helenou Šimáčkovou

Helena Šimáčková dosáhla ve svém oboru několika prvenství. Roku 1950, když ještě jako posluchačka DAMU začínala v Divadle pracujících v Gottwaldově (dnešním Zlíně), byla vůbec prvním ženským dramaturgem u nás. O tři roky později odešla do tehdejšího Státního divadla v Ostravě, kde až do té doby funkci dramaturga zastávali šéfové jednotlivých těles. Dnes je nejstarší divadelní dramaturgyní v aktivní službě. Nelze ovšem říct, že je nejdéle sloužícím dramaturgem u nás, protože dvacet let strávila mimo svoji profesi.
Její dosavadní profesionální dráha se skládá v podstatě ze dvou "dějství" - s jednou přestávkou :

1950 - 1970
Po třech zlínských letech a sedmi ostravských odchází roku 1960 do pražského Divadla E. F. Buriana (bývalého Déčka), které pod vedením šéfrežiséra Karla Nováka hledá cestu k divákům prostřednictvím osobité dramaturgie a hereckých posil, přicházejících do Prahy především z oblastních divadel. Např. Blanka Bohdanová (Pardubice), Slávka Budínová a Ilja Racek (Olomouc), Josef Langmiller a Jiří Holý (Ostrava). Na poříčské scéně se vůbec poprvé objevují : Nosorožec od E. Ionesca, Dürrenmattův Frank V., Williamsova Vytetovaná růže, Mrožkovi Policajti, Millerův Případ ve Vichy, Sartrovy Trojanky, nová verze Frischovy Čínské zdi… a ještě celá řada čs. premiér zahraniční i naší provenience (např. výtečná Daňkova hra Čtyřicet zlosynů a jedno neviňátko). Divadlo EFB sice pomalu a jistě získává přízeň publika, ale současně se stává terčem stranických orgánů, které leckterou hru označí za nevhodnou či dokonce politicky škodlivou. "Tehdy nám v boji s cenzurou velice pomohli osvícení publicisté v čele s V. Šťovíčkovou, J. Rumlem a J. Dienstbierem," vzpomíná po letech Helena Šimáčková.

1966 odchází do Divadla na Vinohradech. Tam prožije krásné čtyři roky, které končí 7. dubna 1970. Toho dne totiž adresuje k rukám ředitele Františka Pavlíčka tato slova, která cituji v přesném znění: "Funkci dramaturga v Divadle na Vinohradech jsem přijala z Tvého podnětu a s podmínkou vzájemného respektování názorů a stanovisek. Rozhodnutí rady NVP o Tvém odvolání z funkce uměleckého ředitele (podle mého názoru nespravedlivé a pro další vývoj DnV velmi problematické) anuluje možnost mého dalšího působení v tomto divadle a je i důvodem mé žádosti o rozvázání pracovního poměru." Ředitel musí opustit své místo už v polovině dubna, jeho dramaturgyně odchází v červnu 1970…

1970 - 1989
Ještě v létě téhož roku se H. Š. podrobí operaci žlučníku a po rekonvalescenci začne hledat práci. Odpovídá na různé inzeráty, ale přichází jedna zamítavá odpověď za druhou. Do kulturního střediska NDR na Národní třídě, kde se zajímá o místo prodavačky knih či hudebnin, ji sice pozvou na pohovor - ale po několika dnech jí telefonicky sdělí, že by nebylo vhodné (rozuměj: s jejím kádrovým posudkem!), aby byla v přímém kontaktu s veřejností. A tak se nakonec nějaký čas živí jako uklízečka, poté se stane písařkou ve stavebním družstvu Instrukta a do důchodu odchází jako knihovnice ve vršovické pobočce… Po dramaturgické práci se jí samozřejmě stýskalo, ale přesto celých 19 roků nechodila do divadel - "aby jí srdce nebolelo," jak říká dnes.
Je paradoxem, že v předchozím období dostala například z činohry Národního divadla celkem čtyři nabídky: První ve svých šestadvaceti letech - druhou krátce po svém příchodu do Prahy - třetí od svého nejoblíbenějšího profesora Františka Götze r. 1965 - a teprve tu v pořadí čtvrtou nabídku přijala, protože šéfem činohry ND měl být Fr. Pavlíček. Společně ještě připravili repertoár na sezonu 1969/70, ale od zmíněného 7. dubna 1970 všechny plány do budoucna vzaly zasvé…

Od 1990 až dodnes
Po dvaceti letech se Helena Šimáčková vrací do Divadla na Vinohradech, tentokrát z podnětu jeho nové ředitelky Jiřiny Jiráskové. Osobně poznává nové herce - například Elišku Balzerovou, Dagmar Veškrnovou, Viktora Preisse, Ivana Trojana, Sváťu Skopala… a Tomáše Töpfera! Je to pro ni "osudové setkání", protože výrazně poznamenalo její další životní dráhu. Je dodnes hrdá na to, že ji T. T. vyzval k dramaturgické spolupráci na inscenacích, jako byl Romeo a Julie (na Hradě) nebo Muž z La Manchy (v Divadle na Vinohradech). Když v lednu 1995 vzniká Nadace Fidlovačka a o tři roky později se hlásí k životu stejnojmenné divadlo, je u toho. V letošním roce končí už svoji šestou sezonu na nuselské scéně.

Návrat k divadlu po dvacetileté přestávce
"Svou první dramaturgickou dvacetiletku jsem prožila v totalitě," odpovídá H. Š. na moji otázku. Každý text jsme tehdy museli předkládat ke schválení tzv. HSTD (Hlavní správě tiskového dozoru) a o jeho dalším osudu rozhodovali především političtí činitelé. Byla předem určena kritéria, týkající se procentuální skladby repertoáru, přičemž současná západní tvorba byla až na posledním místě. (Kromě toho devizově vázané hry jsme mohli uvádět jen tehdy, když jsme dostali určitou kvótu.) Nutno ovšem říct, že v šedesátých letech byla situace přece jen už nadějnější než v padesátých, kdy např. v Gottwaldově jsme v době procesů nesměli uvést sovětskou hru Lidé, bděte! v překladu J. Slánské, protože jako žena ´vlastizrádce´ údajně zkreslila osobnost Julia Fučíka. Umění vůbec a divadlo zvlášť bylo tehdy ztotožňováno s ideologií a dramaturg byl považován za tzv. ideovou páku divadla (formulace Zdeňka Nejedlého). Když jsem se vrátila k divadlu po dvaceti letech, společenská situace byla podstatně odlišná. Dnes nám zaplaťpánbů už nikdo nenařizuje, co máme hrát. Přesto nemůžeme hrát, co se nám zamane. Soukromá a navíc repertoárova scéna, jakou je Fidlovačka, musí mít na paměti požadavky publika víc než předtím. Když se kdysi uvedla například oslavná hra k nějakému výročí, představení si zakoupily odbory nebo brigády práce apod. Dnešní divák si mnohem pečlivěji vybírá, za co vydá své peníze - nehledě na to, že kulturní nabídka v samotné Praze je velmi široká. Sladit aspekty umělecké a finanční není snadné. Každý chybný krok ve výběru titulu se vrací jako bumerang. Obrozené Divadlo Na Fidlovačce má na svém kontě už třicet premiér - a naštěstí mnohem víc těch divácky úspěšných než naopak. Dneska máme už "svoje" obecenstvo, pro které jsme loňského září založili Klub přátel DNF."

Dramaturgie jako životní poslání
Na toto téma hovořila paní Šimáčková s největším zápalem a také nejobšírněji – a není snadné tlumočit její slova alespoň telegraficky. (Často se opakující slovo „dramaturg“ vyjadřuji někdy zkratkou D.)
Být dobrým dramaturgem předpokládá nejenom určitou sumu vědomostí, ale i cit pro to, co je dramaticky nosné, a zároveň schopnost předvídat potřeby diváků.
D. by měl znát několik cizích jazyků, aby si mohl sám přečíst text v originále a nemusel se spoléhat na cizí úsudek. (H.Š. pracuje s třemi jazyky: s němčinou, francouzštinou a ruštinou. Za svůj velký handicap považuje neznalost angličtiny.)
Dramaturgie je svým způsobem řehole. Jak říkával dlouholetý dramaturg Fr. Götz svým žákům: „ D. za všechno může, ale sám nic nezmůže ani nemůže.“ Je to samozřejmě nadsázka, ale je v ní nemalý kus pravdy.
Záleží na osobě či spíše na osobnosti dramaturga, jakou konkrétní představu má o náplni své práce, která zůstává z velké části anonymní.
D. musí myslet především na obecenstvo a na herce!
Dramaturg a režisér jsou „spojité nádoby“ . Osobitý profil divadla se rodí z jejich týmové spolupráce.
Za nejkrásnější dobrodružství považuje H. Š. spolupráci s autory. Během své divadelní existence jich poznala bezpočet. Dneska je šťastná, že Tomáš Töpfer s úspěchem navázal na starou dobrou tradici, kdy naši i zahraniční „principálové“ sami psali hry pro svůj soubor.

Hovořil jsem s Helenou Šimáčkovou ještě o mnoha dalších věcech. Například o trémě, která ji provází při každé premiéře…Nebo o tom, že na svých minulých štacích byla zvyklá pracovat jako dramaturg "sólově". Když loňského roku umělecký šéf Divadla na Fidlovačce Juraj Deák vyzval ke spolupráci dramaturgyni Kláru Špičkovou z Národního divadla moravskoslezského, obávala se, zda si s ní porozumí. Naštěstí si brzy padly do noty, i když je od sebe dělí celé půlstoletí. Sám jsem měl možnost se přesvědčit, že H. Š. drží krok s dobou i po technické stránce.(Ovládá počítač a internet stejně jako mladší generace.)
Tento rozhovor jsme pro oboustranné vytížení odkládali celé tři roky. Jsem rád, že jsme se konečně setkali takříkajíc tváří v tvář. Na naše posezení v její divadelní pracovně s výhledem na Botič a na Nuselský most budu rád vzpomínat.