Scéna.cz 

Ohlédnutí za festivalem německého divadla 2016 - Hamlet

Letošní ročník Pražského divadelního festivalu německého divadla mě překvapil. I když jsem nestihla všechno, přinejmenším tři představení mi výrazně utkvěla v paměti, resp. Virus (motto festivalu Virus Wir) se mi zavrtal do hlavy. Festival byl tentokrát výrazně věnován dokumentárnímu divadlu, a nekonečným inspiracím týkajícím se válečné minulosti, v Německu patrně dodnes více bolavé než u nás. S dokumentárním divadlem mám trochu problém, protože ne vždy – navzdory bezpochyby zajímavým autentickým tématům – působí divadelně. A právě skrze divadelnost jsem vstřícnější k prožití katarze z viděného.

A objeví-li se něco svrchovaně divadelního, kdy mě ze scény zalévá sprška proměnlivých divadelních nápadů, pak je to úplně nejlepší. To se ostatně podařilo letos na výbornou. I když Hamlet z berlínské Schaubühne v překladu a úpravě Mariuse von Mayenburga a režii Thomase Ostermeiera je už osm let stará a původní obsazení se proměnilo, patří k tomu nejvýraznějšímu, co jsem na festivalu během 21 ročníků viděla. A proto zaslouží samostatnou recenzi. Pravda, objevily se hlasy, že mnohé z výrazových prostředků už jsme viděli, ale domnívám se, že právě Ostermeierova inscenace byla pro mnohé divadelníky zdrojem a inspirací. Ať už jde o samotnou scénu, či využití různých scénických i hereckých fíglů, a celkového pohrávání si s tématem a postavami. Mnohé se odehrává kolem velkého stolu, který se táhne přes celou šířku scény. V popředí je hromada hlíny, tedy čerstvý hrob zahrnutý hlínou, do něhož Hamlet několikrát padne tváří, a „ušpiní se“ tak. Už samotná první scéna pohřbívání Hamletova otce, kde hrobník – klaun (jako jakási symbolická náhrada za slavnou scénu s hrobníky, která chybí) doslova žongluje s rakví, a nedaří se mu ji správně umístit do díry. To předznamenává jistý groteskní škleb inscenace, stejně jako výraznou divadelnost světa, ve kterém postavy (a potažmo i my diváci) žijí. Při obřadu prší, což přiznaně vyrábí tryskající hadice, držená jedním z herců, takže se tak přímo před očima vytváří iluze-neiluze deště a bláta, po němž herci úmyslně-neúmyslně kloužou a padají. Tato ambivalence je využita v inscenaci mnohokrát. I využitím prostředků pro německé divadlo tak typických, jako je ruční kamera a projekce. Poprvé se s tím setkáme hned na počátku, kdy Hamlet skrčený kdesi v rohu, odříkává svůj monolog Být či nebýt přímo do kamery, což můžeme sledovat na plátně.

Ostatně, pohrávání si s monologem BÝT ČI NEBÝT je v inscenaci patrné, objevuje se při různých příležitostech ještě dvakrát, a je v něm, stejně jako v mnohých akcích zakódována jakási nutkavost, neurotičnost doby. Projekce pak jsou využívány pravidelně, ať už k zachycení detailů tváří, a zároveň jakémusi náznaku mediálního voyerismu vůči celebritám z Elsinoru, ale zároveň jako symbol zcizení a zároveň historických uměleckých směrů – do tváře Claudia na plátně se začne prolínat lebka apod. Tedy zřetelný odkaz k expresionistickému filmu meziválečné éry. Zajímavě se pracuje nejen s textem (do něhož sem tam pronikají i úryvky z dalších Shakespearových her), ale především s postavami. Celé obsazení totiž hraje pouhých šest postav, které se s výjimkou Hamleta (toho hraje od premiéry Lars Eidinger) se proměňují v různé postavy, většinou přímo před očima diváka nasazením paruky či přidáním nějakého artefaktu. Jediná žena na scéně Jenny König (od 2014) tak s přehledem přechází od královny Gertrudy v Ofélii a zpět, Claudius Urse Juckera se mění v ducha Hamletova otce, Robert Beyer je Poloniem a Osrikem. Damir Avdic je Horatiem a Guildensternem a Franz Hartwig Laertem a Rosenkranzem. Navzdory tomu, že Shakespearova hra je tu spíše využita jako výchozí materiál, některé scény jsou vynechány, jiné naopak zmnoženy, udržuje přesně shakespearovský duch, který je dovedně promíchán s naší dobou postmoderní, a její existenciální tísní a zmateností. Nepodaří se nám tedy po celou dobu odhadnout, nakolik Hamlet své bláznovství jen hraje, a nakolik je skutečně vyšinutý, a to ani při skákání Hamleta po opěradlech sedadel diváků a v závěrečném šíleném a hodně protahovaném souboji, v jehož závěru jsou kromě Horatia všichni mrtvi. Ostermeierův Hamlet bezpochyby patří k nejzajímavějším shakespearovským inscenacím posledních desetiletí.