Scéna.cz 

Londýn – Shakespeare 400

Dne 23. dubna 2016 uplynulo 400 let od smrti největšího alžbětinského dramatika Williama Shakespeara. A tak jsem se vypravila do Londýna, abych se nadýchla historie, a ovšem divadelních zážitků. Od doby, kdy máme možnost sledovat cyklus NT Live, jsou fanouškům k dispozici v přímém přenosu mnohé zajímavé shakespearovské opusy na londýnských, ale i dalších britských scénách (které Scena.cz pravidelně recenzuje). Jestliže jsem doufala, že v tomto období uvidím v Londýně bouřlivé oslavy Shakespeara, trochu jsem se mýlila. V Londýně se totiž děje tolik věcí (tentokrát do toho spadly oslavy královniných devadesátin, a také předvolební mítink kandidátů na starostu Londýna a spousta dalších událostí). Shakespeare se v tom tak trochu ztratil… Nicméně, ne tak docela.

Na víkend 23. - 24. dubna byla na jižním břehu Temže připravena zajímavá open-air akce. Na 37 plátnech umístěných na různých místech od Westminster Abbey po Tower Bridge běžely úryvky z 37 Shakespearových her, natočené v prostředí, které odpovídá reáliím z jeho her. Tedy v Itálii, ve Španělsku, v židovském ghettu i u hrobu Julie ve Veroně. Je třeba podotknout, že stále přibývají nejrůznější teorie, kdo vlastně tento člověk byl. Pokud přijmeme jednu z vědeckých teorií, dramatik William Shakespeare ze Stratfordu nikdy nevytáhl paty z Anglie, a místa, kde se děje odehrávají, jsou vytvořena čistě podle jeho fantazie. Podle jiné, patrně nejnovější teorie, William byl uprchlým italským šlechticem, a proto se mnohé z jeho her odehrávají v Itálii a proto působí popis míst tak reálně. Můžete si vybrat, čemu věřit. Nicméně, mám pocit, že samotná realizace akce byla zajímavá spíše pro realizátory, kteří vyhledali, navštívili a nafilmovali zajímavá místa, nežli pro diváky. V rušném dni, kdy jsme kráčeli po tříkilometrové cestě od jedné stage k další, jsme naráželi na množství lidí, ba i plánek cesty jsme od kostýmovaných hostesek dostali, ale kromě obrazu jsme si to moc neužili. Slyšet bylo jen velmi mírně. To v lepším případě. Anebo byla obrazovka momentálně černá… Takže největší shakespearovský zážitek bylo potřeba hledat jinde. To se podařilo v divadle Barbican (někdejší scéna Royal Shakespeare Company a dnes většinou stagiona pro zahraniční soubory). Holandský režisér Ivo van Hove už v Anglii téměř zdomácněl, jeho inscenace Pohledu z mostu získala loni Olivier Award. Kromě toho tento režisér má svou amsterdamskou skupinu Toneelgroep, s níž dělá skutečně velkolepé projekty. Před pár lety představil právě v Barbicanu shakespearovský projekt pod názvem Roman Tragedies (tedy Římské tragédie), a tentokrát nabídl téměř pětihodinový projekt Kings of War (Králové války), mapující prostřednictvím úryvků ze Shakespearových historických her Jindřich V., Jindřich VI. a Richard III. období Války růží a mechanismy moci. Byla to skutečně velkolepá, fascinující podívaná, při které se člověk rozhodně nenudil. Jako jistá výhoda pro cizince se ukázal fakt, že herci mluvili holandsky, takže k dispozici byly anglické titulky. Reálie ovšem byly zcela současné, všichni protagonisté v současných oblecích, v jakémsi snad podzemním bunkru, zařízeném jako sídlo generálního štábu. Tato poměrně jednoduchá výprava umístěná v bílém prostoru, která vypadal vizuálně protažen kamsi do nekonečného zákulisí bílých, sterilních chodeb, byl neustále sledován on-line kameramanem. Ve chvíli, kdy se odehrával rituál korunovace, rozvinul se ze strany rudý koberec, a po něm kráčel budoucí panovník, za ním další osoba s hermelínem a další s korunou. Kameraman filmoval tento průvod zepředu, takže jsme měli možnost vidět na obrovské obrazovce nad scénou detaily obličejů. Když postavy zacházely „do zákulisí“ kameraman je sledoval, a navazovaly ve stylu laterny magiky sekvence buď živé (konkrétní postava odříkávající monolog v bílé chodbě), nebo předtočené, ukazující symbolické děje odehrávající se mimo scénu. To vše rafinovaně skloubeno, takže se jen stěží dalo rozeznat, zda sleduje živou či natočenou akci. Je třeba říci, že historické hry Jindřich V. a Jindřich VI. S u nás prakticky nehrají, vzhledem k tomu, že jsou tak výrazně spojeny s britskou historií, že jejich děj nejde zobecnit. Nicméně, v Anglii je právě Jindřich V., který dobyl Francii, velmi oblíbený. I když inscenace ukazuje nejrůznější mechanismy moci, nutnost kompromisů, ale také ráznosti a nesmlouvavosti, Jindřich V. je líčen jako panovník, který si dokázal poradit (I třeba tím, že rozpustí parlament). To Jindřich VI. je už jen pouhou ustrašenou, bezmocnou figurkou, která se nechá zmítat intrikami své manželky a členů parlamentu. A co teprve, když se dostane ke slovu Richard III., kdy eskaluje násilí a ke slovo se dostává zcela bezohledná likvidace téměř kohokoli. S postavou Richarda III-. Si navíc režie nejvíce vyhraje, sledujeme ho, jak se nakrucuje před zrcadlem, zkouší si královské křeslo i nezbytné „nadčasové telefony“ k důležitým vládcům ostatních říší, a nakonec obrácen zády k divákům prožívá bezesnou noc, kdy se na něj ze všech stran vrhají stíny těch, které zahubil. Zkrátka, je to moderně, technicky vynalézavě, a psychologicky působivě udělaný Shakespeare, při kterém se můžeme současně smát paradoxům mechanismů válek, lidské malichernosti způsobující pohromy, ale zároveň si velmi výrazně uvědomíme, jak aktuální toto děsivé likvidování nepřátel a kličky kompromisů vedoucí k příměří stále jsou. Je to tedy výsostně politické divadlo, které přitom neztrácí nic z divadelní působivosti.