Scéna.cz 

Filmové násilí v Národním divadle

Jako naprostý šílenci – hra z dílny Williama Mastrosimoneho přichází na další českou scénu. Po Českých Budějovicích, Liberci, Pardubicích ji uvedlo Národní divadlo ve čtvrtek 29. května 2003. Text přeložený Jitkou Sloupovou režíroval umělecký šéf činohry Michal Dočekal. Na jevišti vystupují Jiří Štěpnička, Sabina Králová jako filmový producent a holywoodská hvězda, Jan Dolanský a Michal Slaný coby teenegeři Kenny a Jimmy.
Autor textu William Mastrosimone, Američan italského původu, vystavěl příběh velmi dokonale. Vztahy mezi postavami jsou postupně velmi vypjaté, gradují a odhalují postupně charaktery. Jenže… Problémem je samotný obsah a téma, které zpracovává – vliv médií na psychiku člověka, setření hranic mezi realitou a virtualitou. Sečteno – jedná se o inscenaci veskrze depresivní. Přes toto má inscenace všechny předpoklady být úspěšnou.

Režisér Michal Dočekal obohatil čtyřlístek o další fiktivní postavy, které vystupují z filmového a počítačového světa, divák je slyší mimo obraz, Dirk (Jiří Štěpnička), Lance (Alois Švehlík) a Tara (Sabina Králová). Právě triky s využitím filmových zvukových ukázek celou inscenaci obohacují – Dočekal je použil pro vytvoření rámce celé inscenace. Daleko více zdůrazňují průnik virtuální reality do skutečnosti.

Jiří Štěpnička zachycuje postavu Russe Riegela v jeho plné obludnosti – jako člověka, který dokáže vytěžit z morbidnosti. Sám o sobě, pokud je vystaven extrému, myslí vždy jen a jen na sebe.
V případě hry nechal na holičkách Jennifer Bartonovou v podání Sabiny Králové. Ta sama vzešla z nižší třídy a díky Russovi se dostala mezi hvězdy. V průběhu hry postupně Russe poznává a odtahuje se od něj.
Dva mladíci – Kenny (Jan Dolanský) a Jimmy (Michal Slaný) se od sebe navzájem liší. Kenny – vůdce, bez charakteru a jakékoli morálky, odkojen ulicí, počítačovými hrami a béčkovými krvavými filmy z dílny Russe Rigela. Bez skrupulí dokáže druhým způsobit bolest jen pro svoji zábavu.
Oproti němu Jimmy stojí jako podřízený mladík, kterému by stačilo pouze ukázat správný směr. Na hře s Kennym se podílí jen díky bezradnosti a tápání. Chybí mu emoční zázemí.

Na celém nastudování inscenace se pouze místy projevuje jistá falešnost ve vulgaritách mladíků, pubertální slovní „přestřelky“ jsou někdy hrané s nadsázkou. Naprosto zbytečným se jeví například telefon Jennifer s rodinou, kdy údajně nevědí, co je supermarket.
Inscenace Jako naprostý šílenci je svým způsobem provokativní a nadčasová. Jen mám obavu, že ti, jichž se to týká, do divadla nepřijdou, a ostatní diváci jsou s touto problematikou obeznámeni. Stačí vždy včas vypnout televizor a nebo nezapínat video.