Scéna.cz 

Kamil Halbich: Černý humor - to je moje živná půda, druh sebeobrany…

Poprvé se na divadelních prknech objevil roku 1984 v rodném městě Liberci. Osudovou inscenací se mu stalo Podivné odpoledne doktora Zvonka Burkeho, kterou v libereckém amatérském Divadle poezie OKS režíroval Ivan Řezáč, a která byla o rok později uvedena na Jiráskově Hronově. Při jedné z repríz v pražském Divadle v Řeznické se objevil pán s platem panáků se slovy: „Přišel jsem se podívat, kdo mi to zase zničil… Musím vám ale říct, že jsem nadšený!“ Byla to pochvala od nejpovolanějšího - tedy autora hry Ladislava Smočka.
Kamil Halbich byl v posledním angažmá ve Švandově divadle od roku 2002, dnes už tu jen hostuje. To mu umožňuje hrát v různých projektech jiných divadel, a tak si letos odskočil do Plzně. Tam v rámci Plzeňského divadelního léta ztvárnil titulní roli Dona Quijota, prý takový malý dárek k životnímu jubileu. Povídali jsme si nejen o sbírání hereckých zkušeností, a zkušenostech z angažmá, ale třeba i o tom, co by jubilant vzkázal dvacetiletému Kamilu Halbichovi …

Momentálně hrajete s Janem Révaiem, Filipem Čapkou, Vaškem Vašákem a dalšími v Divadle Palace, pokud se nepletu. O co se jedná.
V sobotu 1. října 2016 jsme uvedli pod hlavičkou divadelní společnosti Titans premiéru inscenace Nevillův ostrov, kterou režíroval Saša Minajev. Byl to trošku kvalt, ale stihli jsme to.

Navzdory tomu, že jste na volné noze, máte stále napilno. V létě jste hrál v Plzni na prostranství U zvonu Dona Quijota. Jak tuto postavu vnímáte?
Hráli jsme vlastní dramatizaci Cervantesova románu od Viléma Dubničky. Po delší době jsem měl roli, která táhne celé představení. A kromě toho jsem poznal kolegy herce z Plzně. Byl to pro mě takový dárek – nadělil jsem si tuto roli k padesátinám. A vůbec toho nelituji. Protože Don Quijote je také padesátník. Snílek, který žije ve svém světě. Když ho někdo postavil na pevnou zem, tak si raději ustlal ve své posteli z knížek. Pak tiše odešel z tohoto světa, protože pro něj realita nebyla tak bohatá jako svět, který si vysnil. Je to zjednodušená charakteristika té postavy, je samozřejmě košatější.

Podle statistiky Divadelního ústavu máte za sebou přes osmdesát rolí. Jsou mezi nimi role charakterní, ať už zmíněný Don Quijote, dnes už legendární Hamlet, Kníže Myškin z Idiota z Divadla Pod Palmovkou, ale také role komediální, například Ravn z Kdo je tady ředitel nebo Manfred z Řemeslníků. Jak vám vyhovuje střídání textů různých žánrů?
To prostě k herecké práci patří. A zda to nějak rezonuje s mojí povahou? Mám rád extrémy. Černý humor, to je moje živná půda, druh sebeobrany.

Zpětně se dá říct, že i vaše herecké televizní začátky byly opředeny absurdním humorem. Narážím na Vaše působení v seriálu Chlapi a chlapci…
Mělo to význam v tom, že jsem pochopil, že na vojnu skutečně nemohu narukovat. Vzpomínám si, že jsem byl po maturitě přijat na DAMU a najednou mi přišel povolávací rozkaz. Měl jsem narukovat do Slaného. Představa, že bych místo vysněné školy byl ve Slaném na vojně, byla hodně děsivá. V té době bylo ale možné všechno. Vyklepaný jsem šel na vojenskou správu s papírem, že jsem přijatý na vysokou školu. Připravoval jsem se na nějakou „zelenou gumu“ (označení vojáka z povolání – pozn. red.), která řekne: „Jdeš na vojnu!“ Pak jsem v době vysokoškolských studií absolvoval vojenskou katedru. Jednou týdně jsem byl vojákem. Ještě, když jsem v roce 1990 nastoupil do Divadla Pod Palmovkou - to už jsem hrál rok Hamleta - stále hrozilo, že budu muset narukovat. Měl jsem plno práce v divadle a najednou to přerušit? To jsem si nedovedl představit. V té době se už ovšem mohlo chodit na civilní službu, a tak jsme s Petrem Kracikem vtipkovali, že mi zařídí civilku v divadle: To bude super! Dopoledne si postavím kulisy a večer si v nich zahraju. :o)

Když se podíváme na Vaše první herecké krůčky - gymnázium, pak studia na DAMU a následně role střídá roli. Vnímáte nějaký vývoj?
Máte pravdu, vevnitř určitou proměnou procházíte. Když jsme hráli Burkeho s amatérským souborem, byl jsem ve druhém ročníku na gymplu. To byl opravdu velký adrenalin. Na jeviště jsem šel poprvé. Naštěstí to představení bylo dobře udělané, takže byly i nějaké pozitivní reakce diváků. Tehdy jsem si naivně myslel, že tomu tak bude v herectví neustále. Ať uděláte jakoukoli komedii, tak bude mít vždycky ohlas. Časem člověk zjistí, že to samozřejmě neplatí. Někdy se něco povede míň, text vám nesedne a pak přijde ke slovu spíš to řemeslo. Zkrátka, nenecháte se tím unášet. To všechno jsou zkušenosti. Když si to spočítám, tak jsem u divadla kolem třiceti let. A samozřejmě, že všechno je jiné, než bylo v roce 1984…

Zmínil jste, že ne vždy se všechno povede. Co potom s tím? Máte pocit křivdy nebo viny?
To zase ne. Divadlo je živý organismus. Herec na to není sám, spolupracujete s partou inscenátorů, s techniky a se všemi v zákulisí. Vždycky dojedete do nějakého patra. Málokdy se to povede tak, aby skutečně všichni byli spokojeni. Navíc kritika, diváci, ti všichni si představují nějakou vysněnou metu. Herec by měl udělat všechno pro to, aby to zaujalo všechny stejně, což ve skutečnosti prostě nelze. Důležité je, aby člověk měl sebereflexi. Pokusil se pochopit, proč to tak je, aby se napříště vyvaroval opakování chyb.

Zažil jste někdy situaci, že se inscenace k premiéře prostě nepustila? Skrečovat je prý lepší než pustit brak…
Takové extrémy jsem snad nezažil, ale může se to stát. Dramaturg je nejistý. Režisér neví, co s tím. Do toho zkolabuje psychicky herec, a už se to veze. Nikdo ten motor už nenahodí.

Divadlo je parta a složité soukolí. Myslím si, že právě souhra dvou lidí, tedy „partneřina“ je v něm důležitá. Jak toto dáváte?
Mám své oblíbené kolegy, to je naprosto logické. S někým si rozumíte více, s jiným méně. Určitou roli hraje například vnímání stejného druhu humoru a další složitá chemie vzájemného porozumění. Vzpomínám si, že jsem nedávno točil v rozhlase Sen noci svatojánské (režie Martina Schlegelová). Řemeslníky tam hráli vesměs kluci z Dejvického divadla (Miroslav Krobot – Poříz, David Novotný – Klubko, Martin Myšička – Střízlík, Václav Neužil – Píšťala, Hynek Čermák – Fortel), my jsme s Terezou Bebarovou hráli šlechtu (Theseus a Hippolyta). Měli jsme čas dívat se na jejich výstupy a bylo znát, že jsou za ty roky na sebe napojení. Byla radost se na ně dívat, byť to bylo jen u mikrofonu. V Dejvicích se to zkrátka povedlo. Dá se to srovnat s Činoherním klubem před čtyřiceti lety, nebo s Divadlem Na Zábradlí, když tam byl Evald Schorm. Někdy se to tak sejde.

Když jste připomenul rozhlasovou práci, co pro vás znamená?
Moc mě to baví. Když to řeknu někomu mimo profesi, tak se diví. Prý: nemáš z toho moc peněz ani popularitu. Kdysi jsem rád poslouchal nedělní divadelní hry, právě z archívu, takže jsem slyšel Högery, Smolíky a další. Na tom jsem vyrůstal. Nejenže vám to dá nějakou fantazii, ale je to ukázka toho, jak uměli nakládat i s tím jazykem. To se potom hodí i pro divadlo, hlavně u těch klasických her jako je třeba Moliére (pozn. Kamil si zahrál např. Tartuffa). Máte to pak snazší. Nezapomenu k tomu podotknout, je to jediné odvětví v herectví, které se dělá téměř bez trémy a stresu. Přijdete do rozhlasu, ať je to v Karlíně nebo na Vinohradech a všude pohoda. Nemusíte umět texty nazpaměť, lidi si tak v poklidu povídají, udělá se zkouška, má to úplně jiné tempo, i vnitřní.

Když jsme u zákulisí rozhlasu. Natáčí se v dialogu nebo jednotlivě?
Všichni, co mají výstup, tam musí být. To ani jinak nejde.

Ptal jsem se proto, že dabing se dnes natáčí sólově. I když jste s někým v dialogu, tak ten druhý má natáčecí sekvenci v jiný termín…
To mi povídejte. Jednou za půl roku dabuji a je to pro mě velký stres. Kolikrát máme k dispozici jen angličtinu. Někdy si ani nestihnete přečíst, co máte za text na papíře. To je pak skutečně makačka.

Vraťme se k divadlu. Ve Švandově divadle už nejste v angažmá, ale hrajete ve čtyřech inscenacích: Kdo je tady ředitel, Hamlet, Řemeslníci a Kurz negativního myšlení… Máme po prázdninách a Kurz měl zrovna tzv. oprašovací zkoušku. Můžete čtenářům přiblížit, o co se jedná?
Tak to se nedělá jen kvůli hercům, ale i kvůli technice. Může se jednat o přezkušování z důvodů přeobsazení. Např. nyní do inscenace nastupuje Eva Josefíková, která to hrála pouze dvakrát před prázdninami. Z tohoto úhlu pohledu je taková zkouška nesmírně důležité.

Do Švandova divadla jste přišel společně s partou Daniela Hrbka a Michala Langa, byl jste zde tedy od počátku nové éry divadla. Za tu dobu jste doslova neslezl z jeviště…
Bylo to období devíti let, kdy toho bylo opravdu hodně. Ale tehdy jsem byl svobodný a mladší. Na podobné tempo jsem byl zvyklý z Divadla Pod Palmovkou v devadesátých letech. Když texty her stojí za to, je to dobré. Jinak si to může vzít svou daň…

???
Herec může například vyhořet. Když máte čtyři premiéry do roka, k tomu hlavní role, pak se to může stát.

Inscenace, v kterých tady hrajete, dělal většinou Daniel Hrbek, dá se říct, že jsou to až na výjimky černé komedie, a jsou divácky velmi úspěšné. Třeba Řemeslníci se hrají od roku 2011…
Rekonstruoval jste někdy byt?

Mám tuto zkušenost za sebou…
Diváci, kteří to absolvovali a z devadesáti procent na to narazili, tak nám dávají za pravdu. V inscenaci je pochopitelně určitá nadsázka, ale přitom to má s realitou hodně společného. Před třemi lety přijeli známí Pavla Kříže z Ameriky a on je vzal na tu inscenaci. Nic jsem jim dopředu neříkal. Po představení jsem za nimi zašel do kavárny. Líčili mi, jak v New Yorku mají dvou garsonku, kterou rekonstruovali. Zažili úplně to samé, co se odehrává na jevišti. Řemeslníci prostě na zabití. Tím mi potvrdili, že je to globální problém. Podobnou zkušenost nemáme jen v Čechách nebo Dánsku, ale je to tak všude.

Slavíte životní jubileum, a kromě toho máte za sebou třicetiletou divadelní praxi. Co byste řekl Kamilovi v jeho dvaceti letech…
Mimo jiné mě na DAMU učila Daniela Kolářová, vybavuje se mi jedna vzpomínka. Po nějakých přehrávkách, snad v prváku, mi na vrátnici nechala takovou kartičku, kterou mám dodnes. Je to taková připomínka, rada do života. Například tam stálo: „Nenech si vzít míru plachosti, a určité nadsázky a nadhledu, protože to, co přijde v reálném pracovním životě, je vata proti tomu, co je teď na DAMU při těch studiích.“ Říkám to svými slovy. Když je mi u divadla nejhůř, z jakýchkoli důvodů, třeba proto, že jsme zkoušeli něco, co evidentně nemělo moc právo na život, tak jsem si na to vzpomněl. Mám to založené mezi fotkami herců, které jsem sbíral. Buď si na to vzpomenu, nebo si to přečtu. A to bych řekl dvacetiletému Kamilu Halbichovi, ale vypůjčil bych si slova Dany Kolářové. Později jsme se setkali na jevišti, jen jedinkrát v inscenaci Les. Daniela Kolářová ztvárnila hlavní roli Raisy Gurmyžské, já hrál Gennadije Nešťastlivce. Nic jsme si nemuseli říkat, ale v očích jsme to měli. Měl jsem ji moc rád, troufnu si říct, že ona mě jako studenta snad také. Pro mě to bylo mimořádné setkání.

Kamil Halbich (30. září 1966 Liberec)
divadelní a filmový herec a dabér. O svém hereckém povolání měl prý jasno ve svých třinácti letech. První divadelní křest prožil na gymnáziu roku 1984 v inscenaci hry Podivné odpoledne doktora Zvonka Burkeho. Od té doby začal statovat v divadle F.X. Šaldy. Po maturitě odjel do Prahy studovat činoherní herectví na DAMU, kde ho mj. vyučovala Daniela Kolářová. V Praze objevil nový svět. V době studia hrál v Divadle Na zábradlí a v Národním divadle. DAMU absolvoval roku 1990. Získal angažmá v Divadle Pod Palmovkou, exceloval tu v inscenacích Hamlet, Idiot, Jakub a jeho pán, Don Juan, Lakomec, hodně hrál v Divadle v Řeznické (Hello, Dolly, Polská krev), ale zahrál si i na dalších scénách: v Divadle Rokoko (Nic svatého) a v CD 94 (Bouře, Tartuffe). Z Divadla v Celetné přešel s Danielem Hrbkem do Švandova divadla (v angažmá 2002 – 2012, nyní hostuje). Zahrál si např. v inscenacích Brýle Eltona Johna, Znalci, Bouře, Clavijo, Ženitba, Periferie, Tartuffe, Velká mela, Mobile Horror, Strýček Váňa, Klářiny vztahy, Čas katů, Oko za oko, Poručík z Inishmooru, Den matky, Žebrácká opera a Bomby, prachy a láska!, Gottland. Mohli jsme ho vidět i na Letních shakespearovských slavnostech v představeních Večer tříkrálový, Zkrocení zlé ženy, Romeo a Julie. Objevuje se také ve filmu a televizi, první větší roli získal v seriálu Chlapci a chlapi, ale zahrál si i v dalších seriálech (Ďábel v Praze, Ulice, Nemocnice na kraji města, Gympl s (r)učením omezeným a filmech (Učitel tance). Uplatňuje se i v dabingu, proslul především jako dabér Arnolda J.Rimmera z Červeného trpaslíka. Vedle divadla se věnuje hodně sportu - stolní tenis, plavání a golfu. Je ženatý, před čtyřmi lety se stal otcem syna Matěje.

Švandovo divadlo na Smíchově

Divadlo Titans

Divadelní léto pod plzeňským nebem