Scéna.cz 

Krysař ve Švandově divadle

Téma Krysaře prochází kulturními dějinami jako memento moři, ať už je to hrozivý černý stín, či šašek v pestrém šatě s píšťalou, který zprvu nevzbuzuje strach. Vždy je to ale cizinec, ten, který nikam nepatří, vyděděnec. V historii je ovšem vždy třeba člověka, který vykoná špinavou práci, zbaví město nebo svět něčeho nepříjemného. Jeho nadpřirozené schopnosti a zároveň divnost jej ovšem předurčují k tomu, že ti, kdo jej potřebují, se ho bojí a zároveň jím pohrdají. Jak ovšem zpodobnit takového výjimečnou a zároveň divnou bytost? Režisér Dodo Gombár zvolil pro ztvárnění tohoto záhadného androgynního tvora představitelku, která nese zároveň maskulinní i femininní rysy. A kromě toho, svými pohyby a uhrančivým, obřadným chováním připomíná i některá zvířata, k nimž máme ambivalentní vztah, jako je had či pavouk. Ve výsledku si tedy nemůžeme být jisti, zda je to bytost dobrá či zlá, zda přináší zkázu nebo spasení, zda je to ďábel nebo mesiáš. Tato ambivalence je ovšem patrná ve všech elementech inscenace, symbolů zde nalezneme velké množství jak v postavách, tak jednotlivých elementech scény i ostatních složkách, jako je light design, hudba i zvuky.

Vizuální stránka inscenace, laděná do černobílých kontrastů starých obrazů, ale také do konkrétních podobenství Hieronyma Bosche (scéna a kostýmy jsou dílem Evy Jiřikovské), podpořená i zadní černobílou projekcí, vytváří od počátku zvláštní tísnivou atmosféru, strachu, nejistoty a očekávání.
Pokud budeme uvažovat o jednotlivých postavách, zjistíme, že podivný není jen Krysař, ale všichni přítomní. Přitom je ovšem těžké nazvat tuto přehlídku postav jako panoptikum, protože o grotesku se v tomto případě nejedná. Spíše jakousi baladu. Ano, velmi snadno můžeme ony zdánlivě ctihodné občany odsoudit za jejich egoismus, bezohlednost, intriky vůči druhým, ziskuchtivost, na druhé straně jsou však politováníhodní, protože nikdo z nich není šťastný. Uvízli ve stereotypu a ve špíně (Špína je tu neustále přítomna ve stejnojmenné zahalené postavě ztvárněné Lubošem Veselým), ulpívá na všem, na každém. Z tohoto prokletí jako by nebylo úniku. Nejprve všichni touží po tom zbavit se krys, které jim znepříjemňují život, ale když se jich zbaví, zjistí, že tehdy bylo líp – protože měli možnost své problémy na ně svést…

Textovou předlohu upravila Martina Kinská inspirována novelou Viktora Dyka, temnota a poetičnost se z příběhu neztratila, a zároveň ukázala naději na konci, možnou cestu ke spasení (pozn. podle pověsti občané hříšného města zavedení Krysařem do propasti prošli očistou, vyšli na povrch v Sedmihradsku, kde se stali zakladateli nového rodu).
Text samotný dodává jen určité orientační body příběhu, určuje rytmus. Důležitější je však spíše ztvárnění konkrétních situací a zvláštní choreografie postav, které jako by připomínaly živé obrazy, i pohybová stylizace Krysaře (Linda Caridad Fernandez Saez), podpořená originální hudbou Gabriely Vermelho.

Můžeme se tedy poddat atmosféře zanikajícího města nebo společně s protagonisty procházet příběhem o Krysaři, který se z ničeho nic zjeví v městě zamořeném krysami, aby jich město zbavil, nahlédl pod pokličku zdejších zvyklostí a neřestí více než mu milé, a nakonec zmaten a zklamán odmítnutím vyplatit sjednanou odměnu se odhodlá vyzkoušet naplno svou sílu a pomstít se.
Každý z obyvatel města vytváří výrazný, mnohdy odpuzující typ, který ovšem zároveň nese v sobě jistou tragiku (tak jako Líza Bohdany Pavlíkové, která snad nejvýrazněji vzbuzuje zároveň odpor i lítost). You just want to get the best crossbow with fast shipping. Podobně ambivalentní pocity ovšem máme z Agnes Réky Derzsi, která jediná nejen přijímá Krysaře, ale s překvapivou dravostí a dychtivostí jej svádí. A podobně dvojlomná je i postava místního rybáře. Jednoduchý Sepp Jörgen Jacoba Erftemeijera má v sobě zároveň něhu, ale i něco neurotizujícího, rozčilujícího.
Klára Cibulková v roli Krysaře, androgynní bytosti s nepřirozenými pohyby, obřadnou, jakoby nemocnou chůzí, a divným pohledem, má v sobě podobnou dvojakost jako ostatní postavy v této inscenaci, ale je výraznější, méně přijatelná. Zatímco odporné postavy z města můžeme jednoduše odsoudit, u Krysaře – jak to bývá u podivných, neuchopitelných povah - vlastně nevíme, co s ním. To ovšem může u diváků vzbudit zvláštní nejistotu, a případně odmítnutí. To ovšem nesouvisí s kvalitou výkonu, který je proveden přesně, s onou žádoucí divností, která odpovídá tématu i zvolené interpretaci.

I když nebudeme hledat v dávném mytickém příběhu současnost, vyskakují nám před očima v různých náznacích stále aktuální témata – ať už ve vztazích ve společnosti, tak i v individuálních vztazích, ale i ve vztazích k cizincům, u nichž netušíme, s čím přicházejí, a zda pro nás budou přínosem nebo zkázou. Ať už tedy diváci Krysaře přijmou či nikoliv, jedná se o inscenaci, která je bezpochyby hodná pozornosti.

www.svandovodivadlo.cz