Scéna.cz 

Radoslav Šopík – herec se splněným snem

Ve zlínském bytě se třináctiletý Radoslav Šopík dívá na druhý svátek vánoční roku 1975 okolo desáté hodiny večerní se svými rodiči na černobílou televizi značky Tesla. Po obrazovce pobíhají Hanzlík, Vondráčková, … ve filmu Noc na Karlštejně. Radoslav je fascinován uvolněností herců, s níž hrají, tančí a zpívají. I slza mu ukápne. A právě tehdy ho to poprvé napadlo: „Budu hercem.“ Takto vzpomíná na zrod své touhy po divadle opora hereckého souboru Městské divadla Zlín Radoslav Šopík, host NetHovorů na našem portále v pondělí 19. ledna 2004 od 17:00 h.
Navštěvoval nejdříve tehdy ještě gottwaldovskou Malou scénu a jednou se opatrně zmínil i před rodiči, že by chtěl studovat brněnskou JAMU. Rodiče to dlouho považovali za žert a bláznovství, ale v roce 1982 - už s jejich požehnáním - společně s nynějšími kolegy Luďkem Randárem a Helenkou Čermákovou - absolvoval brněnskou JAMU. Dostává se mu také prvních zkušeností s dabingem. V brněnském studiu při svém vůbec prvním dabingu dostane za citoslovce Eeeech, které vysloví při dopadu šípu do hrudi římského vojáka, celých sedmdesát korun československých.

Po škole získává první angažmá ve Slováckém divadle v Uherském Hradišti. Jeho vstup na divadelní dráhu je vskutku impozantní. Při nástupu na první výstup svého života v profesionálním divadle zakopne o rantl a na jeviště je jakoby vystřelen. Stane se tak v postavě Brighelly v Čapkově variaci komedie dell´arte Hře lásky osudné, a proto je jeho extempore přijato spíše jako součást role.
V Uherském Hradišti stráví jednu sezónu. Po roční vojně se pak na sezónu objeví v Hradci Králové, ale v roce 1985 se vrací domů, tentokrát už na scénu Divadla pracujících v Gottwaldově. V osmdesátých letech vytvoří mnohé krásné role: 1986 – Neznámý (Vzdálený hlas),), 1987 – Franta Tlouk (O bojácném Floriánkovi), Bertrand (Generálka jeho Veličenstva), Felix (Ze života hmyzu), 1988 – Dromio Syrakuský (Komedie omylů), Jack (Charleyova teta), 1989 – Šebestián Faden (Provaz o jednom konci), Král (Mušketýři po třiceti letech), Leslie (Pobřeží), 1990 – Jindřich (Konec masopustu).
Pak se od divadla na několik let vzdálí, ale v roce 1999 je k němu opětovně přitáhnut. V posledních čtyřech letech dostává krásné herecké příležitosti. 1999 – Mitch (Tramvaj do stanice Touha), Sepp Jorgen (Krysař), 2000 – Zamuchryškin (Hráči), 2001 – Kurt (Tanec smrti), Otec (Hroší snění) 2002 – Lane (Jak je důležité míti Filipa), Andrej (Tři sestry II.), Handel (Baron Prášil), Otec Kryštofův (Deníky Kryštofa Kolumba).
Z her, které zůstávají na repertoáru Městského divadla, ho můžete v současné době vidět jako Tatínka (Jak jsem potkal lidi), Jepichodova (Višňový sad), Calandra (Calandriáda), Přednostu Jánského (Ještě žiju s věšákem, čepicí a plácačkou), Pána (Jakub a jeho Pán) a Hermana (Hotel Viktoria).
Sám říká, že od počátečního chtění být hercem z onoho 26. 12. 1975 potřeboval několik důležitých mezníků ve svém divadelním životě, které radikálně proměnily vztah k jeho profesi. Povídáním o replikách, o tom, co se za nimi skrývá začal odhalovat, že tajemství divadla je pro něj osobně spjato se snahou o pravdivost hereckého projevu. Uvědomil si, že v herectví je nutno zrát stejně jako víno, ke kterému má mimochodem kladný vztah. Za tyto důležité mezníky považuje setkání s režisérem Vladimírem Kelblem v Hadriánovi z Římsů nebo s Jakubem Korčákem, z poslední doby především práci s Petrem Štindlem a Zdeňkem Duškem.
Herecký sen se mu už splnil. Když viděl kdysi slavné Schormovo představení Jakuba a jeho pána s Bartoškou a Zedníčkem v hlavních rolích, uvědomil si, že právě postavy Jakuba nebo jeho pána jsou pro něj oněmi sny, které by někdy chtěl ztvárnit na jevišti. Náhoda tomu chtěla a Kunderova hra se objevila i na repertoáru Městského divadla a Radoslav Šopík nyní baví diváky v úloze Pána.
Nosí v sobě, jako většina herců, několik replik svých postav, které se zakously do jeho osobnosti a do jisté míry vyjadřují i jeho pohled na svět a plně se s nimi ztotožňuje. Právě ve hře Jakub a jeho pán odpovídá na Jakubovu otázku „Pane, vy jste se zamiloval?“ lakonicky „Bylo-li to psáno tam nahoře.“ A závěrečné „Nuže, Jakube, vpřed.“ vyřčené s vědomím, že vpřed je kamkoliv, stává se mu impulsem k další i životní cestě i cestě herecké, k cestě, na které se zraje jako víno, ať už jdeme kamkoliv. Nuže, Radoslave, vpřed!
(Ptal se Vladimír Fekar)