Scéna.cz 

Marek Příkazký: Role Jidáše je pro mě za odměnu…

Půl hodina zbývala do poledne, když se v průběhu našeho rozhovoru ozval z mobilu budík. „Vidíte, měl jsem teprve vstávat…,“ konstatoval Marek Příkazký a zoufal si: „Snad budu odpovídat jako myslící bytost.“ Připadal jsem si, že sedím s kolejním sluhou Brassetem, kterého Marek ztvárňuje v inscenaci Charleyova teta. Snad ho role od včera již opustila a bude odpovídat za sebe, pomyslel jsem si. I když humor je koření života, a anglický obzvlášť…
S Markem Příkazkým se známe dlouho, i když… Setkal jsem se s jeho starším bratrem Lukášem, proto jsem se domníval, že i Marka od tohoto setkání trochu znám. Přinejmenším jsem byl připraven na rodinné historky, těšil jsem se, že je uslyším z jiného úhlu pohledu. Sourozeneckých dvojic se v českém divadle pohybuje dost. Kolik jich je z uměleckých rodin? Vychází to tak půl na půl. Ti druzí, uměním nepoznamenaní, jsou tajemnější. Prozradí Marek, zda je mezi bratry herecká řevnivost? Sledují navzájem své premiéry? Kdo z bratrů se vlastně postavil na vlastní nohy?

Slyšel jsem, že bratrovi divadlo vyčítáte. Prý vám zkazil život?
Pravda, odsoudil mě k živoření u divadla… Bratr šaškoval od dětství, nedivím se, že se dostal na brněnskou konzervatoř. Protože jsme od sebe dva roky, bylo to v mém zlomovém období. Vracíval se domů s kamarády a historky o herectví a brněnském bohémském životě nebraly konce. Zvědavost, touha po dobrodružství, lákavá dálka, nebo prostě pohodlnost, to byly esence pro to, abych si podal přihlášku na konzervatoř také. Lukáš mě v rámci možností připravil na přijímačky a pak už se to všechno nějak valilo. Samozřejmě, že jsme se pak na škole dva roky potkávali.

Už jste tedy bráchovi odpustil?
Už dávno jsem mu odpustil všechno… Říká se, že herci jsou chudí a mají hlad. Není tomu tak, hlad nemáme. Vlastně mu děkuju. Byl v naší rodině prvním, kdo se pustil do těchto neprozkoumaných vod. Díky němu mám pestrý život a jídla dostatek. Dokonce i tatínek už si oddechl, že nás nebude muset živit. Ze začátku sice lomil rukama, kdo se o něj ve stáří postará, ale pak zjistil, že to dáme. Rodiče opravdu zpočátku nadšení nebyli, ale nakonec se s tím smířili. Pak tatínek začal tvrdit, že herectví máme v rodině, protože od doby, co se oženil, tak prý hraje… Jeho přístup byl opravdu svérázný. Když jsem se na konzervatoři dostal do seriálu Četnické humoresky a přijel po natáčení domů, čekal jsem vínko, nějakou oslavu. Tata povídá: „Však je to tvoje práce, ne?“ Musel jsem mu dát za pravdu. Nebylo co slavit. Je to prostě práce, kterou je třeba dělat, abychom se uživili.

Angažmá v Městském divadle Zlín přišlo hned po škole?
Je to tak. I když s menší odbočkou přes Olomouc. Od začátku absolventského ročníku jsem měl úvazek v Moravském divadle Olomouc. Po roce nastala výměna ředitele a z ničeho nic mi zavolal Petr Veselý, umělecký šéf Městského divadla Zlín, zda nechci přijet na auditní pohovor. Pozvání jsem přijal a nakonec to vyšlo. I když jsem při pohovoru konstatoval, že budova divadla je škaredá a vůbec se mi nelíbí, lidi v něm jsou naopak fajn a hezcí. Pravděpodobně jsem zaujal zdravou drzostí. Dokonce mě nezaskočila ani další otázka, kdo z nás – bratrů - je lepší. Co na to říct? Samozřejmě, že já. Zvítězila upřímnost a skromnost. (Smích.) Už jsem tady pátým rokem.

A máte novou uměleckou šéfku Hanu Mikoláškovou…
S ní to bylo ze začátku velmi zvláštní. Znali jsme se už z Brna, ale tam jsme si moc do oka nepadli. Divadelní obec v Brně, to je taková velká vesnice, kde se nemůžete nepotkat – večírky, premiéry v Mahence i jinde… Osud nás spolu zavál do hospody na Traubce, nevím už přesně, co se vlastně stalo, ale nějak jsme se od té doby nebavili. Prý, když přišla do Zlína, pronesla: „Příkazký v souboru? Co s ním budu dělat? Vyhodit? Nevyhodit?“. Do půl roku jsme se stali dobrými přáteli, a dneska na sebe slyšíme a nedáme na sebe dopustit. Když spolu děláme na inscenaci, není potřeba moc hovořit, stačí posunek, úsměv, nebo jen „Podívej...“ a oba víme, oč běží. Teda většinou...

Jak to popisujete, tak to prý fungovalo i v Charleyově tetě?
Tak nějak. Dokonce spousta fórků vznikla náhodou. Například s tím flusancem, chápu, pro někoho to nemusí být až tak dobrý, ale na Moravě „Odplujte!“ což je pokyn od Šopajze (Radoslav Šopík – Stephen Spettigue), znamená v nářečí „odplivněte si“. Aby toho nebylo málo, tak v další scéně ten vtip bereme do hry ještě jednou, kdy po tom chrchlu na zemi uklouzne Zdeněk Julina. Jinak, mezi námi, podobných věcí tam mělo být víc. Představte si, že během zkoušení dostali všichni pokyn, aby mi dávali úkoly, které by šly v rámci hry splnit. Tak se objevilo – Zdekujte se! Vysmažte! Kde trčíte?... Zjistili jsme, že se toho dá zahrát hodně. Zajímavé bylo - Vysublimujte! Dalo mi to zabrat, ale výsledek se dostavil.

Také musíte složit z papíru japonského jeřába…
Co Vám budu povídat, vznikl z toho takový rituál. Před představením máme korepetice, tak dám do psacího stroje papír, napíši na něj datum a něco hatmatilky. Ten samý papír je materiálem pro zmíněného jeřába. Nakonec ho po představení inspicient Jakub Malovaný archivuje. Uvidíme, kolik bude repríz. Na jevišti na to mám dvacet vteřin, to je kalup. Dokonalý fejk. Ptáčka skládám rád.

Nejnověji jste spolupracoval s Hanou Mikuláškovou na inscenace INRI…
INRI mě baví hodně. Hanka najednou nedělala ani komedii, ani muzikál, ale vážné téma, opravdu kus k zamyšlení. A to se pustila rovnou do evangelií. Nabídla mi, vlastně řekla mi, že budu hrát Jidáše. Moc jsem zpočátku nevěděl, co si o tom myslet, ale nakonec jsme za to rád, protože je to moje první záporná role, jakou jsem kdy v divadle hrál. Role Jidáše je pro mě za odměnu. V příběhu mě od začátku všichni nenávidí, a přitom nic špatného nedělám. Pouze tam jsem. Jidáše samozřejmě obhajuji. Dokonce máme v textu naznačeno několik variant. Zhlédl jsem i dokument o nalezení evangelia podle Jidáše. Ježíš chtěl a musel zemřít. Jidáš jako jediný z jeho učedníků chápal, o co jde. Opravdu jsou kolem toho zajímavé konspirační teorie. Rozhodl jsem se, že v tom Jidáše nenechám a bráním ho zuby nehty. Vím, že Ježíše zradit musím, ale snažím se to udělat se ctí. To téma je na dlouhé diskuze, a takové divadlo má opravdu smysl.

Jak k dané roli přistupujete z hlediska víry?
Musím přiznat, že mě to výrazně neovlivňovalo. V týmu jsme katolíci, evangelíci i bezvěrci. Ti si jedou svou roli a jsou v pohodě, protože se nejedná o nějaký manifest křesťanství, takže pohoda. Evangelíci byli free a naopak katolíci to chtěli při zkouškách docela řešit. Mě osobně jako katolíka to nechávalo v klidu, neomezovalo mě to, ani mi to nevadilo. Zda by s tím náš pan farář souhlasil? Myslím, že jo. Divadlo by mělo provokovat. Církev je do určité míry také divadlo. Pokud budeme hrát špatné inscenace, tak lidi na to chodit nebudou a tím to hasne. To bychom se mohli na jevišti třeba zbláznit, hlásat těžké pravdy, ale co s tím, když divák nepřijde? Musíme se v prvé řadě snažit, abychom hráli dobré divadlo.

Jak se Vám s Hankou Mikoláškovou spolupracuje? Něco už jste naznačil…
Jednak je šéfka, ale také je dobrá kamarádka. Máme se rádi. Řešíme spolu i osobní věci. Nikdy nebyla takovou tou šéfkou s bičem. Vždycky přistupovala a přistupuje na dialog. Podle mého je to určitě správný přístup k šéfování divadla. Nikdo netouží po tom, aby se po něm šlapalo. Jako herec mám rád, když se se mnou hovoří. Ale konečné slovo musí mít asi stejně šéf, jinak to nejde.

Druhou stranou mince je, zda přátelství nesvádí k zneužití?
Naopak, to vás právě víc vede k zodpovědnosti. Nemůžu si to vůči ní dovolit třeba přijít pozdě do zkoušky. To prostě nejde. Ale má to velkou výhodu, když režíruje. Jak mě zná, tak ví, jak na mě. Při zkoušení INRI se stalo, že jsem vůbec nedostával připomínky. Začínal jsem z toho být trošku nervózní, jestli je vše v pořádku. Co se děje? Ze začátku jsem si říkal, když nic nepřipomínkuje, tak to asi dělám dobře. Ale po nějaké době mi to začalo připadat divné. Začal jsem nenápadně sondovat, ale ona, že prý všechno v pohodě. Byl jsem z toho až nejistý. Takže jsme si pak sedli, dala mi pár jasných, stručných připomínek. Kdybych prý byl za čárou, tak by mi řekla. Nechala mi v Jidáškovi docela svobodu…

Ve Zlíně je takový rituál, že nová posila souboru začíná v pohádce. Vy jste pro Prince jak dělaný…
Vychytal jsem Perníkovou chaloupku, Jeníčka. Hrála se tu s přestávkami osmnáct let. Tehdy ji dělal Vlastimil Peška, se kterým se znám z Brna. Bylo to takové zajímvé, že jsem vstupoval zrovna do jeho inscenace, kde jsem byl v pořadí již třetí Jeníček. Pohádky mám rád, ale co nemusím, jsou neděle a svátky nebo dětské karnevaly. Děti mám také rád, ale někdy jsou na roztrhání…

Určitě budete skvělý otec.
Budu. Děti budou stát v řadě a salutovat.

To jsou Vaše zkušenosti z dětství?
Trošku jsme s bráchou démonili, tedy zlobili. Rozbitá kolena, špinaví v obličeji, prostě kluci z vesnice... Když se vrátím k pohádkám, tak mi na nich vadí jedna věc. Většinou, když hraji Prince nebo klaďase, tak se musím holit. To není nic pro mě, vyhovují mi fousy, a když je pak kvůli Princátkovi týden nemám, připadám si jako nahatý. Nedávno mě potkal Plaváček, ale tam jsem naštěstí už jako dvacetiletý. To mi vymysleli krásně, holení odpadá.

Pak jediná rada – namluvte si kadeřnici…
Pozdě, sbalila mě herečka, ale už nehraje. Škoda, je opravdu dobrá. Nyní učí ve školce.

Ještě jsme se nezmínili o Vaší kapele. Franc Alpa, pokud se nepletu?
Tak to je. Už rok vydáváme CD, nejsme schopni se k tomu dokopat, Máme totiž personální třenice. Uvidíme, jak nám dopadnou audiční zkoušky.

Na jakou kytaru hrajete?
Basovku.

Ptám se, protože jsem na dálku nerozeznal, zda to není sólovka.
Basovka má menší počet strun (většinou) a velké kolíky (většinou). To je jednoduché.

V tom se vlastně od bratra Lukáše lišíte. On v kapele nehraje. Prozraďte, nezávidíte mu trochu pražské angažmá?
Na to se hodně lidí ptá… ale já mu skutečně nezávidím. Jedině snad trošku A Studio Rubín, divadlo samo o sobě svérázné. Díra v zemi, najednou je tam jeviště a hlediště a bar. Musí tam být velká legrace. Hlavně mě berou kusy, co tam dělají. Takový underground tady ve Zlíně chybí. To mu trošku závidím, přiznám se.

Když se nesejdete v Rubínu, tak aspoň při vinobraní?
Myslíte? Brácha na vinohradě nebyl už pěkně dlouho. Možná už by ho ani nenašel. I když já tomu také moc nedávám. Pomáhat jen při vinobraní, to nestačí. To není jen o tom, že se ostříhají hrozny a pak se dělá víno. To je celoroční práce. Ale není čas. Něco jsme pronajali a nějaké hlavy tam snad ještě máme.

Jakou pěstujete odrůdu?
Rýnský ryzlink a frankovku. Osobně mám moc rád moravský muškát. Hodně lidí sice říká, že je pro baby a pro Pražáky. Mně to ale chutná. Když je víno dobré, tak z něho ráno hlava nebolí.

Správný přístup Moraváka, jak jinak. K tomu máte štěstí na angažmá. Nebo ne?
Viděl jste sám. Divadlo mám za rohem. Budova je sice taková, jaká je, ale už jsem se s tím smířil. Jednou za měsíc děláme Tančírek, to je takový odpočinek u hudby. Pozitivní je, že dělám, co mě baví. A volno? Když jsou prázdniny, tak to je v pořádku, tak nějak se člověk naprogramuje. Pokud mám volný turnus, tedy nejsem v nové inscenaci, je to horší. Sice mám klid od zkoušek, můžu si zařizovat osobní věci, ale po chvíli zjistím, že nemám do čeho píchnout a už si přeju, ať zas v něčem zkouším. Tak jsem rád tak napůl.

Nyní se připravujete na inscenaci Bio ráj…
Moc se těším. Samotný film je krásný. Premiéra bude 9. dubna 2016. Mám tam sice menší roličky, hraji kamaráda hlavního hrdiny a různé jiné, ale mohu se zase trochu vyřádit, zablbnout si. Přijďte se podívat.

Zadáno pro Městské divadlo Zlín
Marek Příkazký – životopis zde