Scéna.cz 

Dvakrát na pomezí divadla

Na nejrůznější divadelní záležitosti chodím v průměru 4 x týdně. Ale čím více chodím, a snažím se odpovědět si na otázku, co všechno je divadlo, tím více jsem v tomto ohledu nejistá. Pryč jsou nenávratně doby, kdy jsme mohli pod pojmem „divadlo“ rozumět pouze návštěvu kamenné budovy s kukátkovým uspořádáním, kde herci deklamují či hrají jakýsi klasický text. Divadlo se zkrátka stále více rozbíhá mnoha různými směry. Dvě představení, která jsem viděla minulý týden, mohou být názornými příklady, kudy všady se takové cesty mohou ubírat. Obě představení balancují na pomezí divadla – alternativy a komerční show, přičemž ani jedno není konstatováno s despektem. Ne že by na tom běžnému divákovi tolik záleželo, vymezování žánrů a diskuse čistě teoretické nad tím, co je a co už není divadlo, jsou doména poměrně úzkého okruhu divadelníků. Nicméně, myslím si, že neuškodí, když se zájemce o divadlo jako takové nad tím na chvíli zamyslí.

První představení, které jsem viděla, se odehrávalo v sálku pod střechou Kolowratu. Tam, kde ještě před nedávnem uvádělo své komorní experimenty Národní divadlo. Dnes se sem nastěhovala Prague Shakespeare Company. Právě ta vzala pod svá křídla celovečerní kouzelnickou show 52 Lovers. Její protagonista Ondřej Pšenička je vystudovaný herec, a diváci jej mohou znát dokonce z několika televizních seriálů. Nicméně, už v době studia herectví bylo jeho doménou kouzlení. Studium nejen na české Vyšší odborné škole herecké, ale následně na hereckých školách v USA mu rozhodně neuškodilo. Naopak, domnívám se, že se tím propojily eskamotérské dovednosti s kontaktním herectvím. Neboť právě o tomto spojení je představení 52 Lovers. Protagonista je v podstatě po celou dobu na scéně sám, pouze s kartami, nejen v rukou, ale i na otočných panelech za ním (jen chvílemi jej viditelně podpoří kolega, který jinak „slouží“ za scénou). Pšenička s diváky přátelsky rozmlouvá a v jednotlivých tricích je svým způsobem uvádí do stadia dětské hravosti a údivu. Neboť (alespoň v mém případě) je princip kouzel natolik nerozluštitelný, že se o jeho rozluštění většinou ani nepokouším a jen se účastním. Představení má gradaci, je silně kontaktní - vzhledem k poměrně malému publiku nikdo nezůstává stranou. S 52 Lovers a Ondřejem Pšeničkou lze tedy prožít příjemný večer plný kouzel, a to v češtině i angličtině, kde se stáváte nejen diváky, ale zároveň účastníky. A teď řekněte, je to divadlo nebo není?

Druhé představení – totiž Kolonizace v divadle Archa má s tím předchozím společné jedno – hravost. Premiéra představení VOSTO5 v režii Jiřího Havelky se původně mělo odehrát v rámci festivalu 4+4 dny v pohybu, ale tzv. se to nestihlo. Nyní tedy v krátkých sériích (2-3) představení každý měsíc, VOSTO5 zavádí diváka do jakéhosi virtuálního světa, kde se divák může stát na hodinu a půl dítětem chtivým dobrodružství, stojí-li o to. Před vstupem do sálu vyfasujete sluchátka a fosforeskující náramek. A když vstoupíte do potemnělého sálu, zjistíte, že tu nejsou žádná místa k sezení. Stáváte se součástí zatím neznámého prostoru, ponořeného do přítmí, později tmy, v níž světélkují pouze ony náramky, Do sluchátek pak dostáváte pokyny, co dělat, jak se chovat. Herci – kosmonauti, kteří jako by vypadli z nějaké puberťácké hry (ne nadarmo odkazují ke zdroji, komiksovému seriálu z časopisu ABC někdy ze 70. let), přistávají na neznám planetě, a podaří se jim proniknout do uzavřeného prostoru obřího vejce. V reále jsou nad námi na ochoze, později se někteří spouštějí mezi nás. Postupně se odhaluje, že jsme součástí jakéhosi zvláštního zapouzdřeného inkubátoru. Velkolepá technika útrob Archy umožňuje nejrůznější efekty – ať už neprodyšné zatažení východů, drobný déšť padající na nás z pojízdné rampy pohybující se nad námi, sugestivní barvené kouře, vzlínající z podlahy atd. Hovor astronautů slyšíme skrze sluchátka, stejně jako nejrůznější více či méně divné zvuky. Samotný příběh není velký (to ostatně mnohým divákům vadilo), stejně jako těžko rozlišujeme, nakolik se jedná o parodii a nakolik to máme brát vážně (mně to ze všeho nejvíc připomnělo styl Verneovek či Foglarovek, které mluví o tématu naprosto vážně, stejně jako si vážně kluci na různé věci hrají, na druhé straně se dnes neubráníme jistého nadhledu a parodizace). Nelze to tedy brát docela vážně, ale přitom jistý pocit autenticity, ponoříme-li se do této hry, rozhodně zůstává. A teď řekněte, je to divadlo nebo není?