zvláštní poděkování
Quantcom.cz

Kati v Činoherním klubu

Kati  (Činoherní klub)

autor: archiv divadla   

zvětšit obrázek

Poslední desetiletí Činoherního klubu výrazně poznačila éra inscenací her Martina McDonagha od Ondřeje Sokola. Zdá se, že právě ony jaksi symbolicky navazují na staré zlaté časy ČK. McDonagh, jakkoli jsou jeho hry ulítlé a hodně drsné, patří k autorům, kteří jsou dneska diváky vnímány pozitivně. Přinejmenším ve své přiznané divadelnosti, prolínající zdánlivě obyčejným životem. McDonaghovy postavy působí jako sebevražední artisti balancující s přitroublým úsměvem na laně mezi mrakodrapy. Tak trochu si ťukáme na čelo, když je sledujeme, ale zároveň při jejich nevyzpytatelnosti stydne krev žilách. Podobně rozporuplné pocity máme, pokud jde o minimalistické zápletky jeho příběhů. Ať se děje odehrávají kdekoli, vždycky je v nich kousek provinčnosti, až buranství, ale zároveň jakési starosvětské nostalgie a noblesy.

Poslední McDonaghova sice tyto charakteristiky splňuje, ale do jisté míry se od předchozích liší – je zakotvena v konkrétní historické situaci 60. let, kdy byl v Anglii zrušen trest smrti a kati se tak najednou ocitli bez zaměstnání. Nicméně, tato situace je pouze výchozí, a stává se jistou záminkou a hlavně katalyzátorem dějů budoucích. Odehrává se, jak je u McDonagha zvykem, v podstatě v jedné dekoraci. I když první scéna je umístěna do vězení, kdy je vykonán rozsudek smrti nad jistým Jamesem Hennessym (drobnou roličku si střihl sám režisér Ondřej Sokol). A provází ji pochybnost nad tím, zda byl Hennessy skutečně vinen. Následně se prakticky celý děj odehrává v hospodě daleko od Londýna. Scénograf Adam Pitra vytvořil iluzi starodávného hospodského interiéru s malebně sestavenými trámy, pár židlemi, stoly, omšelým barem, a dřevěným schodištěm vedoucím nahoru do patra. Děj je rámován filmovými titulky a závěrečnou pointou (video Jaromír Vondrák), takže působí jako filmové retro z období němé grotesky a současně nové vlny 60. let. Pečlivý výběr byl věnován hereckému obsazení, které bylo staženo z nejrůznějších divadel. Každý z těch mužů a žen, kteří se objeví na scéně, nesou v sobě výraznou charakteristiku, takže o nich tzv. máte jasno, ještě než promluví. Ať už jsou to bývalí kati – Martin Finger jako zachmuřený sveřepý Harry Wade Martina Fingera, který byl nucen přesedlat do své smrtící profese do banální role hospodského, jeho pomocník, nekňuba a podrazák Syd Armfield Ondřeje Malého, či noblesní filozof Pierrepoint Aloise Švehlíka. Stejně tak jsou zapamatovatelní hospodští štamgasti, kteří v miniaturních výstupech dokážou rovněž sugestivně přiblížit podstatu své osobnosti, ať je to somrácký notorik Bill Tomáše Jeřábka, klasický hospodský posměváček Charlie Otmara Brancuzského, chlapík s dlouhým vedením Arthur Vladimíra Kratiny, rozvážný inspektor Fry Jaromíra Dulavy, či novinářský šmok z místního plátku Dalibora Gondíka. A k tomu nádavkem dvě ženy - Wadova žena Alice Dany Černé, která už v téhle hospodě leccos zažila, a tak je celkem logické, že bez ginu by to těžko zvládla, a její pubertální dcera Shirley Štěpánky Fingerhutové (mladičká studentka herectví se ve společenství ostřílených herců rozhodně neztratila, a zaslouží ocenění za čerstvý, autentický výkon!). A proti nim je tu podivný mladý cizinec Peter Mooney Václava Šandy se zvláštním smyslem pro humor, podezřelý svou jinakostí. Podobně, jak to bývá i v jiných McDonaghových hrách, atmosféra v hostinci balancuje na hraně důvěrné sousedské atmosféry s jakýmsi potenciálním nebezpečím, které neustále visí ve vzduchu. Režisér Ondřej Sokol společně s herci buduje tuto ambivalentní atmosféru minimalistickými prostředky, nenápadně, ale s gradujícím napětím. A stále nechává diváka v jakési zvláštní nejistotě, co bude dál… Můžeme mít pouze jedinou jistotu – totiž, že všechno je jinak, než se na první pohled zdá. McDonaghova hra, tradičně v zajímavém a mluvném Sokolově překladu, rozmarně nabízí celou škálu žánrů, které se s hravostí průběžně proměňují. Chvílemi je to až jakýsi tradiční hospodský storytelling na pomezí realistických příběhů a mýtů, tlachavá banální konverzačka, žánrový obrázek z lidového prostředí zapadákova, ale také filozofický traktát, detektivní až mysteriózní story, či drastická černá groteska. Střídání výrazových prostředků a proměny nálad umožňují divákovi, aby si vybral to, co ho nejvíce zaujme. Nicméně, jen tak mezi řádky se tu řeší velmi zásadní otázky, týkající se etiky, stavovské cti, předsudků, a mnoha existenciálních motivů, včetně smyslu života a smrti. Předivo osudů, a krutých náhod, které končí fatálně, tkají herci společně, a máme tak pocit jakési vychýlené samozřejmosti. Milovníci McDonaghových podivných her tak určitě nebudou zklamáni.

www.cinoherniklub.cz

19.12.2016 16:12:27 Jana Soprová | rubrika - Recenze

Časopis 17 - rubriky

Archiv čísel

reklama

Bastard (Městské divadlo Brno)

Články v rubrice - Recenze

Mefisto: bezvýznamná rozhodnutí s kořeny zla

Robert Mikluš (Mefisto)

Činohra Národního divadla Praha se vrací do Státní opery. Pod vedením režiséra Mariána Amslera vstupuje na jev ...celý článek



Časopis 17 - sekce

HUDBA

Hudební tipy 18. týden

Janet Jackson

Ikony Kamila Střihavky
Český rockový bubeník Miloš Meier hostem v hudebním cyklu věnovaném osobnostem české celý článek

další články...

LITERATURA/UMĚNÍ

Festival umění a kreativity ve vzdělávání

Festival umění a kreativity ve vzdělávání

Už počtvrté se pedagogové, rodiče, odborná i širší veřejnost či profesionálové z oblasti kultury a umění mohou celý článek

další články...