Scéna.cz 

Dobrý člověk ze Sečuanu

Činohra Národního divadla Praha uvedla v listopadové premiéře inscenaci Bertolta Brechta Dobrý člověk ze Sečuanu. Dramatik, spisovatel a režisér Brecht patří mezi největší reformátory divadla dvacátého stolení. Tyto skutečnosti mohou vzbuzovat určitý respekt u inscenátorů i diváků. Dobrý člověk ze Sečuanu se řadí mezi jeho úspěšná dramata – Život Galileův, Matka Kuráž a další.

Touto inscenací absolvoval režijní debut v Národním divadle Praha Martin Čičvák, s nímž dále spolupracoval scénograf Tom Ciller, autorka kostýmů Marija Havran a dramaturgyně Daria Ullrichová. Hudební nastudování realizoval Petr Kofroň.

Vedle ústřední postavy Šen Te, kterou ztvárňují v alternaci Jana Janěková ml. a Kateřina Winterová, tvoří důležitý článek v mozaice postav prodavač vody Wang – David Prachař, letec bez místa Jang Sun – Saša Rašilov, holič Šu Fu – Bronislav Poloczek. Dále hrají Radovan Lukavský, Petr Pelzer a Miloš Nesvadba – bohové, Johana Tesařová, Jana Boušková, Taťjana Medvecká, Ladislav Mrkvička, Petr Motloch, Blanka Bohdanová a další.

Martin Čičvák představuje osobnost v mladé generaci režisérů a svoji kvalitu předvedl mimo jiné v inscenacích – Sen noci svatojánské W. Shakespeara v Národním divadle v Brně, dále pak v Činoherním klubu Praha např. Kobylinův Proces nebo Puškinova Oněgina.
V Čičvákově profesním životopisu představuje režie Bertolta Brechta jisté pokračování a návaznost na režii Williama Shakespeara. Dobrý člověk ze Sečuanu podobně jako Sen noci svatojánské má několik společných bodů – dvojakost příběhu – pohádkovost a sen proti realitě. Dále průvodce dějem, Puk ve Snu a Wang v Člověku, v neposlední řadě téma lásky, vztahů mezi lidmi a toleranci.
Režisérova koncepce Dobrého člověka ze Sečuanu vychází právě z nabytých zkušeností ve Snu noci svatojánském. Respektuje princip pohádkovosti, kterou pateticky nedémonizuje a nechává jí přirozený spád. Reálný svět zdůrazňuje jednoduchá scéna z vlnitého plechu, v níž lépe vystupuje skutečnost vztahů mezi lidmi. Diváka více vtahuje zejména hrou v hledišti. Jakousi sázku a handrkování mezi Oberonem a Titánií zastupují tři bohové, kteří dle staré legendy musí najít dobrého člověka, aby mohl být zachován svět.

Spásnou záchranou se stává hlavní hrdinka příběhu konkubína Šen Te, která poskytne bohům přístřeší. Druhý den Šen Te přizná bohům čím se živí a proč toto povolání vykonává, prý jen proto, že jí nic jiného nezbývá. Bohové ji poskytnou za nocleh peníze. Míní, že jedině tak by mohla být ještě lepší.
Šen Te za finanční dar koupí krámek s tabákem. Postupně se začnou odehrávat věci „milosrdenství“, kdy se pro dobrotu málem rozkrájí. Okolí – falešní známí a jejich příbuzní se k ní nastěhují a ujídají z jejích zásob. Aby dokázala v této situaci Šen Te vůbec přežít,vydává se za svého bratrance Šuej Ta,tvrdého obchodníka,který je jejím pravým opakem a dokáže ubránit její dobro a láskyplnost.
Je to hra na černou a bílou. Schematické rozdvojení na dobro a zlo – jin a jang – odhaluje pravou podstatu světa. Pohádkové setkání života a smrti, štěstí a bídy, světla a tmy a dalších podobenství, kterými disponuje každá kultura.

S úlohou rozdvojené osobnosti si výborně poradila Jana Janěková mladší. Postavě Šen Te dává patřičnou míru dobra. Své srdce otevírá dokořán každému, kdo potřebuje pomoci. Jako „zlý“ bratranec Šuej Ta dokáže uchránit zranitelnost Šen Te. V žádném případě není mstivá, jen pragmatická. Odhalená pravda ji dokáže zranit, čímž v jádru Šuej Ta odhaluje cit Šen Te.
David Prachař coby Wang vytváří postavu komentátora – průvodce. Volba jeho povolání není náhodná – prodavač vody, vytváří absurditu v samotné podstatě. Voda očišťuje, ale prodaná představuje jakési kupčení s božími odpustky. Prachař hravou formou umocňuje parodii a vytváří lehkost k případnému pathosu, k němuž by samotné téma hry mohlo svádět.
Velmi nejednotnou postavou je Jang Sun, letec bez místa. Saša Rašilov mu dává nejen přesnou dávku neštěstí a marnosti, ale také po zhojení ran a odehnání trudnomyslnosti i notnou dávku sobectví a zhýralosti. Vše jen v takové míře, která patří záporné postavě, ale ne úplně zatracované.
Jistou výbornou kreaci ztvárnil Bronislav Poloczek coby holič Šu Fu. Dokázal dostatečně dát najevo jistou dávku narcisismu. Jako holič zkrášluje druhé, proto musí sám vypadat. To, že k němu ohledně krásy, mají druzí důvěru, si dostatečně uvědomuje a povyšuje tak své postavení, svou důležitost. V příběhu Šen Te představuje jejího zachránce, ale také zhrzeného nápadníka.
Ostatní herci vytvářejí přesný hladový dav, který dokáže parazitovat podobně jako mšice na sladké šťávě růží. Naštěstí, když se objevilo slunéčko, přirozený nepřítel, které jim dalo práci – přemohli se, aby se zachránili.

Inscenace Dobrý člověk ze Sečuanu boduje svým na jednu stranu schematickým příběhem, na druhou stranu hlubokomyslností, která se skrývá v jednoduchosti – zelenina vysazená do přesného sponu vytváří pod povrchem neorganizovanou spleť kořenů, která se na povrchu může rozvinout do listoví či plodu. Pokud ji ovšem nenapadnou paraziti nebo nezahubí plevel – pak je potřeba dobrého člověka, který toto vše odstraní, aby další lidé měli výživnou a zdravou stravu.