Scena.cz - 1. kulturní portál

zvláštní poděkování

Bohdana Pavlíková: Vyhýbám se ženám osudově truchlícím…

autor: archiv

„Když vstoupí na jeviště, je to vždycky kouzlo, ať hraje komediální nebo dramatickou postavu…“ Právě tuto charakteristiku jsme se dozvěděli o herečce a režisérce Bohdaně Pavlíkové, která největší část své divadelní kariéry prožila v Divadle Šumperk (1994-2013). Přiznala, že k divadlu ji přivedla platonická láska. Ve druhém ročníku gymnázia se vypravila na operetu Nejkrásnější válka, a v ní ji doslova uhranul herec Martin Táborský. Po absolvování Střední školy dramatického umění objevila nové obzory. Přiznává, že oblastní divadlo je pro získání hereckých ostruh skutečně geniální. V Šumperku ji potkaly role jako Marie Stuartovna, Marlene Dietrichová, možnost zahrát si v tak různorodém repertoáru jako Noc na Karštejně, Kráska a zvíře, Tři sestry. Racek nebo Domeček pro panenky (za Noru získala nominaci na Thalii). Dnes se s ní můžete potkat ve Švandově divadle v inscenacích Cry, baby, cry, Pankrác´45 či Navzdory závislosti. Vyzkoušela si hraní v Laterně Magice, pomáhá při představení Drahá Matylda jako nápověda. Zeptali jsme se, zda i v tomto případě se jí text dostává pod kůži. Zároveň působí jako herecký pedagog na Vyšší odborné škole herecké v Michli. Tedy spousta zajímavých témat k povídání…

Prozradíte, zda jste si divadelní školu vydupala nebo Vám byli v tomto ohledu rodiče naklonění? Podporovali Vás?
Moje maminka celý život učila na různých středních školách, ať už na ekonomické, hotelové nebo na gymnáziu. V tomto směru byla pro mě určitým vzorem. Celý život jsem toužila stát se učitelkou nebo profesorkou. Ve druhém ročníku gymnázia jsem se vypravila do divadla v Teplicích na operetu Nejkrásnější válka. Tehdy mě uhranul herec Martin Táborský, který dnes působí ve Slezském divadle v Opavě. Přiznávám, bylo mi patnáct… O rok později jsem opět šla kolem divadla, a visel tam leták s výzvou, že přijímají sboristky.

Předpokládám, že jste asi neodolala?
Jasně. „Martin tam je, budu mu nablízku,“ to bylo první, co mě napadlo. Přihlásila jsem se vybavena rozsahem pěti tónů. Vzali mě jako mezzosoprán. Jako silné kuřačce mi dnes hlas už hodně poklesl. Tak jsem se doslova proaltovala. Ale sen se mi splnil. Jediné místo v autobuse na zájezdech bylo vedle Martina.

Začínala jste tedy jako operetní zpěvačka?
Zpívala jsem operetním sboru a bylo to pro mě první angažmá. Opereta se mi skutečně líbí - naivita operetních kusů mi dodnes přijde okouzlující. Když jsem byla na konci čtvrťáku, teplickou operetu zrušili. Najednou jsem nevěděla, co dál. V Šumperku existovala při divadle Střední škola dramatického umění. Zkusila jsem se tam přihlásit. Vzali mě a otevřel se pro mě nový obzor. Opouštěla jsem rodnou hroudu, dlouhý čas mě to dost bolelo. Nakonec se pro mě stal Šumperk druhým domovem.

Tehdy ale nastala šokující událost.
Dva měsíce po mém nástupu divadlo vyhořelo. Dodnes považuju zázrak, že tam existuje profesionální soubor. Šumperk bylo mé druhé setkání s divadlem. Zaplať Pánu za něj. Bylo to neuvěřitelných devatenáct let. Divadlo mě svým způsobem herecky vychovalo. Oblast je v tomto ohledu geniální.

A najednou kufřík a směr Praha?
Tak jednoduché to nebylo. Jednou v Šumperku hostoval herec Luboš Veselý a nějakým způsobem jsme si k sobě našli cestu. Vztah na dálku mě doslova děsil. Luboš byl v Praze hodně zaměstnaný, točil a hrál v pražských divadlech. Přes tuto skutečnost mi Luboš navrhl, že půjde za mnou do Šumperku. To jsem vnímala jako strašně nefér, aby se kvůli mně vzdával kariéry. Rozhodla jsem se, že půjdu já, ať se děje, co se děje. Už si nepamatuju, jak se to stalo, ale setkala jsem se s Danem Přibylem, tehdejším uměleckým šéfem kladenského divadla. Přijal mě tam do angažmá. Nakonec z toho byla roční štace. V podstatě jsem tam nebyla šťastná. Myslím si, že patřím k lidem, kteří přijímají všechno, nejsem z těch, kteří remcají, ale měla jsem tam pocit, že to tam nedávám. Psychika nefungovala tak, jak by měla. Po divadelních prázdninách jsem sice nastoupila do nové sezóny, ale zjistila jsem, že je to ještě horší. Nějak jsem se nemohla nadechnout.

A přišla nabídka z Vyšší odborné školy v Michli?
Smířila jsem se s tím, že půjdu na volnou nohu. Najdu si zaměstnání, kdekoliv, cokoliv. Najednou přišel telefon od Jirky Hájka, který začal v Michli učit. Když zjistil, že budu bez závazku, nabídl mi spolulektorství. Zvláštní, že pokud do něčeho netlačíte za každou cenu, tak se osud nějak obrátí čelem k vám. Prošla jsem výběrem před vedením školy a začala jsem s ním učit.

Pokud se nepletu, tak souběžně přišla nabídka do Švandova divadla?
Nejdříve hostování v Laterně Magice. Režisér David Drábek tam inscenoval Podivuhodné příběhy Julese Verna. Pak volali z Divadla v Příbrami. Zjistila jsem, že se vůbec nemusím hroutit, že nic nemám. Nakonec se ozval Dodo Gombár s Danielem Hrbkem, že by potřebovali herečku středního věku. Předtím jsem ve Švandově divadle hostovala v Idiotech. Všechno bylo snazší tím, že o mně věděli a já mohla nabídku přijmout. Přišlo to samo, jsem za to moc vděčná…

Laterna Magika má bezesporu své osobité kouzlo. Jak jste tuto zkušenost vnímala?
Byla jsem docela překvapená. Měla jsem Laternu Magiku spojenou opravdu jen s tancem a s projekcí. S Davidem Drábkem se znám léta, dokonce jsem s ním spolupracovala už v Hořících žirafách v Olomouci. Překvapilo mě nové uchopení inscenace. Inscenovali jsme činohru, kde se více hraje než tančí a zpívá. Nevím, zda bych tuto formu přijala jako divák, který je zvyklý na jinou Laternu Magiku. Nicméně, pro mě byla spolupráce na Podivuhodných cestách Julese Verna zajímavá.

V letošním roce měla v Divadle U Valšů premiéru inscenace Drahá Matylda. Vy osobně tam nehrajete, ale pomáháte v zákulisí. Jaké to je, ocitnout se v roli nápovědky?
Vzniklo to tak, že Luboš přišel domů se scénářem a byl docela zoufalý z množství textu, který tam má. Bylo mi ho líto. Nabídla jsem se, že přijdu pomoci, pokud budou potřebovat. Nakonec jsem v zákulisí s úžasnými herečkami Danou Kolářovou a Ilonou Svobodovou., které jsem do té doby neznala. Z portálu jim případně nahazuji věty, které jim vypadnou. Setkání z tohoto třetího pohledu je fajn. Opravdu jsem ráda součástí tohoto krásného představení. Je to velká zkušenost vidět tyto herce takto zblízka v komorní atmosféře.

Prozradíte, zda se Vám při nápovědě dostává text pod kůži? Začínáte si ho pamatovat? Jak to funguje?
Kdyby mi někdo z nich teď nahodil nějakou repliku ze hry, tak bych to nedala. Kdyby mi zavolal pan režisér s tím, že např. Ilona nemůže, abych ihned zaskočila, tak bych to v žádném případě nedala. Než abych koukala do textu, tak spíš sleduji je. V jejich očích se snažím z portálu vyčíst, zda se "topí" nebo ne. V tu chvíli se do toho textu podívám, neumím ho. I když jsou nápovědy, které napsaný text nepotřebují.

Švandovo divadlo na Smíchově se stalo Vaší domovskou scénou. Nedávno jste premiérovali inscenaci Závislosti navzdory, kde máte náročnou roli matky, které zemřela dcera kvůli alkoholu. Vaše postava tam má docela velkou plochu. Jak se v ní cítíte?
Hodně si té role užívám, také proto, že jsem si ji mohla přizpůsobit sama sobě. Nebyla jsem tlačena do nějakých mantinelů, za to jsem moc vděčná. S režisérem Dodem Gombárem se zde setkávám podruhé a k tomu momentálně spolupracujeme potřetí na inscenaci Krysař. Začínali jsme Betonovou zahradou, kde hraji Matku, paradoxně mrtvou matku živých dětí. V inscenaci Závislosti navzdory zase hraji živou matku mrtvého dítěte. Sama děti nemám, o to je pro mě těžší se té roli mateřsky přizpůsobit. Pocit, že opět hraji matku, mě najednou začal svazovat. První, co jsem věděla, že mrtvá matka v Betonové zahradě je taková frustrovanější, smutnější, je zatěžkaná svým předchozím životem. Matku v Závislosti, jsem chtěla udělat s větší nadsázkou, pokud k tomu bude prostor. Text vznikal po částech. Když jsme dostali poslední scénu, tak jsem se sama v sobě ubezpečila, že cestou větší nadsázky jít mohu, protože jsem se bála, abych na jevišti nepůsobila příliš tragicky. Osud matky, která přijde o dceru, k tomu svádí, právě ta tragédie je v nadsázce. S režisérem Dodem Gombárem jsme našli společnou řeč právě v tom vidění a klíči postavy.

V inscenaci má velmi podstatnou úlohu slovo navzdory. Ať jsou postavy v jakémkoli bahně nebo průšvihu, tak přese všechno jdou tomu všemu navzdory…
Prostor pro všechny zúčastněné je strašně malý, aby se odhalily všechny problémy všech, to prostě nejde. Rozehrát jen příběh matky Janáčkové s režisérem Boba Jaškowa by sám o sobě vydal na jednu aktovku. S Bobem mám krátký dialog, ale dalo se to kočírovat a získat nadhled. Zároveň je tam obsažena i tragédie té postavy.

V partneřině je asi nejdůležitější to, když na sebe slyšíte. Jak to máte s Bobem?
S Bobem jsem se partnersky na jevišti setkala poprvé. Ze začátku jsem se ho bála, protože vztahové věci se na jevišti dají lépe zahrát, když se s tím člověkem znáte ze zákulisí, ale kolega byl velmi empatický vůči mně jako Bohdaně, režisér byl zase empatický vůči postavě Janáčkové. Ve výsledku se mi s ním partneřilo velmi dobře a několikrát jsem mu za to poděkovala. A jestli si to nepamatuje, tak mu děkuji ještě jednou.

Další inscenací, kde Vás mohou diváci vidět, je Cry baby cry…
Inscenace vznikala v dámské šatně, ale já u jejího zrodu nebyla. Zaskakuji za Petru Hřebíčkovou. Naskočila jsem do rozjetého vlaku, svým způsobem to bylo svazující, protože Petra Hřebíčková si tu roli krásně vybudovala. Ale tím, že mám nějaké vidění divadla a situací, tak jsem si, myslím, našla nějakou svou verzi Renaty. Petru jsem v žádném případě nechtěla kopírovat… možná ze začátku, protože je to o textu a aranžmá, abych se do té inscenace vešla. Později jsem si začala žít svou vlastní Renatu a mám ji ráda. Funguje dle mého v kolektivu všech těch ženských, myslím, docela dobře.

Narazili jsme na zajímavou věc – Vaše vidění divadla. Musím prozradit, že máte i režisérské vidění, které se „projevovalo“ v ochotnickém souboru D 123…
Tam jsem začala. Režírovala jsem i pohádky v profesionálním divadle – Malou čarodějnici a Tři veterány. Inscenace pro děti, to je skutečně řehole. Ale hodně mě to bavilo…

Jak se perete s postavami? Máte raději ty charakterní nebo komediální?
Nikdy jsem nad tím nepřemýšlela. Opravdu nevím, jak to mám pojmenovat. Přichází to samo. Docela hodně dám na režisérské vedení. Dřív jsem si vždycky říkala, že bych chtěla hrát ty charakterní velké role. Najednou se ve mně vyskytl komediální talent, nebo ho tam někdo otevřel. Neupřednostňuji ani jednu ani druhou polohu. Čím jsem starší, tím víc mám pocit, že takových „životních průšvihů“ přichází daleko víc než před dvaceti lety, kdy jsem si naivně myslela, že budu hrát jen ty dramatické role. Nakonec jsem ráda, že je mohu shodit nějakou nadsázkou. Ono je to nakonec dost osvobozující. Nejen pro mě, ale myslím, že i pro diváka, pokud to není nějaká strašná antická tragédie. Pokud je tragická role pojata s trošku komickým nebo ironickým, až sarkastickým nadhledem, divák ji přijme snáze než když je to zatěžkaná věc, kdy se jen roní slzy. Vyhýbám se ženám osudově truchlícím, to není pro mě.

Do postav s pokřiveným charakterem se Vám nechtělo?
Přiznávám, že role „sviní“ jsou super. Skutečně. Mně by se nechtělo spíš do nějaké Médei, pokud by k tomu nebyl trošičku racionálnější náhled. Zase jsme u toho, že je to postava matky a k tomu má děti.

Když se pozastavím u žen a věku, tak je to společenské tabu. U dam se věk neprozrazuje, ale jak je to s rolemi? U nich dochází k vývoji. Divák musí poznat, že herečka není princezna? Bylo by to trapné, kdyby tou princeznou byla třeba v sedmdesáti…
Vzpomínám, že první princeznu jsem hrála asi ve 33 letech. Byla to princezna zakletá v draka, kterou v Policejní pohádce na konci vysvobodil pan Trutina. V daném molitanovém kostýmu s několika dračími hlavami jsem byla hlavně mokrá princezna.

I princezna by se mohla jmenovat Bohdana, tedy bohem daná. Pokud se nepletu, říká se Vám Bodlina?
Tu přezdívku mi dal kdysi kolega Gustav Hašek, s kterým jsme působili několik let v Šumperku.

Někdy si někdo se svým jménem nesedne, i když si ho sami nevybíráme, dostáváme ho do vínku od rodičů. Může evokovat spoustu vtipů, přezdívky… Jak jste na tom byla vy?
Můj tatínek byl Bohdan. A já nikdy kvůli svému jménu netrpěla. To jméno jsem prostě měla v sobě. Bydlela jsem v Krupce u Teplic, tam na sídlišti byla ještě jedna Bohdana. Byla mým "jmenným" vzorem.

Kromě herecké práce jste byla také pedagog. Jak Vám to fungovalo se studenty?
Pedagogické základy mám už ze Šumperku, kde jsem vedla ochotníky. Hodně mě to bavilo, hlavně z té lektorské pozice. Ochotníci se musí k něčemu hnát a otevírat se. Tím, že jsem odešla ze Šumperka, tak v mém srdci nastal velký šrám. Po ochotnících se mi hodně stýskalo. Amatéři jsou herecky čistí a bezelstní. Studenti pro mě představují jistou kompenzaci. Jestli je tam obrovská míra talentu, nebo že to je jen o tom, že to chci dělat. V tu chvíli je to jedno. Každý jsme nepopsaný list, dáme se využít nebo zneužít. Nebo ten talent objevit a ještě po těch schodech vynést nahoru.

Jaký je pro vás rozdíl mezi hereckou prací s ochotníky a profesionály? Když je to Vaše profese, je ta motivace jiná. Co je podle Vás motorem, jiskrou u ochotníků? Co je jiskrou u Vás?
Ochotníkům jsem vždycky záviděla, když jsem je režírovala, jak k té věci přistupují. Někteří si nepřečtou text, nemají v hlavě hotovou představu, jak by to mohli hrát. Oni to čtou na první čtené zkoušce jako totální kopyta. Najednou překvapí intonací nebo něčím jiným. Když píšu texty pro ochotníky sama, tak ty jednotlivé repliky slyším jakoby od toho a toho herce. Oni ji najednou v průběhu zkoušek řeknou tak, že mě to totálně dostane. Já když si nalajnuji větu, jak ji budu na profi scéně říkat, jak ji vytvořím, tak vlastně sama sebe nějakým způsobem svazuju. Oni jsou pro mě opravdovější, i když to řeknou špatně. Tím mě odzbrojovali, a byli pro mě velkou inspirací. Učili mě tím, jací byli. A myslím si, že já jsem je zase učila tím, že měli možnost chodit na profesionální představení a vidět ten pevný řád. Byli jsme jedna parta, ať už ochotníci nebo profesionální herci. Byli jsme tam opravdu propletení. Šumperk je opravdu malé město. Vnímali mě, chválili, aplaudovali. Byla jsem ráda, že se to může otočit. Je to skutečně k nezaplacení, když se profesionál dostane k amatérům. Navzájem jsme od sebe čerpali. Je to podobné, jako když já čerpám z těch svých studentů.

Je něco, co Vám tady v Praze ze Šumperka schází?
Vlastně celý Šumperk mně schází, v podstatě celá ta atmosféra Šumperka. Myslím si, že to tak má každý herec, který dlouhý čas strávil na oblasti. Má to své kouzlo. Chybí mi půlka mě. Ale není to tak stresující nebo svazující, že bych bez ní nemohla existovat. Bylo to devatenáct let opravdu nádherného života. Mám vzpomínky. Také jsem dost melancholický člověk. Když je nejhůř, tak si k nim uteču. Šumperk mi sice chybí, ale díky Bohu za Švandovo divadlo. Tak už to vyšlo – DŠ a ŠD (Divadlo Šumperk a Švandovo divadlo).

31.10.2016 22:10:39 Josef Meszáros | rubrika - Rozhovory

TIP!